Vyhoření je psychický stav, ne omluvenka pro lenochy

„Tři roky jsem pracovala takřka ve dne v noci. Splnila jsem si profesní sen, a tak mi nevadilo, že zastávám dvě pozice za jeden plat a kromě péče o rodinu mi na nic jiného nezbývá čas,“ vypráví čtyřicetiletá Pavlína.

Energie měla stále dost. Zastavila se až krátce před Vánocemi. „Navršily se mi úkoly víc než dřív a náhle mě přepadla obrovská únava, která mě neopustila ani během svátků. K tomu jsem se začala budit s pocitem, že se do práce netěším a že mé snažení nemá smysl.“

Vyčerpání stále sílilo, až se Pavlína rozhodla podat výpověď. Věřila, že si měsíc dva odpočine a najde nové zaměstnání. Jenže při pročítání inzerátů se jí z každého začal zvedat žaludek. Fyzicky špatně jí bylo i jen při zmínkách přátel a rodiny o její nové profesní cestě.

„Lidé nechápali, co mě trápí. Kamarádky mě utěšovaly, že jakmile začne víc svítit sluníčko, bude mi líp.“ Jenže přešlo jaro i léto a situace se stále nelepšila. Trvalo nakonec celý rok, než se tělo i mysl znovu „nadechly“.

Laická veřejnost si často plete syndrom vyhoření se sezonní afektivní poruchou, která souvisí se změnou ročního období. Ta začíná většinou na podzim a pokračuje během zimy. Projevuje se apatií, snížením energie, proměnou nálad, zvýšenou chutí na sladké až žravostí, problémy s koncentrací, pocity beznaděje či trávicími obtížemi. Jenže na rozdíl od syndromu vyhoření, který má stejné symptomy, většinou přirozeně zmizí s  příchodem hezkého jara.

Vyčerpání a smutek, které nehledě na kalendář ne a ne skončit, poprvé pojmenoval v roce 1974 americký psychoanalytik Herbert J. Freudenberger. Dnes se ve spojení s rizikem syndromu vyhoření nejčastěji mluví o pomáhajících profesích. Preventivní programy jsou tak zaměřeny na zdravotní sestry, učitele, záchranáře, psychology. Pravda je však taková, že se týká kohokoli z nás – nehledě na profesi, věk či pohlaví.

Hlavním spouštěčem je chronický stres a neschopnost jej vnitřními mechanismy regulovat. Mladý člověk mu může propadnout kvůli tlaku na úspěch, vysokým očekáváním okolí nebo neustálému stresu ve škole či v práci. „Lidé v produktivním věku často vyhoří kvůli nadměrnému pracovnímu tempu a nedostatku odpočinku. Senioři zase následkem ztráty smyslu života, osamění či neschopnosti přizpůsobit se nové životní etapě,“ vysvětluje Rodion Schwarz, vedoucí lékař Schwarz Clinic a terapeut celostní medicíny.

Jak pochopit někoho, kdo vyhořel? Určitě na něj neplatí označení lenoch. Z pohledu psychosomatické medicíny se tento člověk dostal do bodu, kdy mu došlo vnitřní palivo. Dlouhou dobu díky němu fungoval, jenže jej zapomněl obnovovat a doplňovat. A v jednu chvíli zcela vyhasl důvod, proč věci dělat, a zůstala jen prázdná díra.

„Často k syndromu vyhoření dochází tam, kde pracujeme s vysokým emočním nasazením. A nejvíc ohroženi jsou ti nejpoctivější,“ upozorňuje psychosomatická lékařka Jaroslava Klímová.

Herečka Jana Paulová, tenistka Petra Kvitová, moderátorka Jolana Voldánová – ano, všechny tyto známé a úspěšné ženy si syndromem prošly. A rozhodly se o něm mluvit nahlas, aby jej zbavily tabu.

Patří k nim i operní pěvkyně Dagmar Pecková: „Pořád jsem se někam hnala, a najednou jsem nemohla. Musela jsem se zastavit, ale nevěděla jsem, co dál. Netrápil mě nemocný kloub, neměla jsem kašel, ale bolelo mě něco uvnitř. Pořád jsem si opakovala, že přece nepůjdu k psychiatrovi, co by si o mně lidé mysleli,“ popsala v dokumentárním pořadu 13. komnata. Až díky pomoci psychiatra se jí podařilo krizi zpracovat a naučit se dívat vpřed.

