Pět otázek, které vedou ke štěstí

Tak jak to s těmi našimi touhami vlastně je? Dle jedné obsáhlé dotazníkové akce si lidé nejvíc přáli mít štěstí. Vždyť i zdraví, dobré vztahy nebo lukrativní zaměstnání jsou na troše štěstí závislé. Co je vlastně štěstí a co si pod tímto trochu imaginárním pojmem představit?

Nechme stranou mušku jenom zlatou – pojem štěstí je v odborné literatuře definován buď jako vnitřní pocit více či méně trvalého naplnění, nebo jako vnější, často nahodilá událost. Laicky řečeno, často potřebujeme šťastnou náhodu, abychom došly kýžené radosti!

Na zdánlivě složitou otázku bývá odpověď různá. Buddhisté doporučují vyhýbat se na cestě ke štěstí utrpení a žízni. Jenže jak to udělat? To zastánci stoicismu jsou v odpovědích rafinovanější. Doporučují ovládat vášně a obrnit se proti vnějším vlivům. To ale naprosto odporuje současné módě podlehnout vášním kdekoli a s kýmkoli a vnější vlivy respektovat coby nejvyšší božstvo. Vždyť kdo si dneska troufne neznat všechny odstíny šedi a neoblékat se v souladu s módními trendy!

Profesor Wiseman z katedry psychologie v Hertfordshire tvrdí, že lidský mozek se dá na pocit štěstí a úspěchu naprogramovat. Provedl na stu osob jednoduchý test s obyčejným viktoriánským penny, kterému před všemi účastníky testu přisoudil kouzelnou moc.

Tomuto zdánlivému nesmyslu uvěřili i vysokoškolsky vzdělaní respondenti a téměř 70 procent se jich po skončení akce nechtělo mince vzdát. Příčinou byl pocit štěstí a úspěchu, který se údajně držením mince dostavil. Je vidět, že ke štěstí někdy stačí opravdu málo…

Nyní prosím vyndejte z kabelek všechny plyšové talismany, zaječí packy, sušené čtyřlístky a další nezbytnosti k dosažení štěstí a blaženosti. Zamyslete se nad následujícími otázkami, které by nám měly pomoci najít tu skutečnou a smysluplnou cestu ke spokojenému životu. Takovému, kdy už nebudete muset volat Chci víc!, ale kde naopak budete zcela klidně konstatovat, že jste spokojená s tím, co máte.

Asi nejčastější odpověď všech oslovených žen bude záporná. Jedna nebude spokojená s postavou, druhá s manželstvím, třetí zase s profesí… A všechny shodně potvrdí, že od života čekaly něco jiného, něco víc, něco… Ale co vlastně?

Britská psycholožka Ella Gouldingová se mnoho let ve své soukromé praxi věnovala psychoterapii a psychoanalýze. Ve svých pamětech shrnuje následující fakta: pacientkami byly ženy, kterým zdánlivě nic nescházelo, nikdo jim neubližoval a většina okolí je považovala za šťastné. Přesto, vlastně dle paní psycholožky právě proto, byly tyto ženy se svým životem hluboce nespokojené, byly frustrované a nešťastné.

Pomoci se dostalo jen těm, které byly schopny pochopit, že problém netkví ve vnějších okolnostech, ale v jejich vnitřních, často chybně nastavených životních postojích. Tedy pokud byly tyto pacientky schopny přijmout a zpracovat fakt, že nemají důvod k nespokojenosti, postupně se začaly uzdravovat, tedy radovat se ze svého života.

Je nezpochybnitelné, že lidé nespokojení se svým okolím, kdy vnímají své blízké nebo kolegy v práci spíš jako nepřátele, nejsou srovnaní hlavně sami se sebou. Dokazuje to i studie z Litvy, kde se studenti zabývali vztahy na vlastní univerzitě. Výsledky předčily očekávání. Ti z žáků, kteří „prosluli“ lhaním nebo drobnými podvůdky, označili zcela neomylně všechny ostatní za podvodníky. A ti hodní, pomáhající a vlídní, hodnotili spolužáky jako milé altruisty. Tedy jak říká staré přísloví: Podle sebe soudím tebe.

Je nabíledni, že náš úhel pohledu na ostatní se změní teprve tehdy, když změníme pohled na sebe. Vždyť si nemusíme otravovat život zbytečnou podezíravostí, nedůvěrou, žárlivostí nebo skepsí. Když zkusíme víc věřit samy v sebe, bude snazší důvěřovat i ostatním. A nakonec i oni zaznamenají změnu a začnou se chovat lépe, už jen proto, aby vaše očekávání nezklamali. Tedy – doufejme.

