Trendy v nukleární medicíně: Lék, který výrazně brzdí rakovinu prostaty

Co říkáte radiofarmaku Pluvicto, které bylo nedávno nově registrováno i v Evropě?

Je to jedna z relativně nových nastupujících léčebných cest. Nové je to ale jen trochu. Princip léčby pomocí zářičů známe už dlouho a běžně tak léčíme například nádory štítné žlázy.

Podobně jako zmíněný lék funguje i terapie vzácných, tzv. neuroendokrinních nádorů (nejčastěji v trávicích orgánech – střevech, slinivce břišní), která je v ČR také již asi dva roky dostupná. Pluvicto je nové a trochu přelomové v tom, že jde o léčbu určenou pro diagnózu, která je poměrně častá.

Karcinomem prostaty trpí celosvětově velké množství mužů a ČR není výjimkou. V tuto chvíli jde ale spíš o zavedení nové léčby, kdy máme k dispozici dostatečná data pouze pro její nasazení u úzce vymezené skupiny pacientů. Registrace v USA nebo EU je nyní určena jen pro pacienty v pozdní fázi nemoci, kdy jsou vyčerpány jiné terapeutické možnosti.

Přijde vám, že se do tohoto léku vkládají příliš velké naděje?

Způsob komunikace to s sebou trochu nese. Neměli bychom to prezentovat jako nový zázračný lék na rakovinu. Tím určitě není. Je to nová alternativa pro vybranou skupinu pacientů, do které vkládáme další naděje do budoucna.

V ČR to není úplná novinka, menší část pacientů již léčbu absolvovala v zahraničí jako samoplátci. Ze začátku asi nejčastěji v Německu, kde je pro užití neregistrovaných léčiv v situaci, kdy není jiná léčebná alternativa, volnější nastavení legislativy. Později ji bylo možné podstoupit na Slovensku.

Jako lékaři chceme, aby se k této problematice přistupovalo střízlivě. Slýcháme vyprávění kolegů urologů a onkologů, že se pacienti začínají po této terapii ptát. Nebo se jí bez dostatečné informovanosti dožadují, přestože pro ně není dle současného stavu poznání vhodná.

Z toho mi nicméně vyplývá, že lék jako takový hodnotíte pozitivně.

Nelze přehlížet trendy v zahraničí a na jeho dostupnost v Česku čekáme velmi nedočkavě. Zároveň ale nechceme, aby kolem něj vznikala přehnaná očekávání ze strany pacientů. Není to lék, který v současnosti dokáže u každého rakovinu prostaty vyléčit. Dokáže ale přidat měsíce života, zbrzdit onemocnění s relativně malým množstvím nežádoucích účinků a se zachováním dobré kvality života. U pokročilých onkologických onemocnění je to dobrý výsledek.

Zmínil jste, že tato metoda léčby není úplně novinkou. Nepoužívala se ale radiofarmaka spíše pro identifikaci nádoru a jeho zobrazení?

Nukleární medicína se zabývá využitím otevřených zářičů pro diagnostiku a léčbu. Diagnostické využití radioaktivních léčiv (radiofarmak) tvoří větší část naší práce.

V léčbě je využíváme u zmíněné štítné žlázy – u nádorů, ale i u nenádorových poruch, např. při zvýšené funkci, kdy neřízeně uvolňuje do krve hormony. Jejich zvýšená hladina organismus poškozuje. Pak jí můžete „podstrčit“ místo běžného jódu radioaktivní radiojód. Žláza se k němu chová jako k normálnímu jódu, zvýšeně ho hromadí a chce z něj tvořit hormony. Tím se ale její buňky ozáří a to vede k jejich zániku.

Co se týká diagnostického využití – v medicíně potřebujete dvě základní informace: kde všude je nádorová nemoc rozšířena a jaká je, jaké má vlastnosti. Rozšíření nemoci lze hodnotit pomocí radiologických metod jako CT nebo magnetická rezonance. Pomocí diagnostických radiofarmak v nukleární medicíně můžete určení rozsahu nemoci zpřesnit a dozvědět se víc o povaze nádorových buněk.

