Poruchy příjmu potravy souvisejí se sebeúctou

Poruch příjmu potravy (PPP) je hned několik. Kromě mentální anorexie a bulimie může jít i o záchvatovité přejídání, piku (pika je porucha příjmu potravy, při níž postižený pojídá předměty bez nutriční hodnoty, které nejsou považovány za jídlo, např. papír, ostré předměty, vlákna, led, kov, kamínky, hlínu aj.), ruminativní poruchu (u této poruchy dochází k navrácení obsahu žaludku zpět do úst, kde se znovu přežvykuje, někdy vyplivne, jindy sní) a další.

Dnes již víme, že nejde o rozmazlenost či slabost nemocného. Kromě genetiky, individuálního vývoje a osobnostních rysů hrají roli především psychologické, biologické a sociologické faktory. Dochází ke kombinaci výše uvedeného, a tím i k rozvoji nemoci, která je velmi špatně odhalitelná, a ještě hůře léčitelná bez spolupráce s pacientem. Laicky řečeno: dokud nemocný sám nechce, léčba se nedaří.

Na začátku rozvoje nemoci přitom může být nevhodná poznámka, příliš rychle probíhající fyzické změny v období puberty, snaha přiblížit se instagramovým idolům, ale také reakce na stres. Anorexie častěji potkává ty, kdo mají sklon k perfekcionismu, ambiciózní osoby s vysokým IQ, které chtějí být za všech okolností dokonalé. Bulimie oproti tomu častěji zasáhne emočně labilní osoby, které se nechávají strhnout nejen vlastními emocemi, ale také nemocí.

„Poruchy příjmu potravy souvisejí se sebeláskou. Většina z těchto lidí má negativní vnímání svého těla i sebe sama, a to i v případě, že jsou objektivně štíhlí a zdraví. U poruch příjmu potravy se také často nachází perfekcionismus a strach z neúspěchu. Nemocní si často připadají obézní a neatraktivní, ačkoli mohou být objektivně zcela štíhlí, zaměřují se na vnímané nedostatky svého těla a neustále se srovnávají s ostatními, někdy i s idoly, jako jsou modelky apod. Také si často nevěří a pochybují o svých schopnostech, cítí se méněcenní a neschopní,“ vysvětluje psychiatr profesor Cyril Höschl.

Perfekcionismus se projevuje tím, že se lidé snaží dosáhnout nerealistických standardů ve všech oblastech svého života. Mohou být na sebe velmi přísní a kritičtí. A to souvisí konečně s tím, že mají strach z neúspěchu, že se bojí selhání a zklamání druhých. Někdy mohou cítit, že musí neustále dokazovat svou hodnotu.

Poruchy příjmu potravy mohou mít i genetický základ, který může také ovlivnit náchylnost k rozvoji poruchy. „Například někteří lidé s genetickou predispozicí k PPP mohou být více náchylní k záchvatům přejídání, zatímco jiní mohou být více náchylní k restriktivnímu stravování. Genetické faktory také mohou ovlivnit reakci na léčbu. Někteří lidé mají genetickou predispozici k tomu, že potřebují intenzivnější léčbu než jiní,“ upozorňuje Cyril Höschl.

Roli také hrají psychologické faktory, jako je právě nízká sebeúcta, perfekcionismus či impulsivita.

„Léčba je zaměřena na identifikaci a změnu těch negativních myšlenkových vzorců, která by mohla vést ke zlepšení jejich sebeúcty a sebehodnocení. Za tím účelem je vhodná jednak skupinová terapie, která může poskytnout podporu a prostor pro sdílení zkušeností s ostatními, kteří procházejí tímtéž,“ pokračuje psychiatr.

Nejčastěji se jedná o kognitivně-behaviorální terapie, které se zaměřují na určení a změnu myšlenkových vzorců a chování. Vedle toho je důležitou metodou také mindfulness, která pomáhá soustředit se na přítomný okamžik a přijímat své myšlenky a pocity bez posuzování.

Terapie každopádně není otázkou časopiseckých návodů, nýbrž vždy patří do rukou odborníkům, kteří jsou v ní trénovaní. K terapii patří také instrukce pro nejbližší okolí postiženého, zejména pro rodinu.

Co do přístupu k nemocným jsou z hlediska rodiny oba extrémy, tj. „jsi hrozná, musíš se ovládat“ a naopak „dělej si, co chceš“, nebezpečné.

Odborníci doporučují projevovat zájem o dotyčného v jiných oblastech, než je jen jídlo. „Sami normálně jezte, nedržte dietu, nekomentujte zevnějšek a alimentární chování pacienta, podporujte její nebo jeho pocit důstojnosti, respektujte jeho nebo její vlastní rozhodnutí. Buďte trpěliví a nebuďte příliš dramatičtí,“ dodává Cyril Höschl.