Slavní, kterým visel život na vlásku, ale oni to nevzdali

„Když jakákoliv nehoda nebo nemoc postihne populární osobnosti a ty se s ní poperou a vyrovnají, dodají tím druhým lidem obrovskou odvahu,“ myslí si pražská psycholožka Lenka Čadová. To, že o svých životních zkouškách dokážou hovořit otevřeně, je podle ní velmi důležité - jejich příběhy ostatní motivují a povzbudí je.

Když před šesti lety zemřel na leukémii její jevištní partner Miloslav Šimek, moderátorka Zuzana Bubílková se rozhodla, že o přízeň diváků bude dál bojovat sama. Ne každý jí fandil, takže to nebylo lehké, ale to ještě netušila, že brzy jí půjde i o život. Ukázalo se totiž, že trpí rakovinou štítné žlázy. Podle všeho byla nemocná už v době, kdy ještě spolupracovala s Miloslavem Šimkem. Dnes, šest let po skončení léčby, je zdravá, i když bulvární tisk píše někdy opak.

„Dvakrát za rok jdu do nemocnice na kontrolu, konkrétně na odběr krve a na ultrazvuk. Jakmile mě ale v nemocnici někdo vidí, hned se o sobě druhý den dočtu, že jsem opět nemocná, i když to tak není. Lékaři mě i na poslední kontrole v červnu ujistili, že jsem zdravá,“ řekla mi oblíbená politická satirička.

Sešla jsem se s ní po natáčení pořadu Politická střelnice, který už druhým rokem uvádí kabelová televize Barrandov. Odchod parťáka ani nemoc ji nezlomily, i když její pohled na svět se za tu dobu změnil velmi zásadně.

„Lékaři mi řekli, že to v mém případě mohlo být tak, že jsem nádor měla od narození, ale nemoc se naplno rozvinula až pod tíhou stresů a možná i jiných faktorů, které známy nejsou. A dost možná, že také šlo o vliv Černobylu, vždyť tehdy nikdo nic nevěděl a všichni jsme se všude pohybovali volně.

Lítostí si ale nepomůžete, a když vám lékaři dají naději, že se i z tak vážné nemoci můžete dostat, musíte se jí chopit,“ říká moderátorka. Podstoupila operaci štítné žlázy, absolvovala léčbu radioaktivním jódem, ale na chemoterapii nemusela, takže nepřišla o vlasy.

Do smíchu jí rozhodně nebylo, přesto dál pokračovala v natáčení pořadu Politické harašení. Jako podpůrnou terapii užívala enzymy a pak už jen věřila, že všechno dobře dopadne.

Pozitivní myšlení, kdy člověk věří, že se všechno v dobré obrátí, je v případech vážných nemocí a úrazů klíčové. Psychologové však vysvětlují, že to vůbec neznamená, že člověk bude nahlas vykřikovat, že si je jistý svým vítězstvím, naopak je třeba, aby se soustředil na sebe, ale nelitoval se a snažil se zůstat v klidu.

Velkou roli hraje podle psycholožky Lenky Čadové nejen rodinné zázemí, ale i přátelé. Čím je naše psychika pevnější, tím jsme i zdravější a netýká se to jen vážných nemocí, ale například i obyčejné chřipky.

A často nám vážnější nemoci dokonce i mohou pomoci k novému náhledu na život. „Je pravda, že dřív jsem si snad nikdy venku nevšimla veverky, ale pak jsem kolem sebe začala vidět vše, co mi dřív unikalo. A nejen veverky. I tráva se mi zdála víc zelená a dnes s úžasem pozoruji, jak se mění i v průběhu roku. Všeho kolem jsem si začala víc vážit,“ vypráví Zuzana Bubílková.

Podle psychologů je v těžkých okamžicích života také důležitý smysl pro humor, a to i ten sarkastický, kterým moderátorka oplývá dokonce nadmíru. Díky němu se dokáže zasmát i tomu, co se o sobě dočte v tisku. „Ty, co mě už pohřbívají, možná ještě všechny přežiju. Já jen tak nedodejchám,“ říká.

Po odstranění štítné žlázy je Zuzana Bubílková odkázána pouze na užívání hormonů. „Psali, že mám anorexii a vážím 46 kg. To bych ovšem při své výšce už musela být na kapačkách. Moje váha se celý život pohybuje v rozmezí mezi 56 a 59 kily. Jindy psali, že mi ubyla svalovina, což je také nesmysl, protože denně cvičím. Věnuji se rychlé chůzi, a když je ošklivo, jdu do posilovny.“

Hormony Zuzaně Bubílkové odbourávají vápník z kostí a tomu, aby nedostala osteoporózu, předchází právě pravidelným pohybem. „Lékaři mě chválí a to člověka vždycky potěší,“ míní. Pro to, aby byla v kondici a mohla dál pokračovat ve své práci, dělá maximum.

