Vyhlášené recepty s vůní Orientu, které si zamiloval Karel Gott i Miloš Forman

I když se původní pražská „čína“ stala obětí restitučních nároků, dodnes se k jejímu odkazu hlásí kuchaři, kteří se zde vyškolili, ba i umělci patřící k nejvěrnějším hostům. Jeden z kuchařů, Vladimír Suchý s hosty vždy rád poseděl a měl pochopení pro jejich běžné starosti. Mlsné jazýčky hostů zhýčkal natolik, že za ním mnozí posléze vážili cestu do Asie Kladno, poté do dělnického domu v Hostivici a po jeho vyhoření do Berouna, posléze na pražský „Arbesák“ a dnes – zpět do Hostivice.

Zde provozuje stále stejnou „čínu“, a to v domě číslo l, kde býval zájezdní hostinec již v roce 1553. Byl mimo jiné zajímavý tím, že fungoval až do roku 1949. Obnovit jeho zašlou slávu se podařilo v roce 2002, a přestože se zde vaří čínské speciality, název zůstal původní a ryze český U Koruny.

„Do Vodičkovy ulice jsem přišel jako vyučený kuchař po vojně a deset let jsem se učil od čínských mistrů,“ vzpomíná dnešní spolumajitel asijské restaurace U Koruny v Hostivici. „Legrační tehdy bylo, že jsme museli mít čínského překladatele, protože si kuchaři pocházející z různých koutů tak rozlehlé země ve své mateřštině nerozuměli.“

Dnes Vladimíra Suchého dost často zastihneme v kuchyni, kde zúročuje nabyté zkušenosti. Jeho pravou rukou je manželka. „Ona je mým univerzálním vojákem, jen rozkazy jí nemusím dávat, protože ví, co je kde potřeba,“ dodává s úsměvem pan Suchý. Druhým parťákem je již deset let i jeho syn z prvního manželství Martin (28). A kdoví, zda v jeho šlépějích nebude pokračovat i syn z druhého manželství Honzík. Je mu teprve pět roků, ale s velikým gustem se hrne do vaření. A není žádným tajemstvím, že čínskou restauraci vlastní v Kladně i jeho bratr, též kuchař. Přitom ani jeden z nich v Číně nikdy nebyl.

Přestože pokrmy chutnají, jak sám říká, čím dál stejně, neustále pročítá svou téměř stosvazkovou sbírku kuchařek a studuje nové technologie.

„Mým největším atributem je čistota. Pro čínské bufety je to ale podružná věc,“ utrousil při naší návštěvě mistr kuchyně, který zároveň zavzpomínal na roky před revolucí. Škoda jen, že novopečený pětapadesátník nemá svůj vlastní televizní pořad – určitě by mnohého českého aktéra trumfl.

„Největším problémem byl nákup surovin,“ říká a ukazuje formulář na požadavky čínského zboží z Čínské lidové republiky. Psalo se to pouze jednou ročně, vše se muselo přesně odhadnout, aby nic nechybělo. Ještě složitější situaci zažil v roce 1987, po svém osamostatnění.

„Tehdy byl jediný velkoobchod se zbožím z ČLR v Praze-Ruzyni a museli jste tam mít kontakt, abyste získali potřebné. Dnes si sám vybírám, od kterých Číňanů nakoupím. A rád bych zdůraznil, že od nich nakupuji pouze nutné suroviny, ale zboží, jako je například maso, beru pouze a výhradně od českých dodavatelů z českých chovů.“

Na jídlo z původní restaurace hosté rádi vzpomínají a Vladimír jim ochotně ukáže i staré jídelní lístky. V trezoru je ukrytá původní pamětní kniha s podpisy mnoha hostů, ve vitríně její pokračovatelka. Stoluje se na původním porcelánu a ubrusech, které Vladimír Suchý odkoupil, stejně jako židle či paravany. Klientela, která si za ním našla cestu, se neustále vrací. A nejen to, jedou-li kolem, prostě si objednají třeba jídlo na celý víkend s sebou. Jak to například cestou na hory udělal zpěvák Petr Kotvald.

