Terapie minulými životy může vyléčit psychózy a deprese

Terapie vychází z předpokladu, že některé naše problémy mohou mít svou příčinu v životech, které jsme prožili kdysi ve zcela jiném těle. Zážitky jsou podle propagátorů této metody ukryté v našem hlubokém podvědomí stejně jako jsou části ledovce schované pod hladinou oceánů. Východní filozofie teorii o znovuzrození považují za samozřejmost stejně jako zákon takzvané karmy, podle něhož se každému vždy vrátí to, co zasel.

Podle východních učení dávno zasuté vzpomínky vysvětlují zvláštnosti naší psychiky - vadí nám různé věci a vyvolávají v nás vnitřní neklid. Moderátorka Markéta Mayerová léta trpěla strachem z otevřeného ohně. „V jeho blízkosti jsem cítila pálící se tělo a vše nasvědčovalo tomu, že jsem někdy dříve byla upálená. O této události se mi také zhruba v průběhu deseti let zdával sen tak dvakrát do roka.

Od určité chvíle to ale bylo čím dál častěji - jednou za dva měsíce a pak i třikrát do týdne. Poté, co jsem viděla film Kladivo na čarodějnice, to ještě zesílilo. Bezprostředně na to se mi udělalo strašně zle a vylítla mi horečka. Slovo upálení jsem přitom ani nedokázala vyslovit.“

Otevřeně hovořila i tom, co ji děsilo v opakujícím se snu. „Honili mě, přivázali mě, podškrtli hranici a já začala hořet. A přitom jsem se z toho děsného snu neprobouzela. Proto jsem se začala zajímat o minulé životy a podstoupila regresní terapii. Objevilo se tam v podstatě totéž. Uvědomila jsem si, že jsem něco takového asi nejspíš skutečně kdysi prožila, a to mi velmi pomohlo.“

Markéta Mayerová toto vědomí přijala a vyrovnala se s ním, i když stopy po problému podle ní stále zůstávají. „Doteď se třeba při vaření každou chvíli spálím, a když se na konci dubna pálí čarodějnice, vždycky se nějak poraním - jednou jsem se popálila, jindy si rozsekla kotník a tak bych mohla pokračovat. Děsivé sny ale už naštěstí pominuly. Terapie pomůže, ale podle mě má své opodstatnění pouze tehdy, když si člověk neví rady s opravdu vážným problémem,“ dodala Markéta Mayerová.

I když mnozí lidé tvrdí, že jim terapie minulými životy pomohla, najde se také jistě hodně těch, kteří si už jen při vyslovení jejího názvu budou klepat na čelo. Vědecky uznávaná metoda to rozhodně není, ovšem zejména v psychologii platí, že víra hory přenáší… Pro ty, kteří o ní uvažují, má několik střízlivých poznámek známý psychiatr Jan Cimický.

„Radím lidem, aby byli opatrní, někdy je opravdu nejlepší dát si studený obklad na hlavu a zamyslet se nad příčinami svých potíží selským rozumem. Jinou možností je pak samozřejmě zkusit psychoterapii, a to buď klasickou nebo jinou, to je na volbě každého člověka. Záleží na tom, jak hluboce chce své potíže zkoumat a nakolik mu ztrpčují život. Každý má svoje gusto.“

Při takzvaných návratech do minulých životů může podle doktora Cimického jít o fantazie, ale nelze to říct s jistotou, protože na otázku, co je vlastně život, přesnou odpověď neznáme. „A to, co nelze potvrdit, ale ani vyvrátit, nelze ani odsuzovat. Když jsem však pracoval s lidmi, kteří prožili klinickou smrt, vždycky mě zarazilo, jaký přitom cítili klid a mír.“

Důkazy o existenci či neexistenci minulých životů neexistují a zřejmě nikdy ani existovat nebudou. V existenci reinkarnace (převtělení, opětovné vtělení, nové vtělení duše) přitom u nás věří každý pátý člověk, což představuje zhruba dva milióny lidí. A to přesto, že je Česká republika známá svým ateismem. Studie ovšem ukázaly, že lidé odmítají tradiční organizované náboženské systémy, nikoli však nadpřirozeno jako takové. Většina lidí dokonce tvrdí, že jsou věřící, ačkoli se nehlásí k žádné církvi.