„Vyčítají mi, že nechci konkurenci, i když opak je pravdou. Bohužel se však u nás politické satiře nikdo jiný nevěnuje. Na podzim ale v TV Barrandov rozjeli konkurz na nové tváře z řad mladých, které to baví, a já bych je před kamerou jen doplňovala. Už teď jsem zvědavá. Čím je člověk starší, tím o méně hraje a ztratit není co.“

Někdy se ovšem člověk ocitne tváří v tvář smrti bez varování - ve zlomku vteřiny. Třiapadesátileté herečce Dagmar Patrasové se to stalo během velice krátké doby dokonce dvakrát za sebou. Začátkem tohoto roku se totiž nečekaně zkomplikovala její operace páteře. Krev jí zničehonic zalila celý hrudník a herečka se začala dusit.

„Dva dny po operaci jsem ležela v posteli a zřejmě vinou nějakého nevhodného pohybu mnou najednou projela velká bolest a zároveň jsem nemohla popadnout dech.“ Bylo šest hodin ráno a herečka musela rychle zvonit na sestru. Po bleskovém rentgenu jí do hrudníku zavedli drén, aby krev mohla odtékat, a pak dostala deset infuzí.

„Na JIP jsme byli čtyři a oddělovala nás jen plenta. Člověka v takových chvílích přepadá bezmoc a najednou má starost pouze o to, aby přežil do druhého dne. Snažila jsem se být disciplinovaná, jak to jen šlo, ale i tak toho na mě bylo dost,“ říká dnes s několikaměsíčním odstupem.

A co se v té době Dádě honilo hlavou? „Když jsem se zničehonic začala dusit, před očima mi naskakovaly obrázky mých dětí. Věděla jsem, že musím bojovat už kvůli nim. Zároveň se mi v mysli míhaly dávno zapomenuté okamžiky z gymnastického vystoupení v dobách mého dětství. Bylo to jako ve filmu a bylo to opravdu zvláštní.“

Po propuštění z nemocnice musela brzy na další vyšetření kvůli bolestem a otokům levé ruky. Trombóza žíly u klíční kosti, tak zněla diagnóza. Kdyby se včas nepodchytila, pravděpodobně by to vedlo k mozkové mrtvici. Dagmar Patrasová se tak během krátké doby ocitla znovu na dně. Znovu musela do nemocnice, kde užívala léky na ředění krve, a také ji tu naučili rehabilitační cviky. S rukou od té doby cvičí pořád, i když teď už jí ochrnutí naštěstí nehrozí.

„Můžu říct, že jsem dosud nic hroznějšího nezažila, a nikdo mi nevymluví, že mi kromě lékařů a podpory ze strany rodiny - Felixe a dětí - nepomohli i andělé. Cítila jsem jejich pomoc, která přišla, protože můj čas k odchodu ještě nenastal. Byla to zkouška. A také mi moc pomohli moji malí diváci. Myslela jsem na ně a věděla, že na mne také myslí.“

Teď už Dáda zase jede na plný plyn a věnuje se svému dětskému publiku, jak jen může.

„Člověku takový zážitek přinese pokoru, protože najednou vidí, jak málo stačí a všechno může být úplně jinak. Život je křehká věc a to by si všichni měli uvědomit pokaždé, když jsou na sebe nevraživí a závidí si. Když si člověk sáhne na dno, pochopí spoustu věcí a to, že nejdůležitější je fungující rodina. Dojde mu, že nesmí dopustit, aby jí způsobil nějakou bolest nebo ji jakkoli zanedbal,“ míní herečka a zpěvačka.

„Žádná hrdinka nejsem, spíš blbec, který zanedbal prevenci,“ řekla mi zpěvačka Naďa Urbánková, která se po všech možných životních peripetiích musela v sedmdesáti letech poprat ještě s rakovinou prsu. Na prohlídku k lékaři se loni objednala, když měla světlou chvilku, a vlastně si tím zachránila život.

„Přece jenom jsem původně zdravotní sestra a jednou mě napadlo, že už nejsem nejmladší a měla bych si ověřit, jak na tom jsem. A doktor mě hned poslal na mamograf.“

Zhoubnou bulku jí našli v obou prsou, a tak musela podstoupit ablaci a pak ještě absolvovat osm chemoterapií a sérii osmadvaceti ozařování. Dnes ji lékaři na kontrolách ujišťují, že je vše zažehnáno. Jak to celé populární zpěvačka prožívala?

„Smrti jsem se nebála, protože patří k životu, ale někde uvnitř jsem věděla, že po tom, co jsem prožila, mám ještě jako poslední tečku prožít tohle a pak už budu mít pokoj.“ Otázka ,Proč právě já‘, která se obvykle vkrádá na mysl jako první, ji prý netrápila. Svěřila se mi, že už toho v životě musela obrečet hodně a asi to tak mělo být.

