V boji s rakovinou prsu jí pomohla i pozitivní mysl a schopnost o nemoci mluvit

Všechno začalo už v červenci roku 2018, kdy ji začalo bolet prso a nahmatala si v něm menší bulku. Protože žije v Nymburce, kde také pracuje v kanceláři jako asistentka, logicky její první kroky vedly na doporučení gynekologa na mamograf v místě jejího bydliště.

Neměla ponětí, že se jedná o neakreditované pracoviště a s důvěrou se na něj obrátila. Vyšetřili ji a byla ubezpečena, že se o nic závažného nejedná – mělo jít o takzvaný fibroadenom, vazivový zbytnělý nezhoubný útvar.

Uklidněna tvrzením, že se může nález sám vstřebat, šla tedy domů s tím, že má přijít za půl roku na kontrolu. Už po dvou měsících jí ovšem připadalo, že se stav nelepší, bulka naopak roste a s prsem se „něco“ děje.

Znovu tedy navštívila mamograf, opět se stejným verdiktem. „Takhle to šlo až do ledna 2019, kdy jsem zpozorovala, že postižené prso začíná být deformované. Mělo prohlubeň z boku a tvar začínal být nezdravý. Navíc bolelo už i v noci,“ vysvětluje žena, proč se rozhodla být neoblomná a prosadila si návštěvu u primářky nymburské onkologie.

Následovala biopsie, která už proběhla ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze. Výsledek vyšetření měl být do dvou týdnů, ale nakonec se telefon rozezvonil již za tři dny.

„Paní doktorka mi přiznala, že už v okamžiku odběru tkáně jim bylo jasné, že je to špatné. Biopsie ukázala, že se jedná o agresivní typ karcinomu, který je velký a musí se ihned zahájit léčba,“ vzpomíná Amálie.

Podle zpráv z předchozích mamografů rostl útvar 1,5 centimetru za měsíc. Ve finále narostl na 6 centimetrů. „Bylo pro mě velmi důležité, že se konečně nacházím v dobrých rukou. Fakultní nemocnice Královské Vinohrady pod vedením paní docentky Renaty Soumarové mi bylo doporučena jako jedno z nejlepších pracovišť, které se specializuje na rakoviny prsu,“ uvádí Amálie, která se dostala pod křídla lékařky Lenky Svobodové.

Po sdělení diagnózy začala okamžitě s léčbou. Již čtrnáct dní po verdiktu sledovala, jak do jejího těla po kapkách proniká látka, jež jí má pomoci nemoc porazit. S nadsázkou tekutině přezdívala „oranžáda“ nebo „aperol“.

Svou diagnózu několik dní před svými nejbližšími tajila a vše dusila v sobě. Věděla, že to pro ně bude šok a budou chtít znát odpovědi na celou řadu otázek, které jim sama nebude moc sdělit. Proto čekala do doby, až bude mít léčebný plán a až to alespoň trošku v sobě vstřebá a najde sílu s tím vším bojovat.

Samotnou ji pak přepadly obavy, co bude s její dcerou, jak to vezmou v práci a jak to v budoucnu udělá s penězi, až nebude moc pracovat. A samozřejmě došlo i na otázku: Proč já?

„Je to bohužel asi otázka, které se žádná z nás nevyhne. Člověk ale musí umět situaci přijmout. Trvalo mi 2 nebo 3 dny, než jsem to zpracovala,“ přiznává. Když dostala první termín chemoterapie a věděla, co ji čeká, odhodlala se jít s pravdou ven a sdělit špatnou zprávu i rodině.

Rodiče zprávu přijali jako konec světa. Byli totálně zdrcení. Tehdy jim bylo 75 let a onkologická diagnóza pro ně znamenala jistou smrt. „Prosila jsem je, ať se nehroutí, že se uzdravím, ale bez jejich pomoci se neobejdu,“ popisuje Amálie těžké chvíle před zahájením léčby.

Po prvotním šoku přišlo rozhodnutí: společnými silami všechno zvládnout! „Naši pro mě byli neskutečnou oporou. Tatínek mě vozil do Prahy na chemoterapie a také se mi starali o dcerku, jelikož léčba byla opravdu náročná,“ vzpomíná Amálie.

Absolvovala čtyři silné chemoterapie a posléze dvanáct slabších. Celkem docházela na kapačky od března do září 2019.

„První jsme zvládla jakž takž, druhá už byla horší... Člověk trpí nechutenstvím, je mu zle, jste strašně vyčerpaní. Poté, co jsem dostala kapačku, jsem čtyři nebo pět dní jen ležela a nezvládla jsem dělat nic, maximálně si dojít na záchod,“ vypráví, jak léčbu prožívala.

Ačkoliv dostávala premedikaci, jež tlumí nežádoucí účinky chemoterapií, zázraky nedokáže.

Kromě rodiny Amálii pomáhaly i kamarádky, které si braly Anežku k sobě i přes noc. „Také můj bývalý přítel, se kterým mám úžasný vztah, mi pomáhal, chodil pro nákupy, staral se o mne... Díky podpoře přátel a rodiny jsem to nějak zvládla,“ popisuje, jak překlenula nejtěžší období.

