Rizika předstíraného štěstí aneb Když je úsměv často falešný

Všichni se v určitých okamžicích života potýkáme s různými problémy a výzvami, které nás stresují, vyčerpávají. Ovšem právě v takových chvílích nás „sociální normy“ nabádají, abychom nedávali až příliš často najevo svůj smutek či vyčerpání, ale jednali spíše pozitivně.

A to často v podobě následných rad:

Zatímco pozitivní postoj může být opravdu v některých okamžicích dobrým nástrojem k překonání problémů či nezdarů, dlouhodobé předstírání, že je vše v pohodě, už takové výhody nemá. Může si pak vybrat daň na vašem duševním zdraví, dokonce i bránit v řešení základních příčin problémů.

Americký psycholog Mark Travers pro server Psychology Today představil tři výzkumem podložené důvody, proč není dobré se vždy jen usmívat.

Zadržovat dlouhodobě emoce a maskovat je úsměvem není řešení. Naopak, může to být znakem hlubšího toxického problému uvnitř vás samotných.

Studie publikovaná v Academy of Management Journal například zjistila, že pracovníci, kteří se snažili předstírat své emoce a pokračovali ve své práci i přes vnitřní problémy, hlásili později celkové zhoršení emočního stavu.

„Usmívat se, abychom si udrželi tzv. tvář, je sebeklam a pouze oddaluje nevyhnutelné. Potlačování skutečných pocitů pak napáchá o to víc psychické škody,“ tvrdí Travers.

Jisté moudro tvrdí, že čím více se lidé usmívají, tím pozitivněji se cítí – a tyto pocity pak zvyšují jejich celkovou pohodu.

Článek publikovaný v časopise Journal of Experimental Social Psychology zpochybňuje toto tvrzení a uvádí, že časté falešné usmívání se může dost vymstít. Nejde ani tak o samotný akt úsměvu jako o jeho výklad.

Jednoduše řečeno, přesvědčení „Jsem šťastný/á, protože se usmívám“ může být kontraproduktivní než „Usmívám se, protože jsem šťastný/á“.

Ovšem existují i jiná neužitečná přesvědčení, která následně vedou k nerealistickým očekáváním a ohrožují pohodu.

„Jsem neporazitelný/á, nic mě nebolí“ versus „Jsem dostatečně silný/á, abych tuto překážku překonal/a“.

„Můj život je dokonalý“ versus „Jsem šťastný/á tam, kde jsem, a budu pracovat na ještě lepším životě“.

Ujištění, která nejsou v souladu se skutečnými vnitřními hodnotami člověka, mohou vést k dalšímu a většímu odporu, vytváření samolibosti a snížené odpovědnosti za vlastní štěstí.

Snaha přesvědčit sami sebe o svém štěstí odráží podobné dojmy i na okolí. To pak ovlivní způsob, jak se k vám budou druzí chovat.

Jednoduše řečeno, pokud se budete usmívat, můžete působit šťastně, ale v nitru se tak cítit nebudete. Jenže vaše okolí to nevidí, a myslí si, že jste šťastní. A proto třeba někdo nepodá pomocnou ruku ve chvíli, kdy byste to opravdu ocenili.