Článek
Dobové encyklopedie označovaly jako pubertální dívky čtrnáctileté až šestnáctileté, u chlapců považovaly za pubertální věk šestnáct až osmnáct let. Chlapci v kritickém věku si zapalovali cigarety, dívky zase zkoušely matčiny šaty a boty, aby si připadaly „velké“ (dospíváním se zabývá kniha M. Lenderové a K. Rýdla, Radostné dětství?, Paseka 2006).
I děvčata někdy sáhla k „pokouřeníčku“. Budoucí malířka Zdenka Braunerová v době své puberty v 70. letech 19. století tajně kouřila a navštěvovala hostince. Podle jejích slov šly s přítelkyní samy do hospody, „koupily si každá syreček, dobrý kus chleba a pivo a měly se výborně“.
Nikdo se s nimi nemazlil
Dlužno podotknout, že okolí puberťáky nijak nezohledňovalo. Své choutky a nevhodné projevy měli krotit a nikdo se jim nepřizpůsoboval. Bezradnost, zmatek a úzkosti svého dospívání musel zvládnout každý sám.
Vyplývalo to na rozdíl od dnešních dnů i ze způsobu výchovy v dětství. City se vůči dítěti neprojevovaly jako dnes. Mazlení se objevovalo zřídka, a to ještě jako odměna. Rodiče sice dětem četli a vyprávěli, ale o nějakém tulení či polaskání nemohlo být řeči. Snahou rodičů bylo vychovat dítě samostatné, schopné obstát v tvrdém světě.
Tělesné tresty byly v předminulém století časté.
Dívky na tom byly stejně jako chlapci, ne-li hůř. I člověk tak osvícený jako Karel Havlíček Borovský psal o své malé dceři Zdence matce: „Že ji tak chválíš, to mne těší, a taky jsem pozoroval, že zde ji měl každý rád, protože není rozmazlená, a dost přísně jsem ji vždycky držel a časně již metly nešetřil, podle mého pravidla, že se mají děti již v peřince začít mrskat, ale jak mají trochu rozumu, pak přestat a vésti je více rozumem než bitím. U Zdenky teď již není ani potřeba bití.“
Fyzické trestání dětí bylo běžným zvykem a důsledně se vyžadovala poslušnost. Pravda, byly i výjimky. O spisovatelce Sofii Podlipské se např. soudilo, že je na své děti příliš měkká. Prý prohlašovala, že „přání dětí jest rozkazem rodičům a vždycky se tím řídila“. Za takových okolností platila přísnost i v pubertě, i když si lidé svízele s ní spojené uvědomovali.
Nedbalky na odiv? Nestydaté!
Ottův slovník naučný popisoval jinošství jako období tělesných i citových změn, kdy „dorostenci soustředí zájem sami na sebe, střídají se jim nálady“ a „pedagogicky je doba jinošství nejtěžším obdobím pro výchovu“. Rozumný otec nemá podle slovníku brát nevyváženého jedince nijak tragicky, stejně jednou dospěje a nevyrovnanost zmizí.
K chlapecké pubertě se tedy přistupovalo s jakýmsi porozuměním – konečně, chlapec měl být živitelem rodiny. Bohatší rodiče umožnili synům studia jako přípravu na povolání, chudší šli do učení a ti nejchudší už pracovali. To jim poskytlo jistou svobodu – mohli zajít do hospody na pivo i kořalku a kouřit cigára nebo doutník.
Kdyby dívky naše, pannami se stavše, řádně a důkladně o svém povolání ženském poučeny byly, zajisté by se méně neplechy mezi nimi stávalo.
U dívek to bylo jiné – ty se měly připravovat především na úlohu ženy a matky. Zásadně se cenila pracovitost a radost při péči o domácnost. V českých vlasteneckých rodinách se u dívek rozvíjelo češství, ale i znalost cizích jazyků. Dívky měly být cudné, skromné, výstřihy a šperky se zavrhovaly. Příručky jim radily: „Nehleďte skvostného, ale čistého oděvu, spodní sukýnka ať není ucouraná, punčošky ať nejsou ušpiněné nebo roztrhané.“
Rodinná podobizna malíře Antonína Machka s hrajícím si chlapcem v pubertě.
Přímo hříchem bylo promenovat se v nedbalkách před rodinou včetně matky a před služebnictvem. Bratra básníka Jaroslava Vrchlického Bedřicha Frídu málem sklátila mrtvice, když na návštěvě u Sofie Podlipské překvapil její dceru Ludmilu, která se „šestnáctiletá ukazovala i před ženichem (Jaroslav Vrchlický) v nedbalkách, sice slušných, ale svrchovaně nevkusných a v hrozných na kanavě vyšívaných střevících“.
Překypěl mu žaludek
O tom, jak vychovávat děti k budoucí profesi, bylo tedy jasno. Mnohem horší bylo připravit je na pohlavní dospívání. O sexu se v rodinách zpravidla nehovořilo.
A v nejrůznějších domácích lékařích o něm také nebyla zmínka. Lékař Josef Pečírka si nad tím povzdechl: „Kdyby dívky naše, pannami se stavše, řádně a důkladně o svém povolání ženském poučeny byly, zajisté by se méně neplechy mezi nimi stávalo nežli teď, kdežto se i matky stydí dcerám připovědíti, co znamená měsíční čas.“ Mnohé matky asi dcery poučily, ale není známo, jakým způsobem.