Jakmile jí to zdravotní stav alespoň trošku umožnil, pracovala z domova, anebo chodila do práce. „Můj tehdejší zaměstnavatel byl velice empatický,“ potvrzuje Amálie, že měla štěstí na lidi, kterými byla obklopena.

Známým negativním vedlejším účinkem chemoterapií je vypadávání vlasů a ani Amálii se bohužel nevyhnulo. „Přiznám se, že to bylo snad ze všeho nejhorší. Nevadilo mi snad ani tolik to zvracení nebo únava – ale ztrátu vlasů ženy snášejí těžko,“ připouští Amálie, která celý život nosila dlouhé vlasy a byla na ně náležitě pyšná.

Věděla, co ji čeká, proto se hned po první dávce nechala ostříhat na krátko. Sestry ve stacionáři se až divily, jak dlouho vlasy odolávaly – ale před třetí kapačkou definitivně vypadaly.

„Šlo to všechno dolů snad během jediného dne – jako když přijde podzim. Oholila jsem si je tedy holicím strojkem a dcerce jsem vysvětlila, že teď jsem sice taková oloupaná brambůrka, ale vlasy dorostou. Dcerka byla spokojená, starala se mi o paruku a ukazovala ji kamarádkám. Holky si s ní hrály na princezny,“ usmívá se Amálie při vzpomínce.

Nakonec ale stud přeci jenom odhodila. Když se v létě vyšplhaly teploty k tropickým hodnotám, bylo jí pod parukou takové vedro, že si maximálně skryla pleš šátkem. A pak už i ten odhodila. „Nosila jsem výrazné náušnice, líčila si pusu a snažila se vzhled vylepšit jinými grify,“ vybavuje si.

Vždy, když se jí udělalo lépe, snažila se zejména kvůli dcerce žít plnohodnotný a normální život, chodit na výlety nebo i sjíždět vodu. „Anežka se samozřejmě musela naučit, že když mamka leží a odpočívá, potřebuje klid a ona mě nesmí rušit. Chvilku to trvalo, ale nakonec se z ní stala velká holka, která se o mě starala a podstrojovala mi. Vlastně i ona byla takovou mojí ošetřující sestřičkou,“ usmívá se Amálie.

Poslední chemoterapie do jejího těla dokapala v září 2019. „Infuze kape dvě až tři hodiny, a to je spousta času na přemýšlení. Sestřičky se mi ale vždy věnovaly, povídaly si s námi, snažily se odvést myšlenky, byly milé a usměvavé,“ chválí přístup personálu vinohradské nemocnice.

Ukončením chemoterapií ovšem dlouhodobé martyrium nekončilo: již 8. října čekala Amálii operace. Postoupila mastektomii, při níž jí byl odstraněn levý prs a uzliny.

„Zaplať pánbůh, výsledek dopadl poměrně dobře na to, jak byl nádor z lékařského hlediska rozsáhlý, jednalo se o stadium III ze IV. Paní doktorka mi řekla, že útvary nad 5 centimetrů už jsou opravdu velké. Při mých 6 centimetrech byl vlastně zázrak, že jsem neměla zasažené uzliny a nikde nebyly metastáze. Zdá se, že rakovinotvorné bujení bylo opravdu jen v prsu, za což jsem vděčná. Jen mě mrzí, že kdyby se vše začalo řešit už v červenci 2018, kdy jsem zpozorovala první problémy, nemusela jsem přijít o prso a absolvovat celý ten léčebný kolotoč, který trvá do dnešních dní,“ myslí si Amálie.

Po operaci až do konce roku docházela na ozařování, celkem se jednalo o 25 frakcí. Od ledna 2019 do ledna loňského roku ji pak čekala biologická léčba formou infuzí, na které jezdila každé tři týdny. V běhu má stále hormonální léčbu. Každý měsíc dostává injekčně do břišní stěny látku, která blokuje ženské hormony estrogeny.

Agresivní karcinom, jenž se u Amálie objevil, byl totiž 100% hormonálně živený. Současná hormonální terapie má tedy zamezit recidivě onemocnění. Pro Amálii to však zároveň znamená, že už nemůže mít další děti, protože těhotenství a porod by znamenaly takřka jistotu, že by se rakovina vrátila.

V současnosti chodí Amálie každého půl roku na větší kontrolu a každé dva měsíce jí ošetřující lékařka hlídá hladinu onkomarkerů – jejich zvýšené hodnoty totiž mohou poukazovat na možný návrat onemocnění.

Letos na začátku léta je měla zvýšené, proto absolvovala CT i PET vyšetření (diagnostická zobrazovací metoda). Naštěstí bylo vše čisté. Bubák v podobě recidivy je však ve skrytu duše stále schovaný.

