Psycholožka: S alkoholem má potíže i hodně žen na mateřské

Někdy ano.

Ano.

Záleží na okolnostech, nejen na tom, kolik toho vypijete. I já jsem musela některé nebezpečné tendence u sebe zkrotit. Ráda jsem si dříve dala skleničku o samotě. Dnes už si ji sama nedám. Je to jeden z rizikových faktorů.

Jde o motivy a okolnosti, za jakých alkohol konzumujeme, o tělesnou konstituci a přirozeně i o to, kolik toho vypijeme. Alkoholik každopádně není jen ten, kdo pije denně pod obraz a má rudý nos.

Závislost začíná velmi nenápadně. Například zahánět stres alkoholem je velmi nebezpečné, a ani nemusí jít o velké množství.

Jít na jedno „na pohodu“ je jeden z nízkorizikových motivů. Tam jde o setkání s přáteli, nejen samo o sobě o pití alkoholu.

Ano, může. Je to jeden z popsaných patologických konzumačních vzorců. Člověk několik týdnů nepije, třeba profesionální řidič, ale pak, když má volno, se zpije tak, že je dva dny vypnutý. Nárazové pití je velmi nebezpečný model. Nezáleží ale jen na množství, rozhodující jsou motivy.

Po určité době se mohou propít do stejného stavu, to ano. Ten první pije za nízkorizikové okolnosti, ovšem bude-li pít pod plnou parou, dopadne nakonec stejně jako ten, jenž od začátku pil za vysokorizikové okolnosti. Vytvoří si pak tělesnou závislost.

Velmi špatné je, když lidé začnou používat alkohol jako lék. Na to pozor: nemohu usnout, napiji se. Cítím úzkost, napiji se. S někým se pohádám, tak to zapiji. Mám špatnou náladu, zapiji ji. V těchto situacích vzniká závislost mnohem rychleji.

Pak je tu nárazové pití, kdy ještě není žádná tělesná závislost, ale nějakým způsobem se v člověku kumuluje stres a v určité chvíli není motivem pití alkoholu pobavit se s přáteli, ale opravdu se vypnout, u některých do bezvědomí.

Rovněž je nebezpečné, když si na alkohol navykneme jako na každodenní odměnu. Pokud si na tuto formu odměny mozek navykne, postupem času přestávají být zajímavé jiné odměny, jako třeba procházka nebo návštěva divadla.

Někteří klienti namítají, že večer vypijí sedmičku vína, a není to přece problém, když chodí do práce, starají se vzorně o rodinu... Když pak ale přijde stresující okolnost, například úmrtí, rozvod, krach, pak člověk navyklý odměňovat se sedmičkou vína denně se snadno přehoupne do již nezvladatelné konzumace.

Máme mezi klienty pozoruhodně hodně žen na mateřské dovolené. Důvodem je většinou to, že podléhají okolnímu tlaku, že ve všem musí být perfektní. Chtějí být dokonalé matky, dokonalé manželky. Chtějí mít perfektně uklizenou domácnost, perfektně vychované dítě, které smí dostávat jen biostravu...

Nikdo ale není dokonalý. Když začnu svoji vlastní hodnotu odvozovat jen od nějakého výkonu nebo od toho, že se srovnávám s někým druhým, je to špatná cesta. Hodnota sama sebe by se měla odvíjet přece od toho, jaké mám vztahy, že nikomu neubližuji, že pomohu, že jsem kreativní… Podat občas špatný výkon je přece úplně přirozené.

Zároveň se stalo společenskou normou, že člověk musí být pořád šťastný. To je nesmysl. Je totiž přirozené být někdy smutný. Není si na to třeba hned brát prášek anebo si dát panáka.

Během týdne poskytneme 250 terapeutických hodin, máme zhruba tisíc klientů.

Většinou je to ve chvíli, kdy se sám sebe v duchu ptá, zda to nepřehání. V další fázi je to ve chvíli, kdy to signalizuje okolí.

Ano. Nebo když přijdete kvůli alkoholu o řidičák… Ideálně by měl ale člověk zpozornět už mnohem dříve.

Ranní doušky jsou významný ukazatel, že něco není v pořádku. Nemluvě ani o opileckých oknech. Může se to stát výjimečně v mládí, ale když se to stane opakovaně ve středním věku, je to už velmi špatné.

Kontrolovaná konzumace se používá od 70. let minulého století. Je vhodná pro klienty, kteří si relativně včas uvědomili, že se jim to začíná vymykat z rukou, ale nejsou ještě tělesně závislí.

Kontrolovaná konzumace může být cílem nebo postupnou cestou k abstinenci. Neabstinentní terapie ale nikdy nemůže nahradit abstinenci u těžkých případů.

Ano. Identifikujeme a postupně měníme hlavně okolnosti, za nichž klient alkohol konzumuje. Rozhodující jsou emoce, respektive jaké máme myšlenky, které vyvolávají pocity.

Program kontrolované konzumace trvá čtyři až pět měsíců. Obsahuje hodně psychoterapie. Jde se do historie života klienta, neboť mnohdy opakujeme vzorce chování po svých rodičích.

Pokud se podaří odstranit příčiny, množství už se redukuje v podstatě samo. To samozřejmě ale neplatí u těžkých forem závislosti.

Nedáváme knížecí rady, ať si místo skleničky jdou klienti zaběhat nebo si dají čaj. Je třeba rozklíčovat, proč člověk pije a který z motivů je nebezpečný.

Kontrolované pití je terapie pro klienty, kde stále ještě jsou hlavní důvody pro pití psychické okolnosti a kteří fungují společensky a nepropili se do tělesné závislosti. Ta je už rozvinutá, pokud se člověku dělá fyzicky špatně, jestliže nemá alkohol.

V takovém případě kontrolované pití nepomůže a abstinence je nezastupitelná. Kontrolované pití není nějaká povolenka či naděje pro alkoholiky, kteří se dostali z těžké závislosti.

Neměl. Každá sklenička je pro něj riziková. Je zde velká pravděpodobnost, že do toho znovu spadne.