Skvěle vaří, přesto své výtvory kvůli vážné nemoci přes šest let neochutnala

Psal se rok 2015 a tehdy třiadvacetiletá Loretta seděla u večeře spolu se svou matkou Julie a sestrou Abbie. Běžná situace v mnoha jiných domácnostech, tady však ne. Loretta věděla, že tohle bude nejspíš její poslední „klasické” jídlo v životě. Také věděla, že se jí po chvíli, jakmile z něj alespoň kousek sní, sevře žaludek a udělá se jí zle, stejně jako pokaždé, když něco běžného snědla či vypila.

I tak si situaci, kdy seděla doma v kuchyni, užívala. Na stejném místě, kde se odmalička učila vařit a užívala si kulinářské výtvory.

„Sednout si běžně k jídlu s rodinou vypadalo jako něco naprosto nereálného,” popsala tehdejší situaci pro server BBC Loretta. Roky totiž konzumovala výhradně tekutou stravu a téměř nikdy neseděla s rodinou u jednoho stolu.

Od té doby uběhlo šest let, kdy se pro ni normální jídlo stalo něčím zcela cizím. Ale konečně se také dozvěděla, co skutečně stojí za jejími problémy.

Když byla Loretta malá, ona a její chůva Mavis společně zkoušely recepty, které viděly v jejich oblíbené kuchařské show.

„Byla královnou pečení a její narozeninové dorty, které mi vytvářela, byly legendární,“ svěřila se Loretta se vzpomínkou.

Pečení a vaření se postupem stalo základem mnoha krásných rodinných vzpomínek. Celá její rodina chodila pravidelně každý čtvrtek k Mavis domů na jídlo. V 11 letech každé úterý večer připravovala Loretta rodinnou večeři sama.

„V kuchyni jsem měla mnohdy volnou ruku a milovala jsem pocit, že mohu vytvářet od nuly něco, co si má rodina potom vychutná,“ popisuje okamžiky štěstí.

Své dovednosti neustále navyšovala, od vylepšování rodinných receptů přešla ke svým vlastním. Na střední škole vítězila v mnoha kulinářských soutěžích, kde suverénně porážela i starší studenty.

V 15 letech se Loretta začala potýkat s anorexií, podle ní to trvalo zhruba rok. V dospívání si rovněž čas od času stěžovala na zažívací potíže. Většinu času ale bylo vše v pořádku a ona byla schopna vařit i jíst cokoli, co vytvořila sama, nebo společně s matkou.

Po ukončení školy získala Loretta místo na prestižní škole kulinářského umění v Londýně. Jejím snem bylo jít ve stopách jejích známých absolventů, kuchařů Jamieho Olivera či Ainsleyho Harriotta. Kvůli zhoršujícímu se zdraví ale zvládla pouze jeden ročník ze tří. V 19 letech se vše rapidně zhoršilo.

„Věci šly dramaticky k horšímu. Nemohla jsem skoro jíst, nemohla si dojít pořádně na toaletu. Na téměř dalších šest let se z toho stala noční můra, ze které jsem se nemohla probudit,“ popisuje životní zvrat úspěšná kuchařka.

Její zoufalství se časem proměnilo v depresi, kvůli které byla i několikrát hospitalizována na psychiatrii. Tvrzení, že je v depresi jen z toho, že se nemůže pořádně najíst, nikdo nebral vážně. Několikrát se pokusila o sebevraždu, kvůli zoufalství z toho, že na její potíže neexistuje lék.

Její nucené hospitalizace kvůli potížím s příjmem potravy, které celkem zabraly 18 měsíců, se scvrkly na sled nepříjemných procedur – vážení, krevní testy, jídlo, potíže s tím spojené, a tak stále dokola. Až po pěti letech od doby, kdy se naposledy najedla, se objevil odborník, kterému její potíže nedaly spát a rozhodl se zjistit, co přesně za nimi stojí.