„Obrazy, které se lidem objevují ve stavu hluboké relaxace či hypnózy, můžou být výplodem jejich fantazie nebo jakýmsi symbolickým vyjádřením potíží, to přesně neví nikdo,“ přiznal za vědeckou obec i psycholog Karel Smutný z Brna. Není však pochyb, že souvisejí s naším podvědomím, na jehož význam poukazovali všichni slavní psychologové a psychiatři už odedávna.

S metodou návratů do minulých životů u nás ještě za minulého režimu začala jako první pracovat PhDr. Marta Foučková. Během třicetileté praxe nasbírala spoustu zajímavých příběhů, které popsala ve svých knihách Jsem a Já jsem. Za terapii nikdy nevzala ani korunu a tvrdí, že její jedinou odměnou je, pokud člověku opravdu pomůže. Jak vůbec k metodě, kterou nazvala hlubinnou terapií (název si nechala patentovat jako ochrannou známku průmyslového vlastnictví), přišla?

„Pracovala jsem jako vysokoškolská učitelka, přednášela pedagogiku a psychologii na ČVUT a VŠCHT v Praze. Externě jsem také působila v Psychoenergetické laboratoři prof. Kahudy. V té době mě vyhledala matka třináctiletého chlapce, který trpěl silnými depresemi. Při psychologickém pohovoru jsem se snažila jít co nejdál do jeho vzpomínek a chlapec se najednou ocitl v době svého prenatálního vývoje.

Náš rozhovor probíhal asi takto: ,Co tam děláš?‘ ,Pláču.‘ ,Proč pláčeš?‘ ,Můj táta nás opustil a nevrátí se. Maminka stojí u okna a také pláče.‘ ,Jdi ještě před to. Co se děje?‘ ,Stojím u okna, venku se šeří, zůstal jsem úplně sám. Je mi osmdesát let, všichni už zemřeli. Hospodyně otevírá dveře a nese mi večeři. Jdu si sednout ke stolu. Večeři dávám stranou a otevírám knížku.‘ ,Co čteš?‘ V tom chlapec začal říkat cosi německy…

Terapeutka pátrala dál a s pomocí svého duchovního mistra prý došla k tomu, že se patrně dostala do chlapcova minulého života. Na jeho sklonku zřejmě prožíval velký strach stejně jako v tomto životě v lůně matky, a proto se dostavily stejné příznaky deprese. K tomu, aby odezněly, bylo podle ní třeba najít tyto klíčové zážitky, znovu je při terapii odžít a tím „vyléčit“. To se také podařilo.

Psycholožka pak metodu ověřila na své dceři, která ve svých třinácti letech zopakovala rozhovor doktorky Foučkové s manželem z doby, kdy dceři byly tři měsíce. „Průběh tohoto sezení mám detailně zaznamenán. Obsahoval jména a údaje, o kterých jsme později už nikdy nehovořili.

Mockrát jsem si ověřila, že člověk je geniálně zakódovaný počítačový program s dokonalou organizací a pamětí. Ukládá všechno, čím kdy prošel, co koná, prožívá, jak jedná a myslí. Jsme nositeli detailně zaznamenaných dějů, známe dávno zaniklé jazyky, zmizelá města i utajené události.“

Při hlubinné terapii je podle těch, kteří ji absolvovali, zážitek z minulosti prožíván, jako by se odehrával právě teď. Člověk cítí bolest na zraněných místech, uhýbá před ranami, cítí mokrý oděv, vidí, slyší a cítí.

