Proč je lepší se příliš nezaměřovat na budoucnost

Je to naprosto přirozená lidská reakce, která nás má v podstatě ochránit. To ale rozhodně neznamená, že to tak má být. Čím více myslíte na budoucnost, tím více se vytrhujete z přítomnosti a přestanete ji prožívat. „Budu šťastná, až bude miminko na cestě,“ a po otěhotnění, „budu šťastná, až se narodí,“ potom, „budu šťastná, až udělá první krůčky…“ a takhle to jde pořád. Člověk na něco čeká, a když to přijde, tak se chvilku raduje (někdy ani to ne) a hned hledá, na co dalšího by mohl čekat, aby mu to přineslo štěstí.

Své o tom ví i odborná terapeutka Sheryl Paulová. Ta pracovala s klientkou, která dokončovala diplomovou práci. Psala ji dlouhou dobu a byla pro ni velkým zdrojem stresu a úzkosti. Dokonce začala zanedbávat ostatní aspekty svého života, včetně manžela a dětí. Na terapeutických sezeních často opakovala, že bude šťastná, až to bude mít za sebou. Připomínkám od Paulové, že po dokončení práce se najde jiný zdroj úzkosti a vše se bude opakovat, však nevěřila.

Byla přesvědčena, že jakmile práci dokončí, tak bude šťastná. V jistém ohledu měla pravdu, ale jen na pár dní. Při dalším sezení se neochotně svěřila, že na ni úzkost padla znovu, tentokráte kvůli lehkým zdravotním problémům malé dcerky.

"Pořád musím myslet na zdraví mé dcery a mám strach, že je to něco opravdu vážného. Nevím, jak bych to vydržela, kdyby se něco stalo mému dítěti. To riziko je příliš velké,“ svěřila se klientka.

Riziko není jen velké, je přímo obrovské. Není nic, co nás činí zranitelnějšími, než otevřít své srdce a milovat někoho bez zábran. S velkou láskou ale přichází i možnost velké ztráty.

„Pokud jste náchylní k úzkosti, bude se vaše mysl podvědomě snažit zaměstnat něčím hmotným, abyste se vyhnuli bolestivému pocitu zranitelnosti, který jde ruku v ruce s rizikem ztráty. Když jste posedlí myšlenkami "co kdyby", tak se logicky snažíte odvrátit od syrovosti okamžiku a téměř nesnesitelného vědomí, že po otevření se lásce jste také otevření k riziku ztráty, a s tím souvisejícího žalu,“ tvrdí terapeutka. Je přitom úplně jedno, zda jde o budoucnost blízkou (příští hodina) nebo vzdálenou (měsíce, rok).

Důležité je, že úzkost a stres nemusí plynout jen z potenciálně reálných situací, jako je ztráta partnera, ale i z těch naprosto abstraktních. „Co kdyby...“ si můžete říkat i ze strachu, že na Zemi spadne meteor, začne třetí světová válka, unesou vás mimozemšťané... Bát se můžete prakticky čehokoliv a právě v tom je ten problém. Naše úsilí předvídat budoucnost, a zároveň si ji domýšlet a představovat, je nevyčerpatelným zdrojem úzkosti.

„Přirozená lidská tendence je říct: Budu šťastný, až... Jenže, co když je tento krok za námi a už sedíme například v novém vysněném zaměstnání? Myšlenka je past. Tak to vždycky bude i bylo,“ tvrdí Paulová. Za každou zatáčkou je další a další a tak to jde pořád dál. „I když nejsme ochotni odhodlat se k hlavním životním přechodům, jako je svatba a případně dítě, tak i život sám je přechod, nejistota a změna.“

I na rozbouřeném oceánu existují roztroušené ostrovy klidu a jistoty, úzkostlivé povahy se musí naučit, jak takový klid najít. Není to však vůbec jednoduché. Někteří lidé dokonce tvrdí, že je to jedna z největších duchovních výzev. „Jde o to, přijmout tuto chvíli. Přesvědčit mysl, aby přijala tento okamžik, i když to je těžké,“ tvrdí Paulová.

