Článek
Úspěch v životě, osobním i pracovním, by chtěl každý. K tomu je potřeba ale vynaložit vlastní úsilí a znalosti. Když se zadaří, je na místě být spokojen. Jenže u řady lidí, potažmo žen, nemusí být taková radost na místě.
Místo toho se jedinci ze svého úspěchu netěší, přičítají ho nadměrné míře snažení, nebo spíše nenadálému štěstí, které je potkalo. Do budoucna navíc s takovým dalším pozitivem nepočítají. Jednoduše nevěří, že za vším by mohly stát jejich vlastní schopnosti. Cítí se jako podvodníci (odtud syndrom podvodníka - podvodnice), píše server Health.
Lékařská definice
Poprvé byl problém psychology popsán v roce 1978. Daná porucha byla označena jako stav, kdy ženy i přes své studijní a pracovní úspěchy přetrvávají v podezření, že vůbec nejsou tak nadané, jak si ostatní myslí, a že tím vlastně jen balamutí své okolí.
Jak ale poznat, že nejde pouze jen o důsledek nízkého sebevědomí, které lze také vysledovat u řady žen, ale že opravdu trpí impostor syndromem? Podle odborníků se dají u žen s touto poruchou vysledovat určité specifické myšlenkové a názorové vzorce.
„U takových lidí převládá téměř neustále pocit, že si svůj úspěch nezaslouží, že vše je jen výsledkem náhody či štěstí. Osobní talent nebo schopnosti si nepřiznají. Převládá u nich názor vlastní neschopnosti, která se určitě dříve nebo později projeví,” uvádí pro server Alexandra Levitová, americká spisovatelka, konzultantka, odbornice na pracovní vztahy a administrativní poradkyně u prezidenta Baracka Obamy.
„Výsledek může být ten, že ženy v návaznosti na uváděné vlastní přesvědčení nebudou žádat o zvýšení platu nebo povýšení, i když si ho zaslouží, nebudou se ucházet o práci, na kterou jsou plně kvalifikovány. Ale také často odkládají různé dílčí úkoly, na které podle vlastního přesvědčení nestačí,” dodává.
Koho postihuje
V původní zprávě z roku 1978 bylo uváděno, že syndrom postihuje výhradně ženy. Novější výzkumy naznačují, že to tak není, i když příslušnice něžnějšího pohlaví výrazně převažují.
Je to možná zapříčiněno i nepsaným faktem, že ženy se ucházejí pouze o práci, u které si 100% věří, že by ji mohly získat. U mužů naproti tomu takové přesvědčení není podstatné, stačí jim nadpoloviční jistota (60 %).
„I muži trpí syndromem, ale častěji prokazatelný je u žen, a to specificky na vyšších pozicích. Když budou na stejnou pozici moci dosáhnout muž i žena, oba s 80% kvalifikací, bude v jejich přístupu diametrální rozdíl. Zatímco muž bude věřit více svým schopnostem, i když nejsou stoprocentní, ale bude se chovat, jako by byly, žena možná na pohovor ani nepůjde, neboť nabyde přesvědčení, že její kvalifikace není dostačující,” vysvětluje Levitová.
Co s tím
I když se jedná o poměrně delikátní situaci, dá se podle Levitové řešit, a to za pomoci tří kroků.
Objasnění situace - v této fázi odbornice doporučuje sepsat si veškeré znalosti a také důvody, proč je žena dostatečně kvalifikována pro danou práci (pouze pozitiva). Poté radí seznam vyvěsit někde na přístupném místě, na kterém se žena vyskytuje každý den. Při průchodu kolem je pak vhodné si vše přečíst a podpořit tak sama sebe ve svých kvalitách.
Druhý názor - pokud si žena nevěří, je vhodné při nejistotě vyslechnout si názor někoho, komu důvěřuje a o kom ví, že bude zároveň nestranný. Je ale vhodné, aby šlo o osobu znalou problematiky pracovní pozice, o kterou se chce žena ucházet nebo na které již pracuje.
Čas na reakci - je také dobré si před rozhodujícími okamžiky (pohovor, prezentace, důležitý projekt) dát prostor pro sebe a připomenout si, proč si dané místo zaslouží. Odůvodnit, že za vším stojí dostatečné vzdělání, bohaté znalosti v problematice a dlouhá a kvalitní příprava na daný úkol.
