Proč se nám nedaří dodržovat předsevzetí a jak to změnit

Novoroční předsevzetí bývají různá, základ mají ale vždy téměř společný. Zhubnout, přestat kouřit, jíst zdravěji a mnohé další. Stejně tak má většina lidí vidinu toho, že dosáhnou svého poměrně brzy. Tedy třeba v rozmezí několika týdnů. Jenže najednou řada z nás zjistí, že staré zlozvyky převažují a doslova sabotují naše nejlepší úmysly.

Podle knihy klinického psychologa Todda E. Pressmana s názvem Deconstructing Anxiety je hlavním důvodem sabotáže to, že selhává naše obrana. Co to přesně znamená?

Jakoukoli obranu lze chápat jako snahu udržet strach na uzdě. Používáme obranu v naději, že ochrání naše naplnění – takže si můžeme ponechat „rádoby dobré věci“, které už máme, a možná k nim přidat ještě nějaké navíc.

Když si dáváme novoroční předsevzetí, můžeme použít obranu třeba ve stylu „tento rok jsem opravdu odhodlaný/odhodlaná zhubnout“, tvrdí pro Psychology Today Pressman.

Problém mnohdy není v ideálech, které si zvolíme. Používáme intenzivní strategii sebekázně a snažíme se motivovat strachem. Za dobrými úmysly je často schovaná myšlenka, že „pokud nebudu praktikovat řádnou sebekázeň, nejspíš se mi nepodaří své sny naplnit“.

Jednoduše na sebe začneme tlačit - ve snaze mít „jistotu“, že neselžeme. „Tento přístup ale ve skutečnosti naplňuje naši mysl strachem ze selhání, i když si to obvykle neuvědomujeme. Stres ze strachu pak narůstá, dokud se nedostaví zlomový okamžik ve stylu: potřebuji trochu úlevy, jeden kousek čokoládového dortu mi určitě neuškodí,“ vysvětluje odborník.

Jak vysvětluje Pressman v programu Deconstructing Anxiety, podle kterého sepsal i zmíněnou knihu, je řešením dělat opak toho, co od nás „obrana“ požaduje.

Namísto sebekázně, díky které bychom se měli vyhnout strachu, je lepší postavit se strachu napřímo. Podívat se na něj zblízka a zjistit, že to, co chceme dokázat, není tak děsivé.

„Říkáme tomu odhalení lži o strachu. Většinou tak zjistíte, že cíl zhubnout nevyžaduje obranu a výčitky, které s tím souvisejí. Výsledkem pak je, že řada lidí jde najednou za svým cílem bez obav ze selhání, čistě z radosti pro dosažení něčeho lepšího,“ vysvětluje Pressman.

Zjednodušeně řečeno – sebekázeň je dobrá, ale její nadmíra vede k velkým výčitkám, které ničemu neprospějí. Takový tlak pak nejde dlouhodobě vydržet.

Cestou je spíše „jemná“ disciplína s postupným odměňováním drobných úspěchů. Až do té doby, dokud se ze všech novoročních předsevzetí a životních cílů nestanou „plynulé aktivity a dobré zážitky“ z dělání toho, co je správné či zdravé.