Dá se to brát jako nový trend v léčbě rakoviny?

Současným hitem je tzv. teranostika – kombinuje terapii a diagnostiku. Zjednodušeně to je použití stejného radiofarmaka, ale značeného různými zářiči. Cíl, na který se radiofarmakum váže, je ale stejný. Vhodným příkladem je právě léčba pomocí Pluvicta. Pro zvážení její vhodnosti je nutné cílené zobrazování podobnou molekulou.

Velkým trendem je také individualizace léčby, tedy její šití na míru konkrétní nemoci a konkrétnímu pacientovi. K tomu nemalou měrou vedle genetiky slouží právě zobrazování v nukleární medicíně.

Teď se vědci snaží podobnou cestou najít radiofarmakum pro rakovinu prsu.

Ano, pokud se na to díváme jako na obecný princip, tak nemáte prakticky hranici. Je to jen otázka technických, fyzikálních a biologických možností.

Mohla by cílená léčba radiofarmaky v budoucnu nahradit třeba chemoterapii nebo hormonální léčbu?

To bych si netroufl předvídat a byl bych opatrný. Ale vývoj je explozivní. Nemyslím si, že by to standardní typy léčby vytlačilo. Intenzivní rozvoj vidíme u dalších metod cílené léčby, jako je biologická léčba, imunoterapie, genetické manipulace atd.

Nádory jsou velmi různorodou skupinou nemocí a ještě se v čase mění. Široké spektrum léčiv na co nejvíc variant je jistě výhodou.

Co se týče dostupnosti léčby, je reálné, aby se Pluvicto podávalo na všech odděleních nukleární medicíny v Česku?

Abychom tuto léčbu efektivně dostali do praxe v ČR, je potřeba zohlednit technickou stránku podání i ekonomiku. Důležitá věc je radiační ochrana. Třeba v USA a Austrálii převažuje spíš ambulantní podání terapie, pacient po podání léčiva odchází domů. V Německu je naopak pacient zpravidla ještě několik dnů hospitalizován.

Když do pacienta vpravíte léčebné radiofarmakum tohoto typu, tak z něj radioaktivní záření vychází poměrně dlouho. To je nutné zohlednit, aby neozářil ostatní členy domácnosti víc, než je nutné, i když nejde o velké dávky. Musíme se ale snažit nastavit takový režim, aby toto ozáření bylo minimální.

Další věcí jsou radioaktivní odpady, jako je moč, stolice, kontaminovaný materiál. Nechceme, aby se nekontrolovaně šířily do životního prostředí. Nemusí to být významné, ale podobných terapií bude přibývat a nastavení české radiační ochrany je relativně přísné.

Pak jsou tu situace, kdy pacient dostane za několik dní po aplikaci radioaktivní léčby třeba infarkt. Bude přijat do nemocnice na běžné oddělení, kde se také musí zajistit určité úpravy režimu.

O nastavení opatření pro terapii Pluvictem, případně obdobných terapií, vedeme se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost již několik měsíců jako odborná společnost dialog a zpracováváme příslušná doporučení.

Jaká opatření by to byla?

Z medicínského pohledu si nemyslíme, že by bylo nutné všechny pacienty s rakovinou prostaty léčené zmíněným lékem hospitalizovat. Vlastní léčba není příliš zatěžující či riziková. Ono to neřeší ani moc z pohledu radiační ochrany. Radioaktivita z pa­cientů vychází delší dobu, řádově několik týdnů, byť v malém množství. Na hospitalizaci všech pacientů asi ani nemáme kapacity. I když jejich přesný počet v tuto chvíli neznáme.

Je také velká otázka, co si naše zdravotnictví bude moci v časech krize dovolit. Jaká bude pro Česko nastavena cena léčby a kolik jí bude náš systém schopen ufinancovat. V druhé polovině tohoto roku by doufám mohly být všechny tyto věci včetně úhrady terapie vyřešeny a lék s výraznou českou stopou ve vývoji se snad začne používat i u nás.