Vojtova metoda pomáhá kojencům a rozhýbe i dospělé

Přiznávám, že se mi do psaní o Vojtově metodě nechtělo. Ke zdánlivě zázračně fungujícím léčebným postupům cítím přirozenou nedůvěru. Nakonec mě přemluvil kolega, který na svou „vojtovku“ nedá dopustit. „Jestli se mě nelekneš, až budu ležet na stole, tak se klidně přijď podívat,“ zazněla jeho výzva k účasti na hodinové terapii, kterou jsem nakonec přijala.

Terapeutka Hana Haplová je rázná žena, která se nebojí nahlas říct, co si myslí. „Nebuďte měkkejš,“ vyzývá napolo žertem, napolo vážně kolegu, který si na úvod lehce povzdechl. Začíná se nastavením výchozí polohy. „Máte zafixované špatné držení těla, páteř musí být v přímce,“ konstatuje, když mu razantním pohybem posune nohy na lehátku doleva. Následuje to, čemu on říká mučení.

Ležícího pacienta se dotýká s přesností chirurga, pečlivě ho polohuje, nic tu není nahodilé. Pomocí výchozí polohy a stimulace určitých bodů, takzvaných spoušťových zón, provokuje původní, přirozený pohyb. Tlačí na ně svými prsty, dlaněmi a pažemi, chvíli si pomáhá i vlastní vahou. V průběhu terapie jako by se svaly v těle probouzely a začínaly poslouchat signály mozku, který je nabádá k pohybu.

„Podívejte se, jak se nám to tady vlní,“ ukazuje mi spokojeně kolegova záda. Nic moc nevidím, počkám si na výsledek. Ten mě jako původně skeptického laika příjemně překvapí. Po hodině terapie má pacient staženější břišní svaly, sebevědomější postoj a uvolněnou, živější mimiku tváře. „Vydrží to tak do druhého dne,“ pochvaluje si kolega. „A to jsme teprve na začátku,“ dává naději terapeutka.

Vojtova metoda je podle ní tím nejefektivnějším principem, s jakým se za čtyři dekády své zdravotnické praxe setkala. Pomáhá lidem ochrnutým po úrazech či cévní mozkové příhodě, zpomaluje postup projevů Parkinsonovy choroby, roztroušené sklerózy a nově i amyotrofické laterální sklerózy, dokáže napravovat skoliózu i stavy způsobené vyhřezlou ploténkou.

Ne pokaždé je nutné cvičit přímo s terapeutem, pomoci mohou třeba i rodinní příslušníci, kteří se od terapeuta naučí aspoň základní technické dovednosti. Zásadní je přitom pacientova motivace. „Když ten člověk sám nechce, tak i kdybych s ním cvičila se sebelepším úmyslem, nic nezmůžu,“ říká Haplová, která se o metodě profesora Vojty dověděla už během studia na vyšší odborné škole rehabilitační.

Učit se a prosazovat principy vojtovky, jak ji terapeuti a pacienti familiárně nazývají, nebylo však v Československu před rokem 1989 jednoduché. Její autor profesor Václav Vojta žil v emigraci v Německu, kam odešel po okupaci v roce 1968. Pokud chtěl dál pracovat, byl pro něj exil jediným možným řešením. Kvůli protikomunistickým názorům, katolickému vyznání a záviděníhodným úspěchům se stal terčem tehdejšího režimu.

„Jméno profesora Vojty nesmělo v osmdesátých letech padnout, proto se kurzy věnované jeho principům vyučovaly pod jiným označením, my z oboru jsme ale věděli, že se učíme Vojtovu metodu,“ přibližuje Haplová dobu, kdy začala nový rehabilitační směr spolu s dalšími nadšenci objevovat.

Výuky se zhostila jediná lektorka, někdejší kolegyně profesora Vojty Marcela Klemová, která s ním spolupracovala v lázních Železnice, kde působil po nuceném odchodu z pražské neurologické kliniky. Později, když už profesor Vojta žil v Německu, se jí občas podařilo získat vízum a navštívit ho. Nabyté poznatky o metodě, kterou její autor stále rozvíjel, pak předávala dál na kurzech a seminářích. Zájem o ně byl až nečekaný - na účast se čekalo v pořadníku.

Potom však Marcela Klemová vízum k výjezdu do Německa několik let nedostala, a tak se zdravotníci lační po novinkách dovídali všechno podstatné prostřednictvím korespondence. Naštěstí přišla revoluce a Václav Vojta mohl do Československa osobně přijet a přednášet.

„Naživo jsem ho prvně viděla na týdenním kurzu v roce 1991, kde poprvé přednášel své poznatky v češtině. Měl úžasný kontakt s publikem, dokázal svou osobností obsáhnout celý prostor v sále, kde bylo asi 150 lidí. Koukali jsme na něj jako na zjevení. Nejen že toho opravdu hodně věděl, on byl navíc velice skromný, pokorný a pracovitý člověk,“ vzpomíná Haplová, která tou dobou už měla s Vojtovou metodou praktické zkušenosti. Její principy si osvojovala od poloviny osmdesátých let u Marcely Klemové v nemocnici na pražském Karlově náměstí.

