Článek
Václav Herzinger spadl na hlavu z výšky zhruba čtyř metrů. Probral se v nemocnici v Olomouci až po týdnu.
„Zprvu se mi prolínala současnost se sny, nic jsem si nepamatoval. To, že už se nepostavím, nepohladím přítelkyni a ani se třeba nepodrbu na hlavě, když mě něco svědí, jsem si natvrdo uvědomil až po dalším týdnu, kdy jsem byl převezen do nemocnice v Přerově. Nechtěl jsem tomu věřit, pořád jsem doufal, že je to jen nějaký hloupý sen a já se ráno probudím stejný, jako jsem byl dříve,“ vypráví mladý muž.
Jen několik dnů předtím si ještě vyučený chemik plánoval najít lepší práci, přestěhovat se od rodičů a postavit se na vlastní nohy, časem si s přítelkyní založit rodinu… A teď bylo všechno jinak – najednou a bez varování se stal člověkem ochrnutým na celé tělo odkázaným na elektrický invalidní vozík a pomoc druhých.
Počítač ovládá pomocí speciální myši ústy.
Auto znamená pro Vaška volnost
Bezmála devět měsíců prožil Václav Herzinger po nemocnicích, z Přerova se přestěhoval na spinální jednotku do Ostravy a poté do Prahy. A pak ho čekalo šest měsíců v Rehabilitačním ústavu Hrabyně.
„Až tady jsem se smířil s tím, že se musím začít opět dívat dopředu. Začal jsem se učit jezdit na vozíku a trochu jsem rozhýbal jednu ruku. S pomocí speciálního příboru se i sám najím,“ konstatuje Václav Herzinger.
„Právě čekám, zda dostanu práci v call centru. Rád bych něco dělal a díky elektronické ústní myši mohu telefonovat a komunikovat například prostřednictvím e-mailu či skypu,“ doplňuje.
Vašek se učí znovu psát.
Velký problém však měl dosud Václav Herzinger s dopravou. Terén v lokalitě, kde bydlí, mu bez pomoci jiných lidí neumožňuje ani opustit dům, natož vyrazit na vozíku například za doktory, studiem či třeba právě za novou vysněnou prací.
Potřeboval si tedy pořídit auto upravené pro potřeby kvadruplegiků, tedy dodávku s nájezdovou rampou a vybavením pro vozík v zadní části vozu v celkové hodnotě zhruba 600 tisíc korun. Část nákladů uhradil úřad práce, něco získal Václav od různých nadací a firem. Stále to však nebylo dost, a tak si zbytek financí půjčili Vaškovi rodiče.
Díky speciálním pomůckám se dnes Vašek zvládne i sám najíst.
Málokoho napadne, jak je život vozíčkáře drahý
„Auto mi vrátilo alespoň trochu volnosti,“ podotýká Vašek. Oba rodiče Václava Herzingera pracují, ale přesto… Málokoho zřejmě napadne, jak je život vozíčkáře drahý. Užívá léky, potřebuje kompenzační pomůcky, polohovací lůžko…
„To vše si platím z invalidního důchodu. Příspěvek na péči pak jde na osobního asistenta, který se mnou tráví alespoň část času, kdy jsou rodiče v práci. Pomáhá mi s jídlem, každé tři hodiny mě polohuje, abych neměl proleženiny… Sám toho moc nezvládnu,“ přiznává Vašek s tím, že splácet vypůjčené peníze na automobil nebude jednoduché.
„Rozeslal jsem stovky e-mailů s prosbou o pomoc. Psal jsem různým institucím a nadacím, obracel jsem se na nejrůznější firmy. Kdybych to měl nějak zhodnotit, tak zhruba ze sta kontaktů mě odpovědělo přibližně pět,“ svěřuje se Václav Herzinger.
„Rád poslouchám rockovou muziku, a tak mě napadlo oslovit i moje oblíbené rádio Rock Max. A přes něj jsem navázal kontakt i s občanským sdružením Korunka Luhačovice. Moc děkuji oběma za jejich podporu,“ pokračuje.
Lucie Bílá je patronkou charitativní aukce, do které sama věnovala několik luxusních kousků svého šatníku. Část výtěžku z aukce půjde na pomoc Vaškovi.
Naděje v kmenových buňkách
„Pořád věřím, že se ještě něco stane a budu více soběstačný,“ říká Václav Herzinger, „velkou nadějí je pro mne léčba kmenovými buňkami. Nohy vezmi čert, ale kdybych díky tomu mohl v budoucnu rozhýbat alespoň ruce, abych se dokázal o sebe sám postarat.“