Terapii u Marty Foučkové absolvoval i Michal David. Před devíti lety mu zemřela na leukémii mladší dcera Míša a známý zpěvák zoufale potřeboval pomoci. „Zachránilo mě to. Pořád jsem hledal odpověď na otázku ,proč‘, a tu jsem dostal. Všechno jsem pak najednou viděl v jasných souvislostech. Při terapii jsem viděl příběhy, jaké by mozek nevymyslel - na to fantazie nestačí. Všechno do sebe přitom neuvěřitelně zapadalo.

Také jsem pochopil, proč jsem začal psát muzikál Kleopatra. V jednom ze svých vtělení jsem se totiž viděl jako egyptský misionář a měl jsem na starost velkou loď. Na ní jsem také poznal svou současnou ženu Marcelu, která tam byla kormidelníkem, tedy mužem. V regresi všechno vidíte naprosto jasně a o ničem nepochybujete. Najednou víte, kdo je kdo.“

A jaká byla odpověď na jeho otázku „proč“? Zpěvák ve svých „vzpomínkách“ vždycky umřel dříve než Míša. „Několikrát jsem ji v minulých životech opustil a ona mě oplakávala. Celkem jsem to viděl třikrát. Teď odešla první ona, abych pochopil, jak jí bylo, a tak se dostal na její úroveň poznání.

A tím, že nás opustila tak brzy, to urychlila, protože si to ,třikrát‘ vybrala teď najednou. Pochopil jsem a také tomu věřím, že Miška musela tak brzy odejít proto, abych se pomyslně posunul na její úroveň, a jsem přesvědčený, že až opustím tuhle svou tělesnou schránku, zase se s ní shledám.“

Mnoho lidí má iracionální strach z vody, z výšek, z uzavřených prostorů, hadů, ostrých předmětů, atd. Podle stoupenců teorie o reinkarnaci je to proto, že naši životní pouť občas ukončila i dramatická událost, jejíž vliv na naše vnímání světa přetrvává i dnes.

Pocity z dříve prožitých situací se vracejí a ztěžují nám život. Stopu hlubokého podvědomí lze otevřít při hlubinné terapii, ale stejně tak to prý dokážou i některá psychofarmaka, drogy, alkohol a rovněž stavy vyčerpání. „Dveře“ může otevřít také meditace.

„Nejde o mě ani o mou práci, ale o uvědomění si smyslu života a jeho hodnoty. Není třeba hledat minulé životy, ale najít sám sebe - vytvořit harmonickou atmosféru všude tam, kde žijeme a myslet na druhé,“ vysvětlila psycholožka Foučková, která má s hlubinnou terapií u nás největší zkušenosti.

„Každému by měla ukázat univerzálně platné principy, ať už je nazýváme morálkou nebo karmou. Mám svou vlastní metodu, která vychází z mystické cesty. Nejprve provedu dokonalou relaxaci. Pokud se člověk má vrátit do minulosti, vrátí se, pokud ne, nevrátí se. A když tuto cestu podstoupit má, považuji za velkou výhodu, že od začátku se některé z obrazů, které klient vnímá, objevují zároveň i před mýma očima,“ dodala Foučková.

Doktorka Foučková je přesvědčena, že z minulých životů se přenášejí nejen naše zájmy, sklony, vztahy a rodové závislosti, ale i zvláštnosti naší psychiky a sklony k určitým zdravotním potížím.

Jednou ji například vyhledala žena s častými problémy s vnitřními orgány. Během terapie vypovídala toto: „Jdeme ke skalám. Dívám se dolů, kde jsou velké šedé kameny a také malá bříza. Mám zvláštní pocit radosti, že jsem tak vysoko nad propastí, a přeji si, aby se o mě můj milý bál a podal mi ruku. Najednou kloužu, padám, připadá mi, že nekonečně dlouho letím. Padám na ostrý kámen a kloužu ještě níž…

Strašná bolest, asi ztrácím vědomí (přitom se svíjí bolestí). Dívám se na sebe. Bílé šaty jsou od krve. Mám roztržené břicho. Po straně skály je les. Můj milý sbíhá ke mně a zvedá mi hlavu. Pak rukou svírá ránu, ale krev se mu řine skrz prsty. Říkám mu, že mě to už nebolí, ale on neslyší. Nechává mě ležet a běží pro pomoc. Odnášejí mě…“

Fyzické potíže, které tuto ženu do té doby pronásledovaly, po správně provedené hlubinné terapii podle doktorky Foučkové odezněly.

