Článek
"Paranoia je o nepodloženém až přehnaném strachu z toho, že se nás snaží druzí za každou cenu nějak poškodit," vysvětluje profesor Daniel Freeman z Oxfordské Univerzity, autor knihy Paranoia: Strach 21. století.
Z výzkumu 1200 lidí jasně vyplynulo, že je paranoia skutečně velmi rozšířená porucha, jež dosahuje téměř stejných čísel jako deprese. A podle profesora se rozhodně nejedná jen o špatné myšlenky, ale o skutečný problém, který je nutné řešit.
Více jak 40 procent lidí je přesvědčeno, že je někdo pomlouvá za zády, 20 procent trpí obavami, že je někdo sleduje a 5 procent se bojí, že někdo v jejich okolí plánuje úmyslné spiknutí, které jim má ublížit.
Dříve paranoia postihovala především uživatele drog a schizofreniky, dnes se vyskytuje zcela běžně i u střední třídy.
"Mnohdy se jedná o vzdělané a úspěšné ženy," potvrzuje profesor Freeman a dodává: "Porucha obvykle začíná úzkostí ze špatně zvládnuté práce, anebo čtením špatných zpráv typu vysokého propouštění ze zaměstnání či vysoké míry nevěry a rozvodovosti."
Nedostatek spánku a alkohol
Mezi nejvýznamnější spouštěče paranoie patří nedostatek spánku. Pokud mají ženy sklony k nespavosti (zejména vlivem hormonálních změn), pak jsou v tomto případě i nejzranitelnější. Není tedy divu, že paranoiou trpí často čerstvé maminky, které neustále vstávají k dětem apod.
Velmi negativně v tomto směru funguje i alkohol. "Pokud ženy pijí na splín alkohol, pak by měly počítat s tím, že to chvilkové opojení za to nestojí. Ve skutečnosti si pomocí alkoholu maximálně vznik onemocnění paranoiou urychlují," varuje psychiatr Adrian Winbow.
Potvrzuje to i příběh personalistky Emmy Coxové, jež se svěřila deníku Daily Mail: "Mám tři nevlastní děti a velmi náročné zaměstnání. Před několika lety jsem již nezvládala všechen ten stres a začala jsem se uklidňovat pomocí alkoholu. Postupně jsem se stále více utvrzovala, že mne manžel nemá skutečně rád a že stále miluje svou bývalou ženu. Přestože mě neustále ujišťoval, že to je nesmysl, v podstatě neměl šanci, abych mu uvěřila. Stačilo pouhé 5minutové zdržení v zácpě a já mu okamžitě telefonovala, kde je. Jakmile byla příležitost, zkontrolovala jsem mu odchozí i příchozí hovory v telefonu. I když jsem nikdy nic nenašla, umanula jsem si, že ty záznamy určitě promazává, abych nikdy nic nenašla.
Před naprostým zhroucením mi pomohlo omezení alkoholu. Místo několika skleniček alkoholu každý večer, jsem si dala sklenku jen o víkendu. Až teprve tehdy jsem byla schopna svůj problém začít skutečně řešit. Odjela jsem s manželem na dovolenou, kde jsem se mu svěřila se vším, co jsem v poslední době prožívala. Manžel byl doslova šokovaný, jak moc jsem svou paranoiou byla posedlá. Svou chorobu jsem každopádně zvládla jen díky němu, byl mi následující dlouhé období, kdy jsem procházela léčbou, skutečnou oporou."
Schopnost oddělit obavu od reality
Paranoické myšlenky mnohdy pramení z nejrůznějších zpráv, ale i zkušeností lidí v našem okolí. Obavy z toho, co všechno se může stát, mohou mít skutečně zdrcující dopady.
"Někdy se člověk stává paranoidním, pokud zjistí, že mu byl partner skutečně nevěrný, či prožil nějaký neúspěch v práci, a trpí utkvělou představou, že se mu lidé za jeho neúspěchy a ponížení smějí za zády," vysvětluje profesor Freeman a dodává: "Obavy ve skutečnosti nejsou fakta, jakmile člověk není schopen oddělit obavy od faktů, pak lze hovořit o problému."
Paranoidní myšlenky vycházejí z naprosto přirozeného instinktu pochopení světa kolem nás. Ale pokud se k tomu přidají pocity únavy, úzkosti a podrážděnosti, u většiny negativních informací začneme přemýšlet nad nejhoršími variantami. Můžeme hovořit i o tzv. efektu sněhové koule - jakmile se paranoia uchytí, pak roste s každou novou obavou.
Za paranoiu může mnohdy i genetická výbava či výchova. Pokud dítě vychovává paranoidní rodič, pak je velký předpoklad, že i dítě bude mít časem velké problémy oddělit realitu od strachu.