„Jakmile mě někde píchne nebo mě začne bolet zdravé prso, už jsem v pozoru a říkám si: Aby tam něco nebylo! V hlavě to máte usazené a samozřejmě to člověka užírá. Znám kolem sebe spoustu pacientek, kterým se nemoc vrátila za pět nebo deset let. Doufám však, že to nebude můj případ a snažím se těmito černými myšlenkami nezaobírat,“ říká Amálie.

Podle jejích slov ji nemoc změnila snad úplně ve všem. „Najednou po té nemoci vše přehodnotíte. Zjistila jsem, že jsem plýtvala energií pro věci nedůležité pro život. Začala jsem si užívat každé ráno, jsem vděčná za každý den a žiju stávajícím okamžikem. A co je strašně důležité: Jsem nesmírně pyšná na své tělo! Dřív jsem si vůbec neuvědomovala, jak ho mám ráda. Jsem vděčná za to, že celé to léčebné kolečko úžasně zvládlo,“ podotýká Amálie.

I když se Amálii podařilo nad rakovinou zvítězit, určité zdravotní neduhy ji trápí dodnes. Občas ji bolí jizva, trpí bolestmi zad v důsledku hormonální terapie, má otoky, lymfedémy...

„Tohle všechno jsem se naučila vnímat jako důkaz, že žiju a jsem tu. Tenhle pohled mi už několikrát pomohl. Pro všechny pacientky je nesmírně důležité naslouchat vlastnímu tělu a být s ním v souladu. V životě jsem tolik nesportovala a nebyla tak aktivní jako po nemoci, protože jsem pochopila, že tělo potřebuje odměnit a pohyb mu dělá dobře. Vždy to samozřejmě musí být v nějaké rozumné míře,“ uvádí Amálie a doplňuje, že se neustále snaží svému tělu naslouchat, co jí našeptává.

Po ukončení aktivní léčby a ozařování, jako by organismu došlo, že už nemusí jet na 200 % – a dostavila se únava a vyčerpání, se kterými Amálie zápasí dodnes.

„Když přijdu z práce, vždycky se musím na hodinku natáhnout, dobít baterky a sebrat se, abych byla schopná fungovat po zbytek dne a zvládla nákup, uklidit, úkoly s dcerkou a další povinnosti,“ vysvětluje.

Pakliže jí zbyde ještě energie, vyrazí ráda na kolo nebo si zaběhat – už ale nemůže dělat vše v neomezené míře jako dříve. Navíc ji také v důsledku hormonální terapie provázejí časté návaly horka, které přicházejí i několikrát za noc a budí ji ze spánku.

Bylinné směsi jsou v jejím případě tabu, protože vzhledem k hormonálně živenému typu nádoru nesmí užívat fytohormony. „Učím se s tím žít každý den. Je důležité se nad všechny ty neduhy povznést. Se svým tělem si však opravdu rozumím a jsme kamarádi,“ dodává.

„Je to strašně obtížné, ale když člověk zvolí pozitivní nadhled a přístup, polovinu cesty má za sebou,“ je přesvědčená Amálie.

Zpětně pohlíží na rakovinu jako na zkoušku, která ji měla přivést k tomu, aby pochopila váhu života a uvědomila si priority. „Když si vezmu starou Amálku a Amálku po nemoci, jsou to jiné osoby,“ připouští.

Ženám, které si budou číst její příběh, by chtěla vzkázat, aby hlavně věřily samy v sebe. Je to obtížné, protože člověk se v životě může dostat až na samotné dno – ale jen z toho důvodu, aby se od něj mohl odrazit.

„Nejdůležitější je z mého pohledu pozitivní mysl. Všechno, co se děje kolem vás, brát jako posilující životní milník, který vám přidává na síle a dodává životní energii, i když to tak nemusí na první pohled vypadat,“ vysvětluje svůj přístup.

„Je důležité o tom mluvit, protože i když medicína dělá obrovské pokroky a v dnešní době je rakovina prsu dobře léčitelnou nemocí, stále se většina společnosti při vyřčení slova ‚rakovina‘ pokřižuje, vyděsí se a už vás vidí s prominutím v hrobě. Je podstatné dát lidem najevo, že se i s touto nemocí dá žít a úspěšně ji zvládnout,“ domnívá se Amálie.

Stejně důležité je podle ní také sdílení mezi pacientkami. Protože sama ve svém okolí nikoho s podobnou diagnózou nemá, před operací narazila na uskupení Bellis, což je skupina mladých žen s rakovinou prsu pod záštitou Aliance žen s rakovinou prsu.

Prostřednictvím facebooku se přidala ke skupince pacientek, které spolu sdílejí zkušenosti. „Jak říkají holky: ‚Nejsi na to sama! Jsme tady pro tebe, jsme tady pro sebe!‘ I tohle mi dost pomohlo se se vším vyrovnat. V době diagnózy a léčby jsem si také četla knížku Nejsi na to sama – Průvodce rakovinou prsu, kde jsem se dozvěděla veškeré informace týkající se průběhu léčby, získala odpovědi na spoustu otázek a odkrývala příběhy holek bellisek. I ta mi v mnohém pomohla,“ uzavírá Amálie a věří, že i její vyprávění zase může pomoci dalším ženám...