Psí čich jako prostředek k odhalování raného stadia rakoviny

Úzkou chodbou bývalé klubovny kopřivnického skautského oddílu přichází muž se psem. Vstupují do místnosti, kde jsou na dřevěné desce v řadě za sebou vyskládány kelímky se vzorky s krevním sérem. „Pracuj!“ zazní povel psovoda. Desetiletý německý ovčák strká čenich do každé nádobky a u jedné zalehne. „Pracuj dál!“ velí opět jeho pán.

I když je Endy ostřílený matador, na výzkumu se podílí dva roky, nepodařilo se mu napoprvé odhalit správný vzorek. Nicméně pokračuje v práci. Po chvíli soustředěného čichání ke kelímkům je Endy úspěšný. Výzkumní pracovníci Spiros Tavandzis a Petra Matulová sedící opodál souhlasně pokyvují a potvrzují správnost pejskova počínání. Zároveň všechno důkladně zapisují.

„Pejsek čichá ke čtyřem kelímkům. Jeden z nich obsahuje vzorek od nemocného člověka. Pes, by ho měl označit zalehnutím,“ vysvětluje Tavandzis, zatímco úspěšný nálezce dostává zaslouženou odměnu – piškot. Endy jde hned na druhý pokus a správně zaléhá u vzorku s rakovinou. Následuje pochvala a další sladká odměna.

„Tady je vědecký pracovník a doma výborný hlídač, někdy umí být pěkně ostrý,“ usmívá se zkušený kynolog Josef Kaňa, který se na projektu podílí jako vedoucí výcviku. Ten je postavený na výborných čichových schopnostech psů. Talent mají zkrátka od přírody.

„Uvádí se, že pracovní plemena, například ovčák nebo labrador, jsou schopna detekovat poměr až jedna k biliónu. Když mu lžičku s dobrotou rozpustíte v biliónech lžiček vody, on ji tam ucítí,“ popisuje Tavandzis. V současné době jsou do výcviku zařazeni němečtí ovčáci, chodský pes, australský honácký pes, labrador, border kolie, slovenský čuvač i kříženec. Některá plemena se však pro výzkum doslova nehodí. Chrti nebo buldoci se zkrátka neosvědčili.

„Snažíme se výzkum provádět v rámci včasného odhalení rakoviny vaječníků a plic, protože tyhle dva nádory se i v dnešní době diagnostikují poměrně pozdě,“ vysvětluje Tavandzis.

„Konkrétně u rakoviny vaječníků není tak dokonalá ani moderní laboratorní diagnostika, aby podchytila ranou fázi onemocnění,“ tvrdí. Podle něj by mělo jít do budoucna o podpůrnou metodu, která by mohla včas odhalit nádor u lidí, kteří se zatím cítí zdraví a nemají žádné problémy. Pokud se teorie potvrdí v praxi, mohou chlupáči na poli prevence zachránit tisíce lidských životů a pojišťovnám ušetřit milióny korun.

Zakladatelem u nás netradičního výzkumu je třiačtyřicetiletý Spiros Tavandzis. „V dětství mi umřel dědeček na nádor mozku. Měl jsem ho moc rád a s jeho ztrátou jsem se těžce vyrovnával. Zůstalo to ve mně,“ vysvětluje.

„V dospělosti jsem si potom říkal, jak bych mohl pomoct a co bych mohl udělat pro lepší diagnostiku,“ líčí osobní zkušenost, která ho přivedla na dráhu vědeckého pracovníka. Původně vystudoval elektrotechniku, ale protože ho od malička zajímala přírodověda, po dalším studiu se z něj stal molekulární genetik.

Během práce v laboratoři v něm uzrál vlastní projekt. „O tom, že se psi využívají k lékařské diagnostice, jsem slyšel už před deseti lety. První zmínky jsem v odborné literatuře dohledal z roku 1989,“ popisuje Tavandzis začátky, kdy si složité téma jen oťukával. Postupem času informací přibývalo, a tak se v roce 2012 rozhodl pro výzkum se psy. Vycházel přitom z mezinárodních studií.

„Podařilo se mi nadchnout zdravotní sestru, která měla psa, a zajímalo ji to.“ Jenže přišly komplikace. „Rok jsme pejska cvičili, už měl i výsledky, jenže pak onemocněl a výcvik skončil.“ Petru Matulovou, kterou znal z laboratoře, oslovil s nápadem před dvěma lety. Nápad se jí zamlouval a od té doby se společnými silami snaží zjistit, nakolik je reálné, aby psi vyčenichali rakovinu.

