Paměť, nezbytný i ošidný proces

„Jak bylo na dovolené?“ zeptá se nás kolega po návratu do pracovního režimu. Vybaví se nám slaná vůně mořského vzduchu nebo chuť vanilkové zmrzliny, která lahodila jazykovým pohárkům. A jaké nepříjemnosti jsme zažili na letišti, jehož pracovníci nemohli najít naše odbavená zavazadla. Vyprávět o zážitcích hodinu po hodině, natož minutu po minutě, ale po pár dnech už nedokážeme. Zmizely kdesi v propadlišti mozku.

Paměť umožňuje uchovávat informace, které můžeme opětovně využít při zvládání obdobných, ale dosud neznámých situací. Co v ní zůstane a co mozek odstraní, to člověk umí do jisté míry ošálit. Když se budeme dlouhodobě a intenzivně učit k maturitě, okno na potítku nás pravděpodobně nepotká, přestože nás v tu chvíli přepadne panika, že nic neumíme.

Pomáhá opakování po menších celcích, nikoli pouhé mechanické biflování, klíčový je pak pro paměť spánek, především REM fáze, při které sníme a přehráváme si to, co jsme předchozí den prožili. Ne nadarmo je při studiu ráno moudřejší večera.

Jak je daný údaj pro budoucí zužitkování důležitý, určuje prefrontální kůra, která zároveň posuzuje hodnověrnost později vybavených vzpomínek.

Události dále zpracováváme neboli konsolidujeme a pak ukládáme do paměti. Vzniklá paměťová stopa je výsledkem fyzické přestavby mozku, do níž zapojujeme všechny smysly a emoce. Jednotlivé senzorické vjemy se propojí a vzniká nový nervový okruh, který při vybavení vzpomínky znovu aktivujeme, na čemž se vedle mozkové kůry podílí také amygdala, centrum emocí.

Za přesun informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti, z níž jsme i po letech schopní některé vzpomínky vylovit, je zodpovědná miniaturní oblast v mozku – hipokampus neboli mořský koník.

Narušení jeho funkcí vede k Alzheimerově chorobě, nevyléčitelné nemoci, kterou v současnosti trpí desítky milionů lidí. Každé tři vteřiny na světě přibyde nový pacient a podle prognóz se jejich počet do roku 2050 zvýší na 139 milionů.

„Byť se do výzkumu investovaly nepředstavitelné peníze, dodnes neznáme její příčinu. Proto neexistují účinné látky, které by rozvoj tohoto onemocnění dokázaly zvrátit,“ vysvětluje Jan Svoboda z Neurofyziologického ústavu Akademie věd ČR.

Jedním z faktorů, proč je nemoc tolik rozšířená, je zvyšující se délka dožití, nejčastěji totiž postihuje pozdní sedmdesátníky a osmdesátníky. Roli hraje i nevhodný životní styl, vysokotučná strava nebo výskyt nemocí srdce a cév, například hypertenze. Patrně jediná dobrá zpráva je, že Alzheimerova choroba není dědičná.

Od 90. let minulého století jsou také na českém trhu medikamenty, které v mozku zvyšují hladinu acetylcholinu, jenž má za úkol zlepšovat vštěpování do paměti a zpomalit progresi nemoci – nicméně jen na omezenou dobu.

Naděje vysvitla v roce 2021, kdy americká FDA schválila léčivo Aduhelm, které provázely značné kontroverze.

Kromě nízké účinnosti se posléze zjistilo i mnoho nežádoucích účinků, ze kterých kritici nejvíce poukazovali na krvácení do mozku a jeho otok.

Svoboda by je však úplně nezatracoval, jde totiž o protilátky vůči amyloidovým neboli senilním plakům, původcům onemocnění, které se usazují mezi nervovými buňkami. Prvotní důvod jejich vytváření v mozku ale bohužel neznáme, a tak je převratný přípravek stále v nedohlednu.

Dědí se vzpomínky? Taková hypotéza se ještě před třiceti lety zdála akademické obci nevědecká či přímo smyšlená. Transgenerační trauma ale psychoterapeut Peter A. Levine dokládá na příkladu přeživších holocaustu, jejichž potomkům vadil pach spáleného masa natolik, že se mnozí z nich stali vegetariány.

U dětí a vnoučat někdejších vězňů v koncentračních táborech prý pozoroval známky generalizované úzkosti a deprese, když se jim promítaly děsivé výjevy o událostech, které nemohly na vlastní kůži prožít.

Něco jiného je kolektivní paměť, kterou roku 1925 poprvé pojmenoval filozof Maurice Halbwachs. Definoval ji jako nazírání na minulost optikou konkrétní společenské skupiny, čímž se stává protikladem „objektivních“ dějin, které by dění měly popisovat zcela nezávisle.

Každý historik je však příslušníkem nějakého národa, což ho chtě nechtě ovlivňuje v tom, jak dějinná témata selektuje a interpretuje, tudíž zůstává otázka, jestli lze o objektivní historii vůbec hovořit.

Zmíněné termíny úzce souvisí s epigenetikou, poměrně mladým oborem, který se zabývá tím, jestli lidé, a nejenom oni, mohou kromě genetické informace dědit také vlivy prostředí. To se zkoumá u zvířat a také u flóry. Nabourává se tím dřívější představa, že veškeré zkušenosti zůstávají vždy uvnitř jednoho pokolení.

Rostliny nemají mozek ani nervový systém, uchované zážitky předků přesto ovlivňují fungování potomků. „Mezigenerační paměť má u nich mnohokrát větší sílu než genetická variabilita, zatím to však neumíme využít v praxi, například v zemědělství,“ říká botanik Vít Latzel, který ji zkoumá takřka dvě dekády a je v tomto směru světovým průkopníkem.

Studie provádí většinou tak, že rostliny vystavuje různým druhům stresu a pozoruje, jak se chovají jejich „děti“. Se svým týmem třeba dokázal naučit jahodník, aby navzdory intuici rostl mimo sluneční svit, když mu na světle upíral přísun živin, které byl šlahouny schopný získávat pouze ve stínu. „Jakákoli kritická situace vyvolává větší reakci než blahobyt,“ uzavírá.

Článek vznikl ve spolupráci s projektem Les. Více než lidská zvědavost a spolkem Are.