S profesorem Vojtou se pak potkávala dalších devět let. Když v roce 1991 spoluzaložil českou Vojtovu společnost jako občanské sdružení, byla Hana Haplová u toho a později se stala na několik let i její předsedkyní. Pod hlavičkou Vojtovy společnosti pak probíhaly první oficiální kurzy.

„V prvním semináři nás bylo asi třicet. Na každé lekci jsme se dovídali další a další věci, bylo toho tolik, že jsme leckdy odcházeli s pochybnostmi, jestli jsme pro praktikování takové metody dost schopní. Ale viděla jsem, že to funguje jako nic jiného,“ uvádí terapeutka.

Princip Vojtovy metody je zdánlivě jednoduchý, její praktikování však vyžaduje velké zkušenosti a také jistý talent naslouchat pacientovu tělu a jeho reakcím. „Profesor Vojta našel způsob, jak náš původní vrozený pohybový program, který je zakódovaný v každém lidském mozku, v případě potřeby vzbudit a použít k opravám poruch hybnosti, k nimž z nejrůznějších příčin dochází,“ přibližuje zjednodušeně základní princip Haplová.

Metoda původně vznikla na pomoc spastikům neboli dětem s takzvanou dětskou mozkovou obrnou. Pohyby, které tyto děti nedovedly provádět spontánně, přičemž ale návod k nim čekal uložený v jejich centrálním nervovém systému, bylo možné správnou stimulací vyvolat. Brzy se ukázalo, že stejný princip funguje nejen pro děti s mozkovou obrnou, ale i pro další diagnózy.

Pak po mnoha letech přišel zlomový okamžik. „Že profesor Vojta úspěšně pracuje i s dospělými, jsme se dověděli koncem osmdesátých let,“ vzpomíná Hana Haplová. Do té doby se předpokládalo, že jde o metodu určenou pouze dětským pacientům. Nová informace však nezněla nelogicky. V té době už Hana Haplová i další terapeuti osobně znali spastiky, jimž cvičení Vojtovy metody prospívalo, přestože vyrostli či dospěli.

„Začala jsem s dospělými cvičit a fungovalo to. Šlo jen o to zvyknout si, že dospělé tělo reaguje trochu jinak. Ale to je věc techniky, nikoli principu, ten je pro všechny lidi stejný. Zjednodušeně říkám, že je to proto, že mozek není vyměnitelný,“ vysvětluje Haplová.

Dnes si k ní pro rehabilitaci Vojtovou metodou chodí lidé s nejrůznějšími diagnózami. Podstatnou část jejích svěřenců tvoří pacienti po úrazech, někteří přitom přicházejí od lékařů s prognózou, že se nikdy nezvednou z vozíku, nebo dokonce z lůžka.

„Po týdnech pravidelné terapie najednou vidíte, jak původně paralyzované tělo ožívá. Začnou se projevovat svaly, probouzí se močový měchýř i sexuální funkce. Pak se pacient dokáže opřít o ruce a třeba se i zvednout z vozíku,“ popisuje výsledky své práce terapeutka. Klíčové je podle ní začít s rehabilitací hned, jakmile to pacientův stav umožňuje.

„Profesor Vojta zdůrazňoval, že s terapií po úrazech nebo cévních mozkových příhodách je ideální začít ve chvíli, kdy je pacient z pohledu lékaře internisty stabilizovaný, pak už není na co čekat,“ dodává Haplová. Sama kdysi odstartovala úspěšnou rehabilitaci s pacientem, který ještě ležel po autonehodě, jež mu způsobila ochrnutí, na jednotce ARO na přístrojích.

Stejně tak u novorozenců, jejichž motorický vývoj neprobíhá tak, jak by měl, je klíčové pustit se do terapie podle Vojtovy metody včas, nejlépe hned v prvních týdnech života, kdy se na problém přijde. Napravit chybu v pohybovém systému je tak podstatně snazší a rychlejší, než když rodiče otálejí třeba rok.

Ne všichni rodiče však mají natolik pevné nervy, aby vydrželi pláč protestujícího miminka, kterému přísně určené pozice a tlaky nejsou příjemné. Další mohou mít problém najít terapeuta, který je procesem provede.

Zdravotníků, kteří prošli akreditovaným kurzem a mohou vojtovku provozovat, jsou u nás nižší stovky, přičemž potřeba by jich byly spíš tisíce. Hlavním důvodem jsou časové nároky, které tato metoda klade na každého, kdo by s ní chtěl pracovat. Osvojit si její principy do hloubky vyžaduje několik let.

„Na kurzech se něco naučíte, ale když se dostanete dál, zjistíte, že nestačí umět techniku. Musíte změnit i svoje uvažování o tom, jak lidské tělo funguje, vnímat ho, nepřistupovat k němu mechanicky,“ vysvětluje Haplová.