Tato teze nemusí být aplikována jen na lidi, ale třeba i na politické a společenské dění. Máte pocit, že vše je výsledkem spikleneckých teorií? Že bez protekce nelze ničeho dosáhnout? A že všichni bohatí jen kradou a poctivou prací si nelze vydělat? Odpovídat snad ani nemusíme, že…

A za co!, voláte rozhořčeně. Možná by leckterý nemocný člověk, upoutaný na lůžko a odkázaný na pomoc zdravotnického personálu, dokázal odpovědět lépe než autorka tohoto článku. Pokora je základním předpokladem k dosažení spokojenosti se svým životem i se sebou samotnou. Je chvályhodné chtít od života víc a snažit se dosáhnout velkých cílů, jen se nesmí zapomenout na ty malé, téměř neviditelné, a přesto možná nejdůležitější.

V některých kulturách a náboženstvích je zvykem každý den, obvykle večer, rekapitulovat události, které se ten den přihodily, a děkovat za vše pozitivní. Zdánlivě jednoduché cvičení si můžete vyzkoušet třeba s partnerem nebo dětmi a trochu ho ztížit tím, že poděkování by mělo být každý den jiné, tedy za něco nového. Už po týdnu se budete dost namáhat vymyslet, za co vlastně poděkovat.

A zde je okamžik, který zaručeně přinese do vašeho života paprsek štěstí a smíření. Děkovat totiž můžeme za hezký den, modrou oblohu, úsměv neznámého člověka nebo nečekaný příděl kyslíku, když má zrovna blízká chemička odstávku. A protože už od rána můžete myslet na děkovací povinnost, budete také cíleně vyhledávat pozitivní momenty všedního dne. Najednou s údivem zjistíte, že jich je víc, než jste si dokázala do této chvíle představit! Hurá!

Samozřejmě nemyslíme, abyste si úderem půlstoletí uvázala na hlavu šátek a navlékla filcové bačkory. Spíš naopak. Udržování se v kondici a aktivní život pomáhá proti marnému boji s vráskami a změnami postavy, které přicházejí pozvolna, ale neúprosně. Skalpel a botox jistě mnohé vylepší, vnitřní pohodu a klid bohužel nenahradí. Co je platná hladká vypnutá tvář, když se její majitelka bude tvářit jako reklama na slet čarodějnic?

Možná vás potěší výsledky obsáhlé studie, kterou provedli v Paříži na zakázku jedné velmi známé kosmetické firmy. Ta na podporu nového pleťového krému, který se chystala slavnostně uvést na trh, zadala zkoumané téma – vrásky, stárnutí a deprese.

K údivu všech z výzkumu a statistických ukazatelů vyplynulo, že depresemi trpí víc ženy atraktivní a pečlivě se o sebe starající. Prostě se víc pozorovaly a také víc řešily každou novou vrásku. Proti nim ty aktivní, často pracovně velmi zaneprázdněné nebo s náročnými koníčky, byly spokojené a vrásky neřešily. Vzdělání a majetkové poměry nehrály vůbec žádnou roli.

Co z toho vyplývá, je zřejmé. Aktivní ženy s bohatým životem na zážitky jsou o mnoho spokojenější než jejich vrstevnice zaměřené jen na hledání ztraceného mládí.

Život nám přináší denně nějaké překvapení, ať už milé, či nemilé. S tím je třeba se vyrovnat a ta nemilá na základě životních zkušeností řešit a snažit se je co nejvíc eliminovat. Ale je dobré začít měnit věci, které změnit jdou.

Pokud třeba žijeme nezdravě, kouříme a trpíme dlouhodobým stresem, sklidíme plody v podobě civilizačních nemocí, nadváhy či cukrovky. A naopak, pokud budeme žít zdravě, dbát na duševní hygienu a myslet i na druhé, dá se optimisticky předpokládat, že prožijeme, snad, hezké a aktivní stáří. Vše dobré pro ostatní děláme i pro sebe, což je užitečné mít na paměti.

Zde, místo dalšího optimistického výsledku nějakého výzkumu a studie, by možná bylo hezké zmínit pojem hrubé národní štěstí, anglicky Gross National Happiness – GNH. Jedná se koncept, který vyjadřuje míru kvality lidského života a rozvoje společnosti pomocí obecnějšího ukazatele, než jakým je hrubý národní produkt.

Tento koncept zavedl převážně buddhistický stát Bhútán již v roce 1972, kdy tamější panovník požadoval alternativu k čistě ekonomickým ukazatelům. Mezi nejšťastnějšími národy podle tohoto indexu jsou uváděni Dánové, Norové a Švýcaři, Češi se umístili až na čtyřicátém místě. Škoda, mohlo by to být lepší. Tak snad příště, s naším přispěním!

Co na to slavní