Optimisté méně marodí a déle žijí

Dokazuje to řada seriózních výzkumů. Zajímavý byl například pokus vědců z univerzity v italské Boloni. Zkoumali, jak pozitivní a negativní vjemy působí na náš imunitní systém. Partu studentů rozdělili na tři skupiny.

První sledovala zábavný pořad, druhá nudný program a třetí deprimující příběh. Na konci jim změřili ve slinách hladinu imunoglobulinu A. Vytváří tam prvotní bariéru proti infekcím. U první skupiny se zvýšila, u druhé zůstala stejná, u třetí poklesla.

Odborníci namítnou: zajímavý pokus, ale určitě žádná přesvědčivá seriózní studie. Působivější výsledky přinesl nepochybně výzkum, který provedl americký psycholog profesor Lewis Terman. Sledoval spolu se svými žáky skupinu 1 500 nadprůměrně inteligentních lidí neuvěřitelných sedmdesát let (1921-91). Výsledky jejich bádání otiskl odborný časopis Psychological Science.

Lidé, u kterých zjistili pesimistické postoje, byli během svého života více nemocní. Ale nejen to. Častěji se jim přihodily různé úrazy nebo nehody. Snáz upadali i do nejrůznějších závislostí, včetně kouření a pití alkoholu.

Podle Termana to souviselo se skutečností, že se hůř vyrovnávali se stresem a s dalšími zátěžemi. Víc prožívali úzkosti nebo jiné negativní emoce. S postupujícím věkem se u nich také častěji objevovala Alzheimerova choroba, tedy demence.

Pesimistům hrozí až o 20 % vyšší riziko smrti. K tomuto závěru došli lékaři ze slavné Mayo kliniky v Rochesteru, kteří sledovali skupinu 839 dobrovolníků. Podrobnější odpověď na otázku, proč tomu tak je, přinášely výzkumy dalších vědců a pracovišť. Například lékaři z univerzitní kliniky v americkém Baltimoru zdokumentovali, že zlost nebo vztek nezužují jen cévy, ale rovněž zvyšují pravděpodobnost vzniku krevní sraženiny.

Smutek, těžké zklamání nebo psychické napětí mohou navíc vyvolat nedostatečné prokrvení srdce u 40 až 70 procent pacientů. Kardiolog doc. MUDr. Petr Niederle z Nemocnice Na Homolce v Praze dodává, že po záchvatu vzteku se riziko infarktu v následujících dvou hodinách zvyšuje víc než dvojnásobně.

Sledovat sto tisíc žen po dobu osmi let, to je impozantní výkon. Vědci z různých pracovišť, která vedla Hilary Tindleová z Pittsburské univerzity, však nechtěli nikoho ohromovat velkými čísly. Zajímala je na nich hlavně jejich značná objektivita a přesvědčivost spočítaných výsledků.

Lékaři naměřili pesimisticky laděným ženám vyšší hladiny cholesterolu a krevního tlaku, tedy hlavních rizikových faktorů pro vznik infarktu. U optimistek zaznamenali naopak o 9 % nižší riziko, že onemocní na srdeční chorobu, a o 14 % nižší hrozbu smrti bez ohledu na její příčinu.

Naopak u cynických žen, které nikomu nevěří a chovají se vůči ostatním nepřátelsky, jim vyšla o 16 % vyšší úmrtnost.

Horší bylo, jak tato čísla vysvětlit. Podle Tindlerové je jednou z možných příčin to, že optimisté přistupují ke všem problémům aktivněji. Dokážou se o sebe lépe postarat, pokud onemocní, lépe spolupracují s lékaři, lépe dodržují pravidla léčby atd. Optimistky také víc cvičily a byly štíhlejší než pesimistky.

Připustila ale, že to zdaleka nemusí být jediný důvod. Když totiž člověk pociťuje nepřátelské emoce, vylučují se mu do těla určité látky, které zvyšují riziko srdečního onemocnění. Vědci však tomuto mechanismu zatím přesně nerozumějí.

Nervový systém je spojený s hormonálním, tedy i žlázami s vnitřním vylučováním (nadledvinky, štítná žláza, slinivka břišní, podvěsek mozkový apod.). Souvislosti existují i mezi nimi a imunitou. Není náhodou, že vznikl dokonce nový obor, psychoneuroimunologie. Zaměřuje se na vzájemné ovlivňování psychiky, tedy nervového systému, žláz s vnitřním vylučováním a obranyschopností těla.

Vliv špatně prožívaných emocí zkoumá navíc psychosomatická medicína. Negativní emoce, které nedokážeme kompenzovat, mohou podle ní vyvolat časem příznaky tělesných potíží, včetně bolestí.

Většina běžných vyšetření pro ně nenajde žádnou objektivní příčinu. Lékař pak nemá co léčit a pacient vypadá jako hypochondr. Pokud se ovšem nedostane ke specialistovi na psychosomatické choroby.

Souvislost mezi emocemi a fyzickým zdravím je podle odborníků větší, než si kdokoli z nás umí představit. Úzkost, odcizení nebo beznaděj, to podle nich nejsou pouze pocity. Stejně jako láska, klid nebo optimismus. Jsou to také fyziologické stavy, které zásadně ovlivňují naše zdraví. O tom, jak se povede našemu srdci, cévám či střevům, rozhoduje proto do značné míry mozek. Jak, to se vědci snaží zmapovat.

Studie britských vědců s 3 000 pacienty například ukázala, že lidé s veselou náladou a optimistickým přístupem k životu mají nižší hladinu stresového hormonu, kortizolu. Pokud se jim chronicky zvýší, může to přispět ke vzniku vysokého krevního tlaku, obezitě, snížení imunity a k dalším neduhům.

Podle Andrewa Steptoeho, který výzkum vedl, se nepotvrdila teorie, že šťastnější lidé jsou zdravější, protože mají zdravější životní styl. Zajímavé podle něj ale bylo, že optimisté vykazovali nižší úroveň kortizolu, i když byli staří, obézní nebo kouřili.

Kortizol je ale pouze jednou z látek, které na nás působí. Těmi dalšími jsou třeba adrenalin, serotonin, dopamin, endorfiny označované jako hormony štěstí aj.

Podle Steptoeho není podstatné, aby je lidé znali. Důležité je, aby si uvědomili, které věci u nich vyvolávají pěkné pocity a spokojenost se životem. A těmto věcem věnovali co nejvíce času.

Onkologové vědí, že optimisticky založený pacient má větší šanci úspěšně zvládnout léčbu a žít dál. Ale nejen to. Každý rok zaregistruje Americká společnost pro rakovinu šest tisíc případů takzvaného spontánního vyléčení. Je to jev, kterému nerozumějí ani lékaři. Psychika v něm podle všeho sehrává velmi podstatnou roli.

Příběhu Jean Calmentové (122), svého času nejstarší ženy na světě, rozumí naopak skoro každý. Za vysoký věk prý vděčila genům a střídmosti v jídle (zříct se večeře považovala za nejlepší způsob, jak se druhý den cítit fit). Ale rozhodně to nebyla žádná nudná puritánka. Do 100 let jezdