S obezitou bojovala už v dětství, teď váží 200 kilogramů

Statistiky obézních dětí i dospělých jsou alarmující, a to nejen ve Velké Británii. Za poslední desetiletí se obezita stala doslova celosvětovým strašákem a boj proti ní se bohužel ve velkém množství případů míjí účinkem.

Jak je vůbec možné, aby se ze zdravého dítěte, kterým konkrétně Rochelle zpočátku byla, stala mladá žena vážící přes 200 kilogramů? Jak mohla nechat problémy zajít tak daleko, že se ve svém věku sotva hýbe, nemá zaměstnání a žije na podpoře od státu?

Svůj příběh svěřila jedné televizní stanici, před nedávnem strastiplnou životní cestu popsala i serveru Dailymail. A to i z důvodu, aby všichni věděli, že problémy za její tloušťkou nejsou podle ní tak jednoznačné, jak si mnozí myslí.

Rochelle se narodila 15. července 1993. Porod nebyl zrovna jednoduchý, ale vše dobře dopadlo. S váhou 3,7 kilogramu patřila mezi zdravé děti, i když o trochu překročila váhový průměr.

Protože matka nemohla kojit, byla Rochelle odmala krmena náhradní výživou. Spořádala toho dvakrát tolik, než bylo obvyklé, i tak se ale držela a váhové přírůstky nenaznačovaly žádný výkyv. Jednoduše zdravé a spokojené miminko.

Zhruba v deseti měsících začala Rochelle dělat první krůčky. Ničím se nelišila od vrstevníků – ani váhou. Už byl ale přece jen vidět jeden malý rozdíl. Její nejoblíbenější činností bylo jídlo. Jak sama uvádí, když v dětství neměla nic v ruce, co by mohla jíst, nebyla zcela spokojena.

Když jí byl zhruba rok, nastala v jejím životě změna, kterou si uvědomila až o trochu později. Její matka si našla milence, rodiče se zanedlouho rozešli a otec se od nich ze dne na den odstěhoval. Ale ne tak daleko, aby se nemohl s dětmi pravidelně stýkat alespoň o víkendech.

Po nějaké době si otec našel novou přítelkyni a měl s ní novou rodinu. A tu starou doslova odstřihl. S matkou komunikoval jen o výživném, s dětmi se přestal stýkat. A Rochelle najednou nevěděla, co má dělat. A tak znásobila to, při čem se cítila nejlépe – začala o to víc jíst.

I když se matka snažila její váhu kontrolovat, dcera si vždycky našla způsob, jak někde najít něco na zub. A tak šla kila pomalu nahoru. Když se situace stále zhoršovala, matka dokonce začala jídlo používat jako nástroj vydírání, když nevěděla, jak dál.

Před nástupem do školy byla u dívky diagnostikována porucha pozornosti a hyperaktivita, lékaři jí proto předepsali léky. Už to samo o sobě nebylo lehké, navíc se přestěhovali do jiné části města, takže Rochelle přestoupila do jiné školy. A jelikož to pro ni byla zátěž, řešila to útěky ze školy.

Už v první třídě byla mohutnější než většina jejích spolužáků, což se projevilo v jediném – začali ji šikanovat. Útěchu hledala opět v jídle. Matka se snažila hlídat její jídelníček, ale měla starosti i s dalším dítětem, takže váhovým nárůstům nevěnovala takovou pozornost.

„Nikdy jsem jí to neměla za zlé. Jídlo pro mě jednoduše bylo to jediné, kdy jsem se cítila spokojená,“ uvedla Rochelle.

Jak přibírala na váze, zhoršovalo se i šikanování ze strany spolužáků. Neměla skoro žádné kamarády, nikdo si s ní nechtěl hrát, nešly jí sporty. A tak trávila čas sama se sebou, s knihami a s jídlem.

Jediným světlým bodem pro ni byly víkendy, kdy si mohla venku hrát s jednou z mála kamarádek od sousedů, kterou měla. To byla najednou spokojená. Jak ale skončil víkend, vše se zase zhoršilo a její sebevědomí klesalo.