Nakonec jde o to, kdy má jedinec nad svým nitrem kontrolu a kdy ne. Musí si uvědomit, že nelze kontrolovat budoucnost. Že jednoduše nemůže ovlivnit výsledky většiny událostí v životě. Může se ale rozhodnout, jakým způsobem bude reagovat na myšlenky založené na strachu z budoucnosti, na „Co kdyby...“. Protože právě tyhle myšlenky spadnou jako lavina a snaží se ho vytáhnout z přítomnosti - právě z tohoto okamžiku.

Když se člověk bude příliš zabývat věcmi budoucími, tak obvykle znervózní a nastoupí u něj mučivá úzkost a iracionální strach. Začne cítit vnitřní napětí, neklid a očekávat cosi negativního a ohrožujícího. To však cítí jen ti, kteří si myslí, že nějakou budoucnost mají. Jedinci, kteří jsou přesvědčeni, že budoucnost nemají, upadají často do deprese. Je proto velmi důležité začít se vyrovnávat s úzkostí co nejdříve, aby nepřešla v depresi, ze které se dostává podstatně hůře.

Úzkostný člověk je přesvědčen, že v budoucnosti se jeho situace zlepší, případně zhorší, u deprese ne. U té nevidí v budoucnu nic než prázdno a neumí si představit, co bude dál. Nastává beznaděj.

Je důležité si uvědomit, že za příznaky úzkosti, jako jsou bušení srdce, roztřesenost a brnění prstů, může hyperventilace (zrychlené dýchání). Hyperventilace sice není přímo nebezpečná, naše tělo nás tak připravuje na boj nebo útěk, ale rozhodně je nepříjemná.

První pomocí proti příznakům hyperventilace je dýchání do papírového sáčku. Stejně pomohou i pomalé vdechy nosem a výdechy ústy.  Vždy je dobré se zhluboka nadechnout na čtyři doby a na čtyři doby zas vydechnout.

Na alkohol coby lék raději rovnou zapomeňte, jen by celou situaci zhoršil, stejně tak káva a jiné kofeinové nápoje. Mnoho lidí při úzkostných stavech sahá po cigaretě, ale i to je špatně. Nikotin je stimulační látka a je velmi pravděpodobné, že příznaky jen zhorší.

Vhodné je naopak naučit se alespoň půl hodiny denně relaxovat - otevřít si hezkou knížku, poslouchat hudbu... Stejně tak pomůže i lehké cvičení, jako je aerobik, plavání, jízda na kole, procházka, které v těle zvýší tvorbu endorfinů a tím zlepší náladu. K uvolnění pomůže i masáž.

Podle výzkumů trpí úzkostí celosvětově zhruba 20 % populace a občasná úzkost popadla někdy v životě alespoň polovinu lidí. Podle statistik roste výskyt úzkostných poruch zejména ve vyspělých státech, což souvisí se stále rychlejším životním tempem a většími nároky, které jsou na jednotlivce kladeny.

Lidé si tak často připadají jako v kleci vlastního života a každodenní rutiny. Když se zkusí zamyslet nad svojí budoucností v horizontu kupříkladu dvaceti let, tak vidí jen práci, starosti a nikdy nekončící stres. Jenže u toho zapomínají i na ty hezké chvilky svého života. Nevidí, že je víkend, který můžou strávit s rodinou, na výletě nebo relaxací. Vidí jen to, že za chvíli bude pondělí a všechno začne nanovo. Zkrátka se dívají moc do budoucnosti, než aby si užívali přítomnost.

I buddhisté vědí, že lidský život je plný nepříjemných a strastiplných věcí, proto je dobré si všímat spíše těch šťastných okamžiků a ty vychutnávat, a poté na ně v dobrém vzpomínat s tím, že se vrátí a bude jich ještě mnoho. Když si člověk bude stále jen připomínat to špatné a žít v budoucnosti místo v přítomnosti, tak se velice snadno může nervově zhroutit. Proto je lepší takovým situacím předcházet a včas vyhledat pomoc odborníka.