U Loretty bylo potvrzeno genetické onemocnění – tzv. Ehlersův-Danlosův syndrom. Jde o onemocnění pojivové tkáně, které se může projevovat mnoha různými způsoby. Některými projevy jsou například hypermobilita a nestabilita kloubů, různé deformity páteře nebo třeba hyperelasticita kůže (i ta je případ Loretty).

V případě Loretty ale došlo k největšímu poškození pojivové tkáně ve stěnách střev, kvůli čemuž potrava neprochází její trávicí soustavou správně, žaludek je částečně paralyzován a nedokáže se správně vyprázdnit.

Její hospitalizace v nemocnici, kde ji nutili jíst pravidelně několikrát denně, tak ničemu nepomáhaly. Podle doktora Alana Hakina ze společnosti Ehlers-Danlos Society trvá v průměru 10 až 14 let, než je u lidí tato nemoc správně diagnostikována. A to právě kvůli velké rozmanitosti potíží i dalších přidaných problémů, které se k tomu přidružují (v případě Loretty to byla migréna, únava, zrychlený tep nebo bolesti krku).

„Člověk může navštěvovat různé lékaře a terapeuty kvůli jednotlivým potížím, aniž by si kdokoli udělal celkový přehled. Jedině až si někdo spojí jednotlivé tečky v příběhu, pak zjistí, že jde o tento syndrom,“ vysvětluje, proč je diagnóza tak těžká.

Šest let od svého posledního jídla Loretta s jistotou ví, že už nikdy běžně jíst nebude. Nyní je krmena celkovou parenterální (mimostřevní) výživou. Každý den je tak 18 hodin připojena k vaku s tekutou „stravou“, která doslova obchází její trávicí systém a je dodávána infuzí přímo do krevního řečiště.

I když jí diagnóza a zavedení speciální výživy výrazně ulevily, není to bez problémů. I to nejmenší smítko prachu může sondu kontaminovat. Několikrát tak už měla sepsi, reakci na infekci, která může způsobit selhání orgánů nebo dokonce smrt.

„Ale i tak, navzdory mnoha omezením, mi tato sonda víc dala než vzala,“ svěřuje se Loretta.

Předtím se cítila tak slabá, že stále jen ležela v posteli. Byla vyhladovělá, měla potíže s kůží, menstruace jí zcela zmizela. Nejhorší ale podle jejích slov byla neustálá bolest.

„Mimostřevní výživa mi znovu dodala energii a vylepšila váhu. Bylo hezké po tolika letech zase nosit normální oblečení a nemuset nakupovat v dětském oddělení,“ svěřila se Loretta. Díky této zdravotní vzpruze znovu oživila i svou vášeň pro vaření, i když někdy kvůli nedostatku energie vaří na etapy.

I díky tomu, že se z ní znovu stala kuchařka, která ale normálně nejí, vznikl její instagramový profil. Její spolubydlící Amy, profesionální fotografka, pořizuje fotky jejích výtvorů a také je ochutnává. Společně pak začaly budovat vlastní byznys – s různými značkami spolupracují na vývoji rozličných receptur a stylingu potravin.

„Jediný důvod, proč neblázním z toho, že nejsem schopna normálně jíst, je ten, že se mi po tolika letech ulevilo od bolesti. Samotné vaření je pak to, z čeho mám největší radost – pobyt v kuchyni je pro mě kreativním východiskem. Jakmile vařím, zmizí všechny obavy a úzkost, protože se soustředím jen na pokrm, který připravuji,“ svěřila se.

Loretta má i přes potíže spojené s výživou pocit, že musí žít za každou cenu. A to i kvůli své mladší sestře Abbie, která v roce 2019 tragicky zemřela při autonehodě. Právě ona jí totiž byla velkou oporou. Kvůli Lorettě dokonce pracovala v nemocnici, kde se specifikují na mentální zdraví dětí.