Rozhodnutí jít na plastickou operaci musí stát na pevných základech

Před dvaceti lety se ke svým plastikám hlásily známé ženy z ciziny, zatímco ty české si na ně teprve zvykaly. Pokud nějakou prodělaly, stud jim zpravidla nedovolil se o tom bavit. Teď je situace jiná a osobnosti jako Tereza Kostková nebo Simona Krainová si své zákroky na klinikách pochvalují v médiích. Ledy se prolomily i u žen ze střední vrstvy, které nejsou tolik na očích, a přesto chtějí vypadat lépe. „Většinou ode mě odcházejí se slovy: Proč jsem to neudělala už dávno,“ říká Milada Franců, primářka brněnské pobočky kliniky MEDICOM VIP.

Svou roli v narůstajícím počtu zájemců o plastiku hraje trend dobře vypadat, ale i zdokonalené technologie, díky kterým člověk tolik netrpí a rychleji se zotavuje. Zkrášlovacích operací bude zřejmě přibývat i nadále v souvislosti s prodlužujícím se věkem dožití, který si budou chtít lidé co nejvíc zpříjemnit. A patrně se bude i čím dál víc stírat rozdíl mezi zájmem klientů z měst a z venkova, kde už plastika také pomalu přestává být tabu. Mimo jiné i díky internetu, na kterém se dá nastudovat vše, co takové zákroky obnášejí.

Štíhlá čtyřicátnice si v zrcadle se zalíbením prohlíží, jak bude vypadat po operaci. V podprsence má přitom vycpávky ve stejné velikosti, jako jsou implantáty, které jí lékař už brzy voperuje pod prsní sval. „Určitě je to lepší než originál. Pokud to dopadne takhle, budu spokojená,“ usmívá se maminka dvou dětí, které se ve čtrnácti letech zastavila ňadra na velikosti jedna. K zákroku ji inspirovala spolužačka z gymnázia, která na tom byla podobně a po zvětšení poprsí před několika měsíci přímo rozkvetla.

„Vždycky je co vylepšovat. Už je mi přes čtyřicet, další děti neplánuju, tak proč ne?“ komentuje paní Eva své rozhodnutí. Ženské tvary začala paradoxně nabírat už velmi brzy, mezi jedenáctým a dvanáctým rokem, takže na základní škole patřila k těm nejvyvinutějším a často kvůli tomu slýchala od kluků nepatřičné poznámky. „Bála jsem se, že to takhle bude pokračovat, a kdoví, kde to skončí. Jenže jak rychle to nastoupilo, tak to stejně rychle skončilo.“

Přesto se od ní žádných stesků ohledně sraženého sebevědomí nedočkáte. „I s malými prsy se dá docela v pohodě žít. Vždyť s manželem jsme spolu přes dvacet let a myslím si, že když jsem se mu líbila doteď, líbila bych se mu i dál. Navíc ženy jsou dost vynalézavé, a pokud si dobře zvolí spodní prádlo, tak žádné komplexy mít nemusí. Dobrá podprsenka zkrátka dělá divy a zachrání ledacos,“ uklidňuje podobně znevýhodněné ženy učitelka tance.

Už se těší, až se s plnějším hrudníkem rozpohybuje v rytmu salsy. „Do tanečních šatů se podprsenka nenosí, takže by to teď mohlo vypadat lépe. Nejdůležitější je ale stejně můj vlastní pocit, ne názor okolí,“ zdůrazňuje paní Eva. Právě s tímto přístupem našla společnou řeč se svým operatérem, plastickým chirurgem Tomášem Doležalem z Plastické chirurgie Praha, který tvrdí, že jeho zákroky by měly v první řadě vylepšit duši a až na druhém místě tělo.

„Při konzultaci, která trvá minimálně čtyřicet minut, si musím klienta zmapovat, jestli má jasno v tom, co dělá, že nepodléhá nějakému momentálnímu pobláznění. Když vás napadne nechat si ostříhat dlouhé vlasy na kluka, tak vám dorostou, ale operace je věc trvalá a těžko se vrací zpátky, takže rozhodnutí musí stát na pevných základech a musí být opodstatněné,“ upozorňuje Doležal, který se k zákazníkům s nesmyslnými požadavky staví nekompromisně a posílá je pryč.

