Syndrom vyhoření zažily téměř dvě třetiny Evropanů

Vyhořet nejde ze dne na den, varovné signály se vrství jeden na druhý nějakou dobu a často máte zpočátku jen pocit, že už je toho na vás v práci prostě moc. Pro první fázi je tak typické nadprůměrné pracovní nasazení. Člověk má velká očekávání a spoustu ideálů, přeceňuje své síly a hýří optimismem.

Pak přichází zklamání a často i první konflikty v zaměstnání, a někdy i v rodině. Začínají se objevovat první příznaky velké únavy a vyčerpání. Nemocní začnou být nezvykle zamlklí a ztrácejí jakékoli nadšení pro to, co dělají.

„City jsou jakoby otupělé, člověk má pocit prázdnoty a ztrácí schopnost hodnocení toho, co prožívá. Typický je perfekcionalismus, při kterém se snaží nasadit všechny síly k tomu, aby ve své práci byl dokonalý. A pak přichází frustrace, začne pochybovat o smyslu toho, co dělá, přestane si cenit sám sebe, je negativní k práci i okolnímu dění,“ vysvětluje Magdalena Kozlovská, vedoucí lékařka Lázeňského domu Royal v Mariánských Lázních.

Také se mohou projevit první tělesné příznaky, jako jsou bolesti hlavy či poruchy spánku. Často bývají spjaté i s bolestmi svalů, zad, s vysokým krevním tlakem, větší náchylností k infekcím a náhlým přibýváním na váze, nebo naopak hubnutím.

V posledním stádiu mohou nemocní propadnout těžké depresi a výjimečné není ani sebevražedné chování.

Za rizikové faktory syndromu vyhoření lze považovat touhu po moci nebo hromadění majetku, strach z nezaměstnanosti a nedostatku financí, zvyšující se obsahová i časová náročnost povolání, noční služby, špatné pracovní klima, osobní problémy s partnerem, neshody při výchově dětí či péči o staré rodiče atd.

„To vše se váže na naši individuální osobní strukturu, kdy si nedokážeme stanovit hranice, všechno bereme na sebe, věci nedelegujeme a podobně. Záleží pak na délce přetížení a stádium syndromu vyhoření stanovujeme podle dvanáctistupňové škály,“ vysvětluje Günter Ifkovitz z léčebného hotelu Larimar v rakouském Stegersbachu.

Onemocnění se tedy rozvíjí většinou postupně. A čím déle je člověk nechá být, tím delší a obtížnější pak je léčba a návrat do normálního života. Vyplatí se proto nepodceňovat varovné signály a navštívit lékaře, dokud se ještě nic moc vážného neděje.

Léčba spočívá v individuální terapii, při níž je podstatné obnovení sebedůvěry nemocného. „Člověk trpící syndromem vyhoření potřebuje totálně obrátit svět kolem sebe. Je potřeba, aby udělal tlustou čáru za svými dosavadními stereotypy, začal si znovu věřit a radovat se z maličkostí,“ vysvětluje primářka Magdalena Kozlovská.

Syndrom vyhoření nelze vyléčit lusknutím prstů. Duše zůstává duší a emoce emocemi, ať je doba jakkoli rychlá a technika jakkoli moderní. „Jestliže duše nezíská dostatek času, tak ani hojení těla nebude rychlé a hlavně trvalé,“ dodává primářka.

Nemají-li se potíže vrátit, je nutné stanovit si v životě priority, mít jasně stanovené kompetence a nenabalovat na sebe tisíce povinností, které vám způsobují stres, protože nejste schopni je zvládnout. Někdy je dokonce dobře vyměnit povolání. Změna prostředí, které krizi nastartovalo, může být nezbytným krokem na cestě k nápravě.

Bohužel mnozí z nás si něco takového nemohou z existenčních důvodů dovolit. A proto se budou muset spolehnout na to, že se naučí sebereflexi a budou si klást realistické požadavky.

Pomoci může i na pár dní vypnout a užít si relaxace v rukou odborníků.

„Výborný je pohyb, který uvolňuje endorfiny (hormony štěstí), ale i pobyt na čerstvém vzduchu doplněný o nejrůznější relaxační techniky. V první fázi lidem může postačit prodloužený víkend, ale v tom nejtěžším stádiu se musí jednat alespoň o třítýdenní pobyt,” vysvětluje MUDr. Milena Dědičová z Termálních lázní ve Velkých Losinách.

Což potvrzuje i Günter Ifkovitz ze Stegersbachu: „Nejprve je nutno sejmout z každého skořápku, kterou jsou myšleny naše role v životě, pozice v práce, požadavky, které na nás klade okolí – v podstatě všechny věci, u kterých si říkáme - musím, měla bych, je nutné - Během terapií je pak nutné oslabit vliv našeho okolí a naopak posílit své vlastní intuitivní cítění, aby se obě dostaly do rovnováhy. Lidé se naučí dát na svůj vnitřní pocit, dovolí si zpomalit a pochopit své právo na odpočinek i na to říct ne a věci, které se jim nelíbí, odmítat bez pocitu viny.”

Po návratu do práce je pak nutné si pečlivě rozplánovat úkoly – utvořit si dokonalý řád. Pomoci může úprava pracovního prostředí – například dostatek barev v kanceláři či alespoň na pracovním stole. Své udělá i příjemná fotografie z letní dovolené či nějaká drobnost, ke které se vážou hezké vzpomínky, např. suvenýr z dovolené, dárek od dětí či partnera. Mnohé může proti únavě dělat i zaměstnavatel, a to pouhou pozitivní komunikací nebo akcí, která nabourá pracovní stereotyp.