Výzkumníci však museli zdolat ještě další nelehký úkol. Přesvědčit dobrovolníky z řad kynologů, aby s nimi začali na projektu spolupracovat. „Věděli jsme, jak má výcvik probíhat teoreticky, ale neměli jsme praktickou zkušenost,“ objasňuje Tavandzis. Potřebovali tedy někoho, kdo rozumí výcviku a vytvoří plán.

„Bylo to docela deprimující. Obešli jsme několik spolků, ale neměli zájem. Měli nás za šarlatány,“ vypráví Tavandzis. Nakonec se na vědecké pracovníky usmálo štěstí. Na příborském cvičáku potkali vedoucího spolku Josefa Kaňu. Ten na spolupráci kývl a stal se šéfem výcviku.

„Ten probíhá formou hry a odměny. Zvíře musí mít z hledání radost. Nejtěžší je, že tohle nelze psovi vysvětlit, on si na to musí přijít sám,“ popisuje úskalí Kaňa.

V roce 2017 vzniklo České centrum signálních zvířat a dnes sem dvakrát týdně dochází až dvacet psů. „Máme tady pejsky vycvičené zvlášť na rakovinu plic a zvlášť na rakovinu vaječníků,“ vysvětluje.

Jedním ze zkušených čmuchalů je i dvouletý labrador Bugs. Jeho majitelka Miroslava Tobiášová na něj nedá dopustit a život si už bez něj nedokáže představit. „Jeho otcem je náš sedmiletý labrador Ralf a matkou tříletá Connie, což je fenka od kolegyně z práce. Trávím s ním čas od jeho prvních dní. Vyrostl z něj veselý a mazlivý pejsek, a hlavně je to opravdový nejlepší přítel,“ vypráví panička o svém nenahraditelném parťákovi.

K výzkumu se dostali přes kynologický klub. Ukázalo se, že Bugs je velký talent. „Doma s ním trénuju každý den. Většinou ho to baví hlavně kvůli odměnám. Trénování doma nám jde lépe než v centru. Zřejmě je to moje chyba, protože jsem trémistka. Psi jsou velice vnímaví a cítí naše pocity, které je následně ovlivňují. Navíc do centra chodí další psi, což přináší spoustu zajímavých pachů, které občas odvedou myšlenky a čumák psa jiným směrem.“

„Víme, že to funguje,“ doplňuje Tavandzis. „Stále pejsky cvičíme, aby byli co nejlepší. Trénink hraje velkou roli. Máme pejska, který má více než 96% úspěšnost,“ uvádí Petra Matulová.

Díky kooperaci s některými lékaři mají vědečtí pracovníci zajištěné speciální vzorky od onkologických pacientů a zároveň vzorky od zdravých lidí, s jejichž pomocí se výcvik hafanů provádí.

Nově zahájili i spolupráci například s Komplexním onkologickým centrem v Novém Jičíně. „Tento postup byl schválen přes etickou komisi. Se souhlasem pacienta odebereme vzorek krve nebo moči, který odešleme k dalšímu zkoumání,“ vysvětluje primář radioterapie a vedoucí centra Petr Beneš.

Podle něj se jedná o vzácný výzkum. „O přínosu pro budoucnost se v tuto chvíli dá mluvit jen těžko. Zatím jde jen o velmi malý vzorek pacientů, na kterém se výzkum provádí. Jestli budou výsledky příznivé, nebo ne, ukáže čas, zatím máme málo poznatků. I když se zdá, že by to u určitých diagnóz mohlo fungovat,“ domnívá se.

Zakladatelům centra se pro tento rok podařilo získat grant od Moravskoslezského kraje, takže výzkum už nemusí hradit jen z vlastní kapsy.

Spiros Tavandzis a Petra Matulová do budoucna doufají, že se do projektu podaří zapojit i další majitele psů a že se přihlásí i další dobrovolníci, kteří poskytnou vzorky krve či moči pro výzkum. „Ten bychom chtěli do budoucna rozšiřovat o další diagnózy, například o rakovinu močového měchýře. Zároveň bychom se chtěli zaměřit na Alzheimerovu chorobu,“ odhalují plány.

Duchovnímu otci celého projektu Spirosovi Tavandzisovi pomohla dvouletá zkušenost od základů změnit názor na psy. „V dětství mě pokousal pes, což poznamenalo můj vztah k nim. Moc jsem jim nerozuměl. Teď už více chápu jejich svět. Jsou to úžasná zvířata.“