„Když přijde žena s nádhernými dvojkami nebo trojkami, měří 160 centimetrů a řekne, že chce pětky prsa, protože její partner by rád prsatou ženskou, tak jí sdělím, že má smůlu, protože s tím může mít i zdravotní problémy.

Mám zkušenost, že muž, který na partnerku tlačil, aby si nechala zvětšit poprsí, jí stejně za nějakou dobu utekl s jinou a ona zůstala nešťastná s velkými ňadry. V trvalejším partnerském vztahu totiž velikost poprsí nehraje vůbec žádnou roli.“

Potvrzuje to i osmatřicetiletá Irena, která už od puberty nenáviděla své nulky. Přestože je maskovala v podprsence zvané push-up, se kterou měla zvlášť na diskotékách velký úspěch, při prvním intimním kontaktu s novou známostí dotyčnému spadla čelist.

„Pokaždé jsem na nich viděla, jak jsou překvapeni, a často se mi už podruhé neozvali,“ vypráví Irena svůj příběh. Není divu, že veškeré problémy v partnerském životě sváděla na svůj plochý hrudník. Vůbec ji přitom nenapadlo, že chlapy může odrazovat něco jiného.

Těsně před třicítkou, kdy začala toužit po dítěti, se jí nakonec podařilo zakotvit ve vztahu s mužem, kterého ani neměla příliš ráda, ale vzala si do hlavy, že mu jako jedinému její nulky nevadí. Několik let po narození dcery se však rozešli a Irena se rozhodla našetřit si několik desítek tisíc na plastiku. Místo nulek má teď trojky, ale seriózní vztah na obzoru stále žádný. „Operace nelituju, určitě se teď cítím líp a můžu si klidně vyjít i v tílku bez podprsenky,“ vidí věc z té lepší stránky dlouhovlasá bruneta.

Primářka Franců vypozorovala, že ženy, které si nechají udělat zákrok kvůli svému dobrému pocitu, a nikoli pod tlakem okolností nebo svého muže, zvládají bolest lépe než ty ostatní. „Klientka, která se podrobila augmentaci, tedy zvětšení prsů, na přání partnera, snášela hojení a rekonvalescenci podstatně hůř než drobná slečna ležící hned na vedlejší posteli, která se na svá nová prsa hrozně těšila a jemný úsměv jí celou dobu nezmizel z tváře. Jak říkala, bolest si zkrátka nepustila do hlavy.“

Aby to nevypadalo, že na plastiku chodí jenom ženy, nutno dodat, že zejména kvůli křivým nebo velkým nosům, odstávajícím uším, vráskám, pokleslým víčkům a nadbytečnému tuku kolem pasu vyhledávají plastické chirurgy také muži. „Jejich počet se sice zvyšuje, ale stále u nás tvoří zanedbatelné množství, kolem pěti procent,“ říká doktor Doležal. Také v jejich případě může hrát nespokojenost se svým zevnějškem až zástupnou roli, což je nutné odhalit hned při první konzultaci.

„Setkal jsem se s mužem, který si stěžoval, že se s ním v práci nikdo nebaví, chlapi ho neberou s sebou na pivo a vůbec se cítí odstrčený. Začal přemýšlet, kde je problém, a protože měl skutečně nos jako skobu, tak si ho při každodenním pohledu do zrcadla začal všímat víc a víc a všechny svoje trable koncentroval právě do něj. Nakonec trpěl utkvělou představou, že není oblíbený kvůli svému vzhledu, a když mu nos upravíme, bude všechno v pořádku.

Bohužel to dopadlo jinak. Nový nos se sice klientovi i všem ostatním líbil, ale při návratu do práce neměl muž víc kamarádů a nemohl se zbavit myšlenky, že je to kvůli špatně provedené operaci,“ vypráví Tomáš Doležal s tím, že právě takovým případům se snaží během konzultace předcházet. Zákrok rozmlouvá třeba i ženám, které si chtějí nechat vymodelovat nový nos podle fotografie. A vůbec je přitom nezajímá, že modelka má hubený obličej s vystouplými lícními kostmi, zatímco ony jsou odulé.