Nabízí se však otázka, proč si minulé životy nepamatujeme. Moudrost přírody se prý projevila tím, že svými zákony paměť k minulosti uzavřela. Kdybychom údajně věděli předem, čím vším budeme muset v životě projít, abychom splatili své dluhy, unesli bychom to jen stěží.

Zastáncem teorie o převtělování je také oblíbený bavič a moderátor Vladimír Hron. „Smrt podle mého názoru konečná není nebo být nemusí, ale to je přesně ten moment, který je nejdůležitější, protože nás nutí přemýšlet o životě. Ze subjektivního hlediska smrt samozřejmě konečná je, ale ze širšího pohledu to může být jinak. Je to stav, kterému se říká ,going outside the box‘, což je takový krásný anglický výraz pro moment, kdy se na situaci podíváte zvenčí.“

Vladimír Hron se domnívá, že smrt strašně démonizujeme - jako něco nepřirozeného, a přitom jde podle něj o naprosto stejný jev jako zrození. „A kdo se bojí zrození? Nikdo. Jsou to dvě strany jedné mince. Několikrát jsem už v životě zažil situaci, kdy jsem si říkal, že nastal konec a umřu. Hodně totiž riskuju, ale přežil jsem.

Jako svou druhou šanci vnímám hlavně to, že jsem ve svých devětadvaceti letech přežil havárii na motorce. Můj táta se totiž na motorce kdysi zabil. Byly mi tři roky. Velmi mlád zemřel i táta mého nevlastního bratra a mně to připadalo jako rodinná kletba. Pochopil jsem, že můžu žít dál, když na sobě budu pracovat, a tak se o to také snažím,“ dodává moderátor.

Vzhledem k poměrně stabilnímu zájmu o hlubinnou terapii u nás není nouze o ty, kteří si z vhledů do minulosti udělali dobře vydělávající živnost. Terapie minulými životy je podle svých stoupenců alternativní metodou léčení depresí i moderních psychóz, na které také působí preventivně. Tedy pokud je provedena správně. Málokdo však tuto alternativní psychologickou metodu ovládá natolik, aby svým klientům skutečně prospěl.

Zkušení terapeuti také upozorňují, že pokud není opět uzavřeno hluboké podvědomí, člověk následně může trpět bolestmi hlavy, pronásledují ho iracionální pocity a v některých případech může docházet i k postupné paralýze.

Jedna mladá žena například po terapii trpěla silnými záchvaty kašle a dušením. Při regresi se jí objevil obraz, jak kdysi jako hospodyně šla do sklepa pro brambory (přesně přitom popsala, co měla na sobě a jak to v domě vypadalo), jenže spadla na schodech. A to tak nešťastně, že si zlomila krční páteř.

Obličejem se zabořila do bahna na dně sklepa, nemohla se však hýbat, takže se vzápětí udusila. Její hluboké podvědomí nebylo ale po terapii správně uzavřeno a žena se dál dusila i v normálním životě. Pomohlo až další sezení. „Oprava“ je tedy možná, ale tato pomoc se bohužel každému už nedostane a není divu, že řada lidí pak skončí na psychiatrii.

A takzvaní terapeuti? Protože se u nás o této metodě stále ví velmi málo a jakékoliv alternativní postupy zatím nejsou oficiálně uznány, není ani možné hnát někoho k zodpovědnosti. Není výjimkou, že takzvaní terapeuti klidně poznamenají, že jejich klienti by na psychiatrii skončili tak jako tak.

Každý by si proto měl předem sehnat co nejvíc informací nejen o metodě, ale také o člověku, který ji provádí. Koneckonců - při hledání dobrého zubaře nebo právníka také tak postupujeme.