Článek
Paradoxně je na vině technický pokrok. Samové, známější pod jménem Laponci, domorodí obyvatelé arktických oblastí Švédska, kteří se chovu sobů od věků věnují, byli původně kočovníci. Žili tradičním způsobem, v těsném sepětí s přírodou i svými zvířaty. Počet kusů ve stádě vypovídal o majetkových poměrech majitele stejně přesně jako bankovní výpis.
Konec kočování v Laponsku
Pokrok se však nevyhnul ani drsnému severu, a tak se během druhé poloviny 20. století stal kočovný způsob života prakticky nemožným. Laponci byli nuceni se usadit. Spolu s mnohými problémy života v osadách se největší obtíží stalo nahromadění početných stád sobů, které nebylo možno obhospodařovat tradičním způsobem.
Znovu zasáhl pokrok. Saně vystřídaly terénní automobily, motocykly, sněžné skútry a někdy i helikoptéry. Použití moderních dopravních prostředků je však v některých oblastech minimálně diskutabilní, každopádně však velmi nebezpečné.
Starat se o nově vzniklá, zdánlivě nedohledná stáda, vyžaduje rychlé přesuny a znalost často nesmírně obtížného terénu, stejně jako povětrnostních podmínek.
Denní chléb pastevců, dnes většinou nájemných dělníků, kteří přišli na sever za prací, tak připomíná spíše drsnou rallye v těch nejobtížnějších podmínkách. Není tedy divu, že jakékoli selhání, ať lidí nebo techniky, mívá tragické konce.