„Ze slušnosti se na fotku podívám, ale vysvětlím jim, že budou vypadat směšně. Sny jsou sice krásné, ale na nos i další části těla se přece nedíváte izolovaně. Vždycky je potřeba vidět všechno v kontextu,“ zdůrazňuje plastický chirurg s tím, že pokud je přesvědčen, že klient bude po zákroku ostatním pro legraci nebo mu operace psychicky nepomůže, pošle ho o dům dál. „Stává se to několikrát do měsíce.“

„Občas se setkám s přáním úplně zbytečné operace, například když vyloženě hubená až anorektická klientka žádá liposukci a její poslední tuková buňka se chvěje strachem,“ potvrzuje ze své zkušenosti primářka Milada Franců, která „operace pro operaci“ zavrhuje. Mezi klienty s podobnými požadavky by klidně mohli patřit i lidé trpící takzvanou dysmorfofobií, psychickou poruchou, při které člověk vnímá své tělo zkresleně, připadá mu ošklivé a chce na něm neustále něco vylepšovat.

Přestože se to jednoznačně nepotvrdilo, panuje podezření, že dysmorfofobií trpěl Michael Jackson, který prodělal kolem pěti desítek plastických úprav, až se jeho obličej začal rozpadat. I u nás existují lidé, kteří v takových zákrocích nacházejí zalíbení a jednou ročně na sobě zkrátka musejí něco změnit. Někdy to však může vést spíš ke škodě než k užitku, jak je vidět na příkladu popového krále. Zřejmě neměl při ruce nikoho, kdo by mu to rozmluvil. Anebo si nedal říct.

„Nejdřív ženě po dětech vymodelujete prsa a ona za půl roku přijde, že to bylo úžasné, a chce si ještě změnit nos. Přitom bychom se bavili možná o milimetrech,“ zmiňuje v této další ze svých případů Tomáš Doležal. „Před zrcadlem mi dotyčná vysvětluje, že z jednoho úhlu pohledu tam milimetr prostě vadí.

Jenže je třeba si uvědomit, že to není truhlařina, kde ubrousím kousíček a dalších padesát let to zůstane naprosto stejné. Když na chrupavce nosu odstraním jeden milimetr, tak další dva tři můžou narůst ve formě jizvy,“ upozorňuje chirurg s tím, že do nosu stojí za to řezat až v případě, kdy jeho tvar nebo velikost vybočují z „běžných mantinelů tělesných proporcí“.

Rekonvalescence po zvětšení prsů, které patří mezi nejčastější plastické operace, trvá týden až deset dnů. Ještě několik dnů po zákroku cítí klientka při dýchání bolest způsobenou implantáty, které tlačí na okolní tkáň. Vzhledem k tomu, že tento druh ošetření neproplácejí zdravotní pojišťovny, nevzniká při něm ani nárok na nemocenskou.

Když žena plastického chirurga navštíví, většinou už má jasno v tom, co ji při operaci i po ní bude čekat a kolik za všechno zaplatí. Přesto se některé po konzultaci s lékařem dohodnou, že kvůli nedostatku financí zákrok o několik měsíců odloží nebo si domluví splátkový kalendář. Někdy klientka dostane operaci jako dárek. „Dojemné jsou situace, kdy děti darují zákrok své stárnoucí mamince, která už je vlastně babičkou, ale i po padesátce chce pořád dobře vypadat. Nejčastěji se jedná o operace očních víček,“ říká primářka Milada Franců.

Zdaleka ne každý, kdo si uvědomuje svůj handicap a má na jeho odstranění peníze, se svěří do rukou plastického chirurga. Jsou známy případy, kdy to žena udělala, ale nikdy si na nové tělo nezvykla. Nedokázala se sžít s prsními implantáty, které vnímala jako něco cizího, a musela si je nechat vyoperovat.

„Je to případ od případu. Jedné ženě augmentace prsů obrovsky pomůže, protože se po letech konečně cítí jako žena a nemusí už poslouchat poznámky typu hele, ona je jak chlap. Jenže jinou, která má taky nulky, by v životě nenapadlo jít na plastiku, protože jí to zkrátka v životě nechybí,“ podotýká Tomáš Doležal.