Délka i typ léčby jsou u každého jiné. Ze všeho nejdůležitější je první krok. Pokud pozorujete výše zmíněné symptomy, obraťte se nejdříve na odborníka – imunologa, neurologa či praktického lékaře. Vždy se totiž musí předem vyloučit i takové diagnózy, jako jsou borelióza, poruchy štítné žlázy či chudokrevnost.

„V ordinaci jsme za posledních osm let měli několik těžkých případů syndromů vyhoření a mnoho lehčích. U nich stačilo změnit životní styl, dodržovat rady lékaře a terapeuta čínské medicíny. U těžších jsme museli sáhnout k psychoterapii či lázním,“ shrnuje Schwarz.

Terapie celkově pomáhá zpracovat emoce, naučit se zvládat stres, najít způsoby, jak obnovit rovnováhu mezi prací a osobním životem, a hlavně začít naslouchat svým potřebám. „U mladého člověka bych doporučil zaměřit se také na zvládání tlaku a očekávání. U starších lidí je hlavním cílem najít nový smysl života.“

Pro všechny skupiny platí soustředit se na pravidelný odpočinek, cvičení a dostatek spánku. „Na noc se v případě poruch spánku u mnoha pacientů osvědčily konopné kapky s plným spektrem kanabinoidů. Někdy stačí i jedna až dvě kapky po dobu jednoho týdne a výsledky jsou neuvěřitelné,“ popisuje Schwarz.

Setkal se ale i s těmi, u kterých bylo zcela namístě předepsat v závislosti na konkrétních příznacích antidepresiva či léky na úzkost.

Opravdu je důležité nad léčbou nemávnout rukou. „Smutnou skutečností je, že mnohdy se syndrom vyhoření vrací nebo ozývá,“ upozorňuje Schwarz a doporučuje proto dbát na prevenci. Inspirace přichází z mnoha stran. Jednou z nich jsou programy pro psychicky i fyzicky vyčerpané lidi, které nabízejí lázeňské resorty po celé republice. Součástí pobytu je kromě procedur často i konzultace s psychologem.

Velmi blahodárná se ukazuje také muzikoterapie. Jde o terapeutický obor, který využívá hudební prvky, jako je zvuk, harmonie a melodie. „Můžete si díky němu například včas uvědomit svůj životní rytmus i tempo. Při zpívání ve sboru pak aktivujete nervový systém parasympatikus, jenž nám pomáhá se uvolnit díky vylučování hormonů štěstí, především serotoninu, dopaminu, oxytocinu a endorfinů,“ vysvětluje Markéta Gerlichová, která se muzikoterapii věnuje již od roku 1996 na Klinice rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Úspěchů lze dosáhnout i hraním na hudební nástroj či poslechem oblíbené hudby. „Základem však je, aby tato činnost byla pravidelná,“ upozorňuje Markéta Gerlichová, mimo jiné autorka knih Hudba léčí a Muzikoterapie v praxi. Bohaté zkušenosti má i s lidmi, kteří si syndromem vyhoření již procházejí.

„Léčba bývá poněkud složitější a delší, ale většinou úspěšná. Nejdříve je třeba zjistit, kudy se vydat. Zda vám pomáhá poslech ticha, konkrétní hudby či dechová a hlasová cvičení. U někoho může klidně fungovat vybubnování ze svých starostí a strachů.“

A existuje rychlá muzikoterapeutická rada? Gerlichová doporučuje se zastavit, uvědomit si, jak se cítíte v těle, a začít vědomě dýchat s tím, že výdech bude delší než nádech: „Při výdechu začněte zkoušet zpívat nějaké tóny – může jít o samohlásky, slova, celou píseň. Všímejte si, u čeho se cítíte uvolněnější a co vám dělá dobře.“

Z reakcí lékařů i terapeutů se ukazuje, že syndrom vyhoření nám vstupuje do života, aby nás ve výsledku přivedl více k sobě a my si lépe přeskládali priority. Což potvrzují i slova Markéty Gerlichové: „Někdy je třeba některé aktivity úplně opustit. Zavést zdravější životní rytmus a nám vlastní tempo. A také najít smysluplnost našeho konání.“

Psycholožka Iva Moravcová ve své knize Zářit a nevyhořet poukazuje na důležitost prevence. Jde o jednoduché kroky, které účinně předcházejí fatálním následkům dlouhodobého stresu.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Psychologické poradny, Koučink