Podivné léčby minulosti: opium, alkohol, pytel pilin i šunka nad postelí

Například anglický lékař Thomas Sydenham (1624-1689) byl tak proslaven svými lékařskými znalostmi, že se mu říkalo anglický Hippokrates. Někdy měl ovšem pro své pacienty opravdu zvláštní rady.

Patřil k nim i jistý nejmenovaný bohatý londýnský mladík, který si počátkem října 1875 Sydenhamovi stěžoval, že trpí úzkostmi, depresemi a život jej vůbec nebaví. Sydenham jej chvíli mlčky prohlížel a poté prohlásil: „Mladý muži, vám pomůže jedině Roberts v Invernessu.“ Mladíka to příliš nepotěšilo - Inverness totiž leží v severovýchodním Skotsku při ústí řeky Nessu do zálivu Moray Firth. Přesto se tam vypravil.

Protrpěl obtížnou cestu skotskými horami v dostavníku, který byl jediným spojením s Invernessem. Tam zjistil, že v Invernessu nejen nežije lékař Roberts, ale navíc že v městečku vůbec žádného lékaře nemají. Mladý muž se rozzuřil, ale úplně jej dorazila informace, že příští vůz do Londýna pojede až za čtrnáct dnů!

Musel se ubytovat v jediném místním hostinci a celý rozrušený si krátil čas spíláním Sydenhamovi. A jeho deprese? Kupodivu jej ze zlosti přešly a po návratu lékaři nakonec poděkoval, i když si v hostinci sliboval, že ho zabije.

Sydenham napsal o tomto svém případu jako o zdařilém a dodal: „Vyšlo to podle mého. Mladík brzy propadl strašlivému vzteku a celých čtrnáct dní přemýšlel jen o tom, jak by se podlému lékaři pomstil. A při takových příjemných myšlenkách docela zapomněl na svou nemoc a nastalo u něj zlepšení.“

Uvedenou příhodu popsal nejen Sydenham, ale i profesor Josef Thomayer (1853-1927), internista a jeden ze zakladatelů české neurologie, ve stati Poznámky o úspěchu léčebném. Věděl, že Sydenham nebyl přes své zvláštní léčebné rady žádný hlupák. Byl synem puritánského statkáře a sloužil za občanské války v Anglii na straně Olivera Cromwella. Lékařství studoval v Oxfordu na Magdalen College.

V roce 1683 popsal jako první lékař příznaky pakostnice a průběh této nemoci. Vycházel z vlastní zkušenosti - trpěl jí 34 let. Při léčbě a určování diagnózy upřednostňoval přesné pozorování u lůžka nemocného a podporoval přirozenou léčebnou sílu organismu. Právě proto mu říkali anglický Hippokrates.

Pro každou nemoc hledal určitý lék, čímž předběhl stav vědy v 17. století. Chinovou kúrou léčil střídavou horečku, opiem pakostnici, sírou chudokrevnost, rtutí syfilis. Svou lékařskou praxi začal roku 1655 v Londýně a ihned se proslavil při léčení černých neštovic. Jeho pilulky proti hysterii, jež obsahovaly opiovou tinkturu se šafránem, se používaly ještě před sto lety. Občas, když se mu nemoc zdála nicotná, ovšem neodolal a poradil podobně jako onomu mladíku vyslanému do Invernessu.

Profesor Thomayer všechny jeho metody uznával. Sám se o nezvyklé případy vyléčení zajímal. Domníval se, že choroby i způsob jejich léčení se mění stejně rychle jako móda nebo mentalita lidí.

Jestliže se dnes doporučuje zdravá výživa, v Thomayerově době tomu bylo právě naopak. Dosvědčil to i Thomayerův žák, pozdější slavný psychiatr Vladimír Vondráček (1895-1978). O tom, co bylo vhodné při léčbě dětí v čase jeho dětství, si šibalsky zapsal:

„Při psaní těchto řádek mě trápí svědomí, neboť plně uznávám oprávněnost dnešního boje proti alkoholismu. Kam jsem to mohl přivést, kdyby mi již v dětství nebyli nesvědomitě dávali alkohol.“ Vondráček byl jako dítě hubený, nedomrlý, a tehdy platil slogan - tlusté dítě je zdravé dítě.

„Dostával jsem od tří let denně likérovou sklenku červeného vína, jeden čas jsem pil osmnáctistupňový anglický porter vařený v Pardubicích. V neděli po návratu ze služeb božích jsem dostal pokaždé jiné víno, tokajské, sherry, malagu,“ líčil známý psychiatr.

Měl štěstí, otec Vondráček vlastnil vinárnu a lahůdkářství Perlové ulici a synka zásoboval přímo ze skladu. Chudší děti trpící nechutenstvím a chudokrevností popíjely méně známé značky vín - Seravallo, Condurango, Maltoferochin.

U Vondráčka měl ovšem organismus k nějaké degeneraci pěkně daleko. Byl autorem mnoha vědeckých děl, jako jeden z prvních uplatňoval nové metody v psychiatrii.

Jestliže zdraví znamenalo oblost a tloušťku, odpovídaly tomuto názoru i lékařské rady, jak se stravovat - běžně se doporučovalo vypít denně alespoň litr hovězí polévky, sníst denně půl kila masa a příkrmů. Ale maso pro děti kupodivu nebylo považováno za vhodné.