V takové situaci mladým nezbývalo, než aby se pídili po poznání sami. Na venkově to bylo snadné – vztahy tady byly mnohem jednodušší a pubertální jedinci z hospodářství dobře věděli, jak probíhá rozmnožování v přírodě. Ve městě to bylo složitější. Mladí chlapci často získávali svou první sexuální zkušenost se služkami, případně s prostitutkami. Milostné poučení za peníze si obstarali např. student J. S. Machar (pozdější básník), Josef Václav Frič nebo básník Jaroslav Seifert.
Návštěvníci veřejných domů se tak mimo jiné rekrutovali z „žactva posledních dvou středoškolských tříd, sedmé a osmé, z žactva maturujícího a v prvním období po maturitě“. Sexuální zasvěcení bylo pro mladé muže nezapomenutelnou událostí. Dlužno podotknout, že ne vždy v tom dobrém smyslu.
Budoucího historika Josefa Šustu např. zavedl coby čtrnáctiletého studenta do jednoho z českobudějovických „puffů“ spolužák.
Byl to pro něj zážitek traumatizující: „Franta nás zavedl za jatkami do veřejného domu zcela lůzovitého přídechu, kde mne takřka horečně se chvějícího hlučně uvítala přistárlá, do široka vykynulá děvka se zákalem na jednom oku. Jakmile mne chtěla k sobě přitisknouti, zachvátilo mne takové nechutenství, že jsem nejen z brlohu utekl, klobouk tam nechávaje, nýbrž na ulici mi žaludek překypěl zcela jako při prvním kouření.“ Jako gymnazista poté už o podobné zážitky zájem neměl.
Styděli by se i světáci
Ředitelé škol nestačili proti nevěstincům brojit. A také hrozili pobloudilým chlapcům vyhazovem. Bylo to pochopitelně zcela marné stejně jako stížnosti řadových občanů. Jeden občan z Chrudimi si např. v roce 1913 stěžoval na nevěstinec v hostinci Nad Rozhlednou: „Každoročně navštěvují hostinec ten především mladíci, učňové, tovaryši, študenti, aby zde kazili své zdraví, ničili své tělo, připravili se o těžce nabytý a rodiči často dosti obtížně sehnaný groš. Jdouce pak v nočních hodinách domů, tropí takový hluk, že nelze spáti a vedou hovory, nad nimiž se zastyděti musí i ten nejotrlejší člověk – světák.“
V roce 1922 začal v českých zemích vycházet časopis Láska a pohlaví. Vyšla v něm anketa uspořádaná mezi studenty nejmenované pražské předměstské reálky. Podle ní bylo šest procent studentů pohlavně nakaženo. Většina z nich zkušenosti s prostitutkou měla.
Jeden sedmnáctiletý student „vyšších uměleckých aspirací“ vypověděl, že se prostitutkám vyhýbá ze strachu z pohlavních nemocí, „i když chuť a peníze by měl“.
Jiný, tentokrát osmnáctiletý mladík s „inteligencí mezi průměrem a podprůměrem“, koktavý, se jednou večer pokusil o styk s prostitutkou. Šel s ní na Maniny, kde si lehli do trávy. Dívčina vzápětí zvýšila taxu o tři koruny a nešťastník poté „zcela selhal“.
Pozor na masturbaci
Jiná byla situace u dívek. U nich se vyzdvihovala především „poctivost“. Literatura varovala před obcováním s pány a panenství se automaticky považovalo za vstupní bránu do manželství. Dívky se naučily své avantýry skrývat. O tom, že někdy podlehly, svědčily i četné nemanželské porody.
Konečně, ne všechny dívky byly panensky čisté. Potvrdily to i zápisky Vojty Náprstka. Ten se stýkal v roce 1845 s Emilií Stadelmannovou z pražské německé úřednické rodiny. A stydlivá nebyla, jak potvrdil Vojtův deník: „Zavedla mne do pokoje děveček a bez všeho mého dalšího pobízení vyslíkla se a já viděl poprvé ženskou – Emilii, tak, jak byla stvořená! A já okusil blaženost po sedmé!"
Zavedla mne do pokoje děveček a bez všeho mého dalšího pobízení vyslíkla se a já viděl poprvé ženskou – Emilii, tak, jak byla stvořená! A já okusil blaženost po sedmé!
Přes uvedené se ještě za první republiky předpokládalo v některých měšťanských rodinách, že mladík políbí svou vyvolenou až v okamžiku zasnoubení.
Ještě jedna oblast kromě tělesného obcování měla být pro dívky a chlapce 19. století tabu. Za nevhodné chování u dospívajících dětí se považovala masturbace. Byla nazývána samoprzněním, „věcí tuze nemilou“ a „tajným hříchem mládeže“. Následky tohoto jevu byly podle lékařských spisků úděsné.
V roce 1758 je popsal lékař Samuel August Tissot. Prohlašoval, že u „samoprzců“ dochází k tělesné i duševní slabosti, k chřadnutí, souchotinám a vodnatelnosti. Jiní zase tvrdili, že k odporné činnosti vybízejí teplé peřiny, a po ní jsou mladíci „jako vytlačené citrony“. Konec 19. století varoval i před masturbací u dívek.
Někteří lékaři dokonce vymysleli jakési mechanické ochrany, které by neřesti zabránily. I Anna Bayerová, jedna z našich prvních lékařek, považovala onanii u dívek za neštěstí, za „těžkou ránu, oslabující naši generaci“. Za následek onanie dokonce označila těžké duševní poruchy. „Zastaralé případy už nebylo možné léčit, ba ani svěrací kazajka nepomohla,“ tvrdila.
Proti onanii se mělo bojovat. Vznikala „z bujnosti krve a z předčasné podrážděnosti žádostí tělesných. Mnozí rodičové ani nevědí, jak svým dětem škodí, dávajíce jim hojnost masa, silných kořeněných jídel, kávy, piva, atd.“.
