Článek
Matka třiatřicetileté Clémentiny má ve zvyku komentovat nahlas všechno, co dělá. „Je to neustálý příliv slov, jako kdyby byla zapnutá televize," říká její dcera. Také šestadvacetiletá Héloise se přiznává: „Ráda si říkám, co mám dělat." Samozřejmě ne všichni k sobě neustále hovoří. Ale všem se stává, že v některých situacích něco sami k sobě pronesou.
Šedesátiletý Jacques si povídá pro sebe, když zapomene, kam zaparkoval auto. „Říkám si: obvykle ho dávám sem. A nahlas přemýšlím, kdy jsem ho naposledy viděl." Sedmadvacetiletá Barbara si k sobě mluví nahlas, když je silně vystresovaná: „Snažím se sama sebe uklidňovat a říkám si: všechno bude dobré."
Samomluva většinou nastává ve chvílích, kdy jsou tyto osoby samy. Mluvit si sám pro sebe může být skutečně považováno za příznak duševní choroby. Potvrzuje to psycholog Sébastien Dupont, autor publikace Sám mezi ostatními. „V psychiatrii je samomluva, tedy mluvení k sobě samému, jedním z prvních izolovaných projevů schizofrenie a některých psychóz. Je tedy velmi spojována s představou šílenství," říká.
Buďte však klidní: nemáte-li posluchače nebo si tykáte, když k sobě mluvíte, nemusí to být nutně známka schizofrenie. „Podle Freuda vzniká samomluva proto, že uvnitř nás je několik vrstev. Je to jako dialog s různými dimenzemi naší osobnosti, uvádí Dupont.
Možná právě proto Sarah střídá "já", "ty" a "ono": "Když se kritizuji, například když mi něco upadne nebo jsem nešikovná, spíše si tykám. A někdy si dokonce říkám jménem, abych kritiku zdůraznila. Když se musím motivovat nebo si opakuji seznam toho, co musím udělat, nastupuje 'já' nebo 'ono'," říká.
Forma soustředění se a koncentrace
„Hlasitá samomluva odpovídá potřebě soustředit pozornost a koncentrovat se," uvádí profesorka psychologie z Lorrainské univerzity Martine Battová. „Projevuje se od dětství. Dítě se pouští do úkonu, který musí být koordinovaný, jako je třeba zavazování bot, etapu po etapě a říká si, co má dělat. Stejně jako v dětství, tak i v dospělosti umožňuje samomluva při činnosti vyžadující pozornost nebo přesnost osvětlit a realizovat rozhodnutí a dosáhnout některých cílů," vysvětluje profesorka dětské psychologie a výchovy na univerzitě v Nantes Agnes Florinová.
„Velmi častým jevem je mluvení k sobě samému v duchu. Čtvrtinu našeho bdělého života trávíme tím, že takto mluvíme sami k sobě," uvádí psycholožka Marcela Perroneová-Bertolottiová z univerzity v Grenoblu.
Proč tedy myslet nahlas a nemluvit k sobě v duchu? „Nahlas není možné říci najednou všechno, co se děje v hlavě, kde myšlenky přicházejí zároveň a překrývají se. Je třeba zvolit slova, jmenovat věci popořadě, a to nám umožňuje organizovat naše myšlení," říká Sébastien Dupont. „Za situace, kdy se mi v hlavě všechno plete, protože myslím na tisíce věcí najednou, mi mluvení nahlas umožňuje myšlenky utřídit," přiznává Nathalie.
Pohlížejme tedy s větší shovívavostí na lidi, kteří myslí nahlas. A možná se o to také můžeme pokusit. „Radím to svým studentům, když něco nemohou pochopit: přečtěte si to nahlas. Pomáhá to lépe strukturovat myšlení," říká Martine Battová. Ale pozor: samomluva je intimní záležitost, odhalujeme v ní své skryté myšlenky.