Trauma a stres zaúřadovaly. Najednou zapomínají to, co roky dělaly automaticky

Na počátku roku 2016 se Juliet Owen-Nuttallová rozhodla upéct dort - věc, kterou jako vyučená kuchařka a bývalá dekoratérka svatebních dortů dělala nesčetněkrát. Jenže tehdy bylo něco jinak.

„Najednou jsem nevěděla, jak na to. Zní to divně, ale po traumatech, která mě několik měsíců předtím potkala, jsem najednou ztratila znalosti, které jsem budovala dlouhá léta,“ cituje její vyjádření server Guardian.

Juliet si chtěla pečením kompenzovat stres, který ji nějakou dobu předtím doprovázel. Chtěla prožít dobrodružství snů v Kostarice, jenže se ukázalo, že celá nabídka byl jeden velký podvod, který stál ji a jejího manžela celoživotní úspory. Místo krásného ubytování navíc živořili ve stanu na pláži. Bolest a šok z celé situace „zaúřadovaly“ a mozek na to reagoval po svém - prostě vypnul.

„Pamatuji si jen útržky. Když jsme zjistili, o co všechno jsme přišli, pamatuji, že jsem začala pociťovat příznaky fyzické nemoci,“ popisuje své zážitky.

Posledním spouštěčem pak bylo, když se po návratu domů z nepovedeného výletu dozvěděla, že kvůli dávné infekci nejspíš nikdy sama přirozeně neotěhotní. Tato poslední kapka vedla k celkovému zhroucení.

To, co Juliet popsala, je běžný, i když zřídka vyslovovaný jev, který se objevuje ve chvílích vysokého stresu, traumatu nebo smutku. Někteří lidé ho popisují jako „mlhu“, která obklopuje jejich život a vnímání, jiní hlásí, že jim některé myšlenky, či dokonce období z mysli najednou zmizely, aby se později vrátily třeba jen jako útržky. Podobné „výpadky“ paměti lze spojovat například i s projevy posttraumatické stresové poruchy, ne vždy se to dá ale tak lehce kategorizovat.

Jedním z označení, které se v takové chvíli používá, je termín disociativní amnézie - forma ztráty paměti, které je závažnější než obyčejné zapomínání a kterou nelze vysvětlit jinou lékařskou diagnózou.

Lékařský předpoklad je, že se projevuje častěji u žen než mužů a může trvat v délce několika dní až měsíců - výjimečně i roky.

Podobné stavy denně zažívá i pětatřicetiletá Sophie. Před časem přišla při porodu o miminko a od té doby se s nápadnou ztrátou paměti těžko vyrovnává. „Nejvíc mě trápí každodenní zapomínání,“ říká. Několikrát už třeba zapomněla tašku v metru nebo autobuse, zapomněla i jména některých blízkých přátel nebo data.

„Často si něco z toho uvědomím až druhý den. Strávím ale klidně i půl dne děláním věcí, které už jsem dělala, nebo si myslím, že jsem už udělala něco, co jsem ve skutečnosti nedělala. Je to velmi frustrující. Dříve jsem byla velmi organizovaná,“ doplňuje.

„V podobných stavech jde o opravdu zajímavou funkci a chování mozku. Jeho části, jmenovitě hipokampus a amygdala, takzvaně emoční centrum, se v podstatě odpojí kvůli přívalu chemikálií, jako je kortizol, které se uvolňují při intenzivním stresu,“ popisuje klinická psycholožka Chloé Rowlandová.

V podstatě existují tři fáze vytváření paměti - učení informací, proces ukládání a schopnost získat přístup k informacím, když je potřebujeme. Jak k tomu dodává profesor kognitivní neurovědy Bernhard Staresina, je „téměř zázrak, že nějakou paměť vůbec máme“.

„Během uvedených tří fází se totiž může pokazit spousta věcí. Při učení stačí malé rozptýlení a informace se nedokáže stát plnohodnotnou tak, aby se uložila v paměti. V okamžicích velkého traumatu nebo šoku to může zajít ještě dál.

„Dalo by se to přirovnat k tzv. efektu namířené zbraně. Když na vás někdo míří zbraní, soustředíte se jen na ni, na nejnebezpečnější bod celé situace, a přestáváte vnímat dění okolo. Protože paměť v tu chvíli nefunguje naplno, budete mít později nejspíš problém s vybavením si celé situace.“

A není ani výjimkou, že se podobné chování a výpadky objeví až po čase. Během krize totiž mnoho lidí zažívá tzv. období intenzivního soustředění - trochu jako v boji. „Je to skoro jako adrenalin. Pokud třeba dostanete pěstí, chvíli jste otřeseni, ale fungujete dál. Až později se objeví modřiny. Nedivil bych se, kdyby na podobných aspektech fungoval i mozek,“ dodává k tomu Staresina.

Podobné zkušenosti má i 33letá Maggie Anne Hayesová z Londýna, která si v roce 2018 prošla nepříjemným rozchodem, v roce 2021 jí pak zemřela matka na rakovinu. „Kvůli potížím s pamětí jsem nakonec i odešla z práce. Zapomínala jsem data a věci, až jsem nakonec zapomněla na něco opravdu důležitého. Stejně tak mi vypadávají i některé kusy konverzace s lidmi. Jsou to dva roky, a stále se to občas děje a já nejsem sama sebou,“ popisuje.

Je tak zřejmé, že účinky stresu na naše vzpomínky mohou být opravdu veliké. Podle Staresiny to ale nemusí být navždy. „Dobrou zprávou je, že podobný stav nemusí být trvalý.“

Výzkumy ukazují, že součástí stabilizace paměti je třeba spánek, stejně jako některé typy léčby - behaviorální nebo dialektická behaviorální terapie.