Život bere smířlivě a tvrdí, že jiné východisko z lidského trápení ani neexistuje. A také je důležité nezpychnout. Například nedávno se jí stalo, že ji při natáčení v divadle jeden mladý muž ze štábu nepoznal, a tak se jí i Yvonne Přenosilové, s níž Naďa Urbánková v představení alternuje, zeptal, jestli už na sobě někdy měly mikroport. „Asi se domníval, že jsme komparz. Přišlo mi to komické, a tak jsme se tomu pak s Yvonne smály.“

Dnes se zpěvačka těší na to, až odloží paruku. Vlasy jí po léčbě vypadaly, ale už teď má nového ježka. A jak se vyrovnala s odstraněním prsou? „Kdyby mi bylo třicet, možná bych byla smutná, že se tou hlavní okrasou ženského těla už nemůžu nikomu pochlubit. Mladá holka potřebuje být hezká, ale v sedmdesáti? Dostala jsem epitézy (náhrady, pozn. red.), které jsou tak akorát, a tak jsem spokojená. Nejdůležitější je stejně to, co má člověk uvnitř.“

Celosvětové výzkumy prokazují, že ženy konfrontaci s těžkou chorobou i s jakýmikoli jinými stavy ohrožujícími život zvládají v porovnání s muži lépe. „Navenek jsou slabší, ale uvnitř zase silnější. Výhodu mají i v tom, že jsou více nakloněné radám ostatních a přijdou si pro ně včas, zatímco muži řeší až na výjimky všechno pět minut po dvanácté,“ vysvětluje Lenka Čadová.

To ovšem zdaleka neznamená, že by snad muži nad sebou šmahem lámali hůl. Na výbornou se s osudem porval například herec Jan Potměšil, kterého tragická automobilová nehoda upoutala na invalidní vozík. Nehoda se stala 8. prosince 1989, z kómatu se v nemocnici probral až v únoru.

Cílem cesty z Prahy do Ostravy a zpět, která naprosto změnila hercův život, bylo setkání se zástupci horníků v době sametové revoluce. „Chtěli jsme, aby se ke změnám, které probíhaly v Praze, přidali i horníci v Ostravě. Setkání proběhlo několik a do Prahy jsme se vraceli v noci kdy ještě začalo sněžit,“ vzpomíná herec. Seděl na zadní sedačce a spal, když vtom auto při zpáteční cestě těsně před Prahou vletělo do svodidel, odrazilo se a skutálelo ze svahu vedle dálnice.

„Měl jsem vážné zranění hlavy a šance na přežití moc velké nebyly. Zároveň však u páteře vznikl otok, který způsobil poruchu hybnosti a upoutal mě na vozík,“ vysvětluje Jan Potměšil. Na osud si přitom ale nijak nestěžuje. I když toho po úrazu musel překonat hodně, podařilo se mu začít úplně nový život. Překonal totiž i sám sebe. Před pár lety se dokonce i oženil a v roce 2007 se mu narodil syn. Také se mu podařilo vrátit se i na divadelní prkna.

„Jsem tady a jsem rád za každý den. Můžu dokonce i sportovat - plavu, lyžuju a žiju nový život se vším všudy. Jsem vůbec šťastný, že jsem nehodu přežil, a řidiče neobviňuju. Stát se to mohlo komukoliv, a tak jsem se zařekl, že jeho jméno nikdy neprozradím.“

Je to právě rok, co zpěvačka Anna K. národu přiznala, že jí byl diagnostikován karcinom prsu. V březnu letošního roku podstoupila operaci, nádor jí byl odstraněn a spolu s ním i přiléhající lymfatické uzliny. V dubnu podstoupila sérii osmi chemoterapií a následně i sérii každodenního ozařování, což trvalo celý měsíc.

V rozhovoru, který na jaře Právu poskytla, potvrdila, že lékařům, kteří se o ni starají, naprosto důvěřuje. „Myslím si, že jsem v dobrých rukách. Až po skončení léčby opět začnu naplno pracovat, určitě vám poskytnu další rozhovor, ale prozatím jsem řekla stop.“ Zpěvačka se nyní rozhodla, že bude bít na poplach, a tak se osobně podílí na kampani, která má ženy přimět k časnějšímu vyšetření prsou.

„Z vlastní zkušenosti můžu říct, že kdybych k lékařům přišla dřív, léčba by nemusela být tak invazivní. To, že jsem nemocná, už ví celý národ, tak je potřeba využít to k něčemu dobrému.

Se všemi ženami, které mají podobný úděl, se chci také dělit o zkušenost, a těm, co jsou zdravé, chci kampaní osobně vzkázat, aby v případě, že se zhoubné bujení v jejich rodině už vyskytlo, šly na vyšetření mamografem automaticky, i když jim je třeba třicet. Trvá to pět minut a nijak to nikomu neublíží. Přitom jim to ale může zachránit život. A kdo jiný by jim to měl říct než já s holou hlavou,“ říká zpěvačka.

V současnosti je její zdravotní stav stabilizován a důkazem toho, že jí je líp, je především to, že už nemá vysoké teploty. Věří, že lékaři budou moci prohlásit, že se uzdravila a může dál naplno žít a pracovat.