Josef Thomayer patřil k těm nemnoha, kteří radili držet dietu, málo solit a občas „nakrátko lačnit“. Byl pozoruhodný nejen svými lékařskými úspěchy, ale i fejetony, povídkami a skicami z lékařského života. A pak smyslem pro humor a pro užívání psychiatrie ve vztahu k pacientům.

Svému žáku a významnému internistovi profesoru Ladislavu Syllabovi (1869-1930) řekl v roce 1910: „Pacientům může pomoci často úplný nesmysl, ale předpokládá to jediné - víru.“ Své tvrzení dokládal příkladem slavného pařížského lékaře Leona Grubyho.

Ten ve druhé polovině 19. století léčil nejen Alexandra Dumase mladšího, ale i Alphonse Daudeta, George Sandovou a mnohé další.

„Ty nechodíš ke Grubymu? Fuj!“ se stalo rčením francouzské bohémy. A Gruby radil - úspěšně v kročejích Sydenhama.

Nervózní slečna si podle něj měla pověsit nad postel syrovou šunku a měla bedlivě sledovat, jak se kývá. Astmatickou ženu strčil Gruby do pytle s pilinami a sdělil jí, že přesně o půlnoci musí z pytle vylézt, upéci si koláč podle vlastního receptu a ihned jej celý sníst.

Vcelku šťastně dopadl obtloustlý bohatý makléř trpící srdeční slabostí, jemuž bylo nařízeno, že se musí celý měsíc živit jen zvěřinou, kterou sám zastřelí. Nebožák nikdy nedržel pušku v ruce a neměl honební lístek. Snad proto se mu peníze vydané lékaři vyplatily, zhubl totiž kvůli stálému hladu o třicet kilo (předtím vážil 114) a s dechem přestal mít potíže.

Než nešťastníci splnili, co jim Gruby nařídil, podařilo se části z nich vyléčit jednoduše zlostí. Josef Thomayer ovšem uplatňoval z Grubyho léčení jen tu část týkající se vztahu pacienta a lékaře založeného na vzájemné důvěře. Právě tehdy se rodilo české moderní lékařství, a krkolomné léčení v něm už nemělo místo.

Faktem je, že na přelomu 19. a 20. století byli lékaři před většinou dnes běžných chorob bezmocní. Metlou pacientů byly tehdy už odmalička horká nemoc - tedy tyfus, dále tuberkulóza, záškrt, spála, zánět mozkových blan. A to nebyl penicilin, a tudíž ani antibiotika. Britský lékař Alexander Fleming objevil penicilin až v roce 1928.

Mimochodem - k jeho velkovýrobě došlo až za druhé světové války v USA. Svůj podíl na tom měli i pracovníci firmy B. Fragner v Dolních Měcholupech, kteří penicilin klinicky odzkoušeli. Byl to první penicilin vyrobený na evropském kontinentě.

Lidem v Thomayerově době ovšem nezbývalo nic jiného než si nacházet své vlastní léky. V knize Kulturně historické obrázky z oboru lékařského vylíčil Josef Thomayer prapodivné případy ze své praxe. Tak třeba devětapadesátiletá pacientka trpící zácpou začala užívat ricinový olej a ten jí tak zachutnal, že ho vypila litr denně.

„Šmakovalo jí,“ poznamenal k tomu Thomayer. A zácpa byla tatam. Problém byl ovšem v tom, že ji pak pro změnu trápil průjem. Hůře dopadl pacient, který si kvůli bolesti hlavy zvykl na glycerin a denně vypil půl litru. Nejenže glycerin může poškodit ledviny, ale muž byl dělník a „ne tolik majetný, aby mohl si tolik glycerinu denně v lékárně dopřát“.

Pro tyto nešťastníky měl Thomayer pochopení. Odsuzoval ale údajné léčebné preparáty, většinou německé, které se objevovaly na trhu a pacientům slibovaly zázraky: „Tak prostředek Puro měl být sílící a vyživující, a ukázalo se, že to je obyčejný olej smíchaný s bílkem. A co Kneipp? Prý vyléčil ochrnutí, slepé i úplně vyšinuté. Zkrátka všecko. Vzdělaný lékař ví aspoň ve velké většině případů, je-li pomoc čili nic. Amatér, jako byl Kneipp, nevyzná se v předpovědi a jen slibuje.“

Thomayer narážel na katolického kněze Sebastiana Kneippa (1821-1897), který se v německém Wörishofenu, kde působil jako zpovědník sester dominikánek, věnoval vodoléčbě. Nemocné hlavně poléval studenou vodou z konve. Kromě toho předepisoval bylinky a také chození bez obuvi - „kneippování“. Wörishofen se díky němu stal od roku 1890 vyhlášeným lázeňským místem.

Kneipp skutečně tvrdil, že vodou vyléčil rakovinu, což nebylo možné, ale v přírodním léčitelství úspěch měl. A to zejména u chorob žaludečních a pohybových. V tom mu Thomayer křivdil. Několikrát byl sice obžalován z pokoutního léčitelství (fušerství), byl však natolik chytrý, že od začátku povolával ke svému léčení zkušené lékaře, aby těmto obviněním předešel.

A obchodní využití jeho jména je úspěšné dosud. Ve Wörishofenu se stále vyrábí Kneippovo prádlo, Kneippovy sandály a další. Zvláštní specialitou jsou obinadla na hlavu, na krk a na nohy. Thomayer jej ovšem v lásce neměl.