„Být teenager a trpět obezitou pro mě bylo doslova mučivé. Jedinou oporou v mé situaci se mi stalo jídlo. Ani jsem sama netušila, kolik jsem toho byla schopna sníst,“ vypráví.

Při přestupu na střední školu se její situace nezlepšila, spíše naopak. Začala všem okolo i matce zapírat, kolik toho ve skutečnosti sní. Když byly někde nějaké zbytky nebo si mohla přidat, rozhodně tam nechyběla.

Matka už to jednou nevydržela a vyjádřila se na téma její váhy. Naznačila možné problémy a chtěla začít vše řešit. Teprve v tu chvíli si Rochelle začala uvědomovat, jak zlé to je.

S nástupem puberty nastala pro Rochelle další noční můra. Začala jí růst prsa, která v porovnání s její váhou nebyla rovněž nijak malá. A tak najednou začala mít velké problémy s pořizováním oblečení. Byla tak obézní, že se nevešla ani do mnohých nadměrných velikostí.

V roce 2007 se znovu stěhovali a pro Rochelle to tak byl opět nátlak na psychiku. Další změna, další začátky a další šikana ve škole. Přece jen se ale začalo trochu dařit, dívka si našla školní aktivity, které ji bavily, dokonce se i poprvé zamilovala. Bohužel se ale ukázalo, že si s ní onen chlapec jen zahrával. A tak Rochelle utekla k tomu jedinému, co ji uklidňovalo – k jídlu. Už tak pochroumanou psychiku ještě zhoršilo úmrtí jejího milovaného dědečka.

Následující roky byly pro Rochelle jako zlý sen, nevěděla, jak dál. Začala se sebepoškozováním, dokonce přemýšlela o sebevraždě. V 17 letech, když už její matka nebyla schopna bojovat s její váhou a stravovacími problémy, vyhodila svou dceru z domova.

Rochelle díky sociální pracovnici našla malý byt a se svým novým přítelem se tam nastěhovala. Jejich vztah byl ale problémový. Když jí začal vyhrožovat zabitím, zavolala matce a ta na policii. Přítele už nikdy neviděla.

Po všech událostech se uzavřela do sebe. Přestala o sebe pečovat, nevycházela z bytu, nechtěla nikoho vidět. Jedinou útěchou jí byla hromada kuřecích nugetů a hranolky.

„Byla jsem úplně mimo. Cítila jsem se, jako bych neexistovala. Jen jídlo mě udržovalo naživu,“ dodala.

Vztah s matkou se po incidentu s bývalým přítelem trochu zlepšil. Pomohla jí dát byt do pořádku, našla jí doktora. Ten pro Rochelle ale neměl příliš radostné zprávy. Kromě obezity jí diagnostikoval závažné deprese, navíc také spánkovou apnoe – problémy s dýcháním, kdy ve spánku na několik sekund kvůli obezitě přestávala dýchat.

Kvůli problémům se spánkem bývala natolik unavená, že nebyla ničeho schopna. A tak si ani nemohla najít žádnou práci.

„Když jsem si konečně plně uvědomila zdravotní následky mé obezity, byl to šok. Přestala jsem navíc chodit mezi lidi, děsila jsem se toho, co si o mně budou myslet,“ popsala Rochelle.

„Být obézní je děsivé. Ale začala jsem s tím konečně něco dělat, i když pozdě. Pomalu chodím, ale každý krok je pro mě utrpením. Dokonce jsem začala jíst zdravěji. Dřív jsem si nikdy nekoupila ovoce nebo zeleninu, bylo to moc drahé. Teď ano. A proč? Děsí mě fakt, že můžu mít v 25 infarkt. Hlavně tu nechci nechat matku samotnou. Nezaslouží si to. Navzdory tomu, co si lidé myslí, se s tím konečně snažím něco dělat. Chci si najít práci a chci žít, jak jen to půjde,“ dodala na závěr Rochelle.