Na jídlo, které se zde uvaří, se totiž nedá zapomenout. Jeho chuť ulpěla na jazyku už Janu Werichovi a dodnes si na něm pochutnávají Helena Vondráčková, Miloš Forman, Karel Gott i řada dalších umělců.

„Když dostane Mistr chuť, přiveze ho auto i po deváté večer. Pokaždé si začne pročítat jídelníček a já se ptám: Karle, proč do toho koukáš, když si dáš vždycky to samé? Odpoví, že symbolicky, a vybere si švei-ču-žou nebo kungpao,“ líčí Gottovy chutě. Heleně Vondráčkové zase šmakují jeho marinované ledvinky. Přestože jí prozradil recept, ty jeho zůstaly nedostižné. A není divu.

„Když nebyla Helena Vondráčková před časem koncem roku v Praze, přijela sem oslavit Silvestra v únoru. Naším věrným hostem je také Petr Salava s rodinou nebo s Amforou. O tom, že ho s umělci pojí letité přátelství, svědčí nejedna probdělá noc dříve v restauraci ve Vodičkově ulici, nyní v Hostivici, ale také u některých doma v soukromí, protože i tam jim jezdí uvařit.

K nejvzácnějším hostům nyní patří Václav Klaus, kterého jsme zastihli při naší nedávné návštěvě. Prý si pochutnal tak, že se nečekaně objevil znovu a rozhodně přijde zas. Třeba jednou vyzkouší i česnečku, kterou si kdysi Waldemar Matuška vylepšil pálivými papričkami. Je tak chutná, že dodnes zůstala na jídelním lístku pod názvem „a la Matuška“. Jen musíte mít rádi velmi ostré.

V Číně je 32 provincií – tak si představte, kolik je tam kuchyní. Vladimír Suchý se vždy specializoval na palácovou pekingskou, kterou se učil ve Vodičkově ulici přímo od kuchařů čínského vládce Mao Ce-tunga. Vyznačuje se tím, že je nejen pikantní, ale i nákladnější a masitější, čímž se liší od nabídky dnešních bufetů. A jak se na ně dívá Vladimír Suchý?

„Jsou účelné, jenže Číňané, kteří je provozují, mají jinou filozofii. Nejsou to restauratéři, ale obchodníci, kteří se snaží jen vydělat. Jídlo je proto většinou samá zelenina. Když si vezmete, kolik je čínských restaurací, pořád se držíme,“ pochvaluje si své poslední útočiště. „Žijeme, protože tomu dáváme víc, do každého pokrmu kousek sebe.

Používáme také kvalitní suroviny a základem je české vepřové sádlo. Všechno musíte mít nakrájené po ruce, a pak samotné vaření, na rozdíl od pracné přípravy, trvá pár vteřin. Můj fenomén je jarní cibulka a sezónně vlastnoručně pěstovaný špenát.“

Jako oko v hlavě chrání kroniky se zápisky vážených hostů, kde najdete třeba i slova chvály od manželů Zátopkových. Shodou okolností se hned pod ně upsala Gusta Fučíková. Prý by ale u jednoho stolu nechtěli nikdy sedět. Mezi další slavné podpisy, kterých si mistr kuchyně váží, patří ten od profesora Jaroslava Heyrovského, nositele Nobelovy ceny, od dalšího proslulého českého vědce a vynálezce Otto Wichterleho, od slavného fotbalisty Josefa Masopusta, nositele Zlatého míče, Paula Anky, amerického rokenrolového zpěváka a textaře, nebo od našeho akademického malíře Josefa Velčovského či od skvělých herců Jany a Viktora Preissových a jiných.

„Je jich celá řada a všechny jsou pro mne stejně vzácné. Každý nový zápis mě potěší, a byl bych velmi rád, kdyby se mezi nimi objevil podpis třeba Lucie Bílé, kterou obdivuji.“

A snad jen jedna zajímavost na závěr – doma příliš nevaří (jak by podotkla manželka – protože se doma příliš nezdržuje), a čínu už vůbec ne. Sám si pochutná nejraději na tradičních českých pokrmech, jako je koprová či rajská omáčka, ale nepohrdne ani škubánky nebo bramborákem.