Článek
Tenkrát dostal angažmá v extraligovém klubu házené HBC Jičín. Vyšetřit se nechal z vlastní iniciativy, aby se mohl každý rok pravidelně zdravotně sledovat. V momentě, kdy mu lékař sdělil diagnózu, si vůbec neuvědomoval rozsah svého onemocnění. Byl naprosto přesvědčen, že se s nemocí tělo velmi rychle vypořádá a on bude hrát dál házenou. Tak to podal i svým nejbližším, tudíž nikdo z nich netušil, že se jedná o něco závažného a nevyléčitelného.
Lékaři mu nasadili imunosupresivní léky, které měly zastavit postup nemoci. Denně k tomu jezdil do Jičína na tréninky, ale jeho výkonnost byla každým dnem horší. Následovalo nevyhnutelné. Lékař mu sdělil, že musí s házenou skončit, jelikož léčba se v žádném případě neslučuje s výkonnostním sportem.
„Dodnes si živě pamatuji chvíli, kdy jsem konec oznámil trenérovi. Od tohoto okamžiku jsem začal naplno vnímat závažnost nemoci. Přišlo trápení, hledání jakékoli pomoci, nic však nezabíralo a místo zastavení postupu nemoci přišla nečekaně po deseti měsících dialýza,” vypráví Roman Dunda.
Dialýza a s tím spjaté omezení
Jelikož byl pan Roman vždy velice aktivní člověk, neuměl si představit, že by musel docházet 3 až 4krát za týden do nemocnice na dialýzu. V té době mu bylo 23 let, měl tříměsíčního syna, a tak hledal variantu, která by byla pro něj i jeho okolí nejpřijatelnější.
Jako jeden z prvních pacientů vsadil na peritoneální dialýzu, při níž si pacient sám mění pomocí katetru všitého do břišní dutiny tekutinu, která mu čistí krev a zároveň reguluje příjem tekutin. Tento půlhodinový proces absolvoval 5krát za den. Nějakou dobu trvalo, než se s dialýzou fyzicky i psychicky srovnal. Zpočátku měl totiž problémy s tlakem. Po jejich překonání se snažil znovu zapojit do všech aktivit, včetně sportu. Po dvou letech tak začal hrát opět házenou.
„Dnes tomu nemohu sám uvěřit, když si vzpomenu, že jsem si v autě po utkání měnil roztoky v břiše. Sportování bylo na dialýze nesmírně těžké, ale snažil jsem se pravidelně trénovat,” svěřuje se pan Roman.
Po transplantaci pochopil, že dialýza byla jen „poloviční život“
Na novou ledvinu čekal pět let a týden. V tom bohužel úplně štěstí neměl, protože průměrná doba čekání byla tenkrát okolo dvou let.
Což vysvětluje i prof. MUDr. Miloš Adamec, CSc., ředitel Koordinačního střediska transplantací: „Čekací doba na transplantace je různá podle toho, zda je k dispozici vhodný dárce. Pacienti, kteří potřebují transplantaci orgánů, jsou zapsáni na čekací listiny. V případě, že je k dispozici orgán vhodný pro transplantaci, dochází k výběru nejvhodnějšího příjemce ze seznamu čekatelů podle stanovených pravidel. Kritériem není jen doba čekání, ale také medicínská hlediska, jako například naléhavost transplantace, krevní skupina. U ledvin navíc imunologické parametry, nebo také váhový poměr mezi dárcem a příjemcem u ostatních orgánů.“
Když mu ve tři hodiny ráno 6. 8. 2003 zazvonil telefon, posadili se se ženou na postel. Volal mu kamarád Pavel Navrátil, skvělý chirurg a člověk. V telefonu se ozvalo poklidné: „Jak se máš, cítíš se dobře? Máme pro tebe ledvinu.”
Operace proběhla dobře, a přestože se nakonec nějaké ty potíže objevily, vše se po čase usadilo a začalo fungovat. Půl roku po transplantaci se mu znovu navrátila nejen životní energie, ale také fyzická a duševní síla.
Byl to zcela rozdílný život, než který prožíval při dialýze. Tenkrát si uvědomil, jak se mýlil, když váhal, jestli transplantaci podstoupit.
K soutěžnímu sportu se vrátil – reprezentuje transplantované
Kvůli nemoci sice přišel o možnost hrát extraligu, ale házenou hrál 12 sezón dál, jen v nižší soutěži. Jelikož chtěl dál závodit, připojil se k organizaci, která zajišťuje sport transplantovaných v ČR.
Posléze vytvořili novou společnost, která se věnuje pouze mezinárodním soutěžím, kde se nyní pan Roman stará nejen o reprezentaci, ale i o organizaci a komunikaci s evropskou a světovou federací.
„V srpnu 2015 jsme se s týmem transplantovaných účastnili XX. Světových her v Argentině. Byly to mé již sedmé světové hry a vybojoval jsem na nich bronz za badminton single v kategorii 40-49 let pro Českou republiku. Celkově se nám podařilo přivézt 15 medailí – 7 zlatých, 4 stříbrné a 4 bronzové, což nás zařadilo na 14. místo ze 44 zemí. Za tento výkon jsem velice rád a chtěl bych moc poděkovat celému týmu,” svěřuje se pan Roman.
Nyní doufá, že jim tento úspěch pomůže při shánění finančních prostředků pro účast na dalších mezinárodních soutěžích. V házené se bohužel na hrách pro transplantované nesoutěží, jelikož jsou veškeré kontaktní sporty vyloučeny, ale pan Roman se našel i v dalších sportech.
Nyní reprezentuje v badmintonu, krátkých bězích či štafetě, v zimě pak ve sjezdových a běžeckých disciplínách.
Ledviny patří mezi nejčastěji transplantovaný orgán u nás i ve světě
Celosvětově, ale i v České republice, jsou nejčastějším transplantovaným orgánem právě ledviny. V roce 2014 bylo u nás provedeno celkem 846 orgánových transplantací, z toho se v 507 případech jednalo o ledviny.
Úspěšná transplantace ledvin zásadním způsobem zlepšuje kvalitu života pacientů, kteří se potýkají s jejich selháním. V současné době čeká 683 pacientů na čekací listině pro transplantaci ledviny. Jedním z nich byl i bývalý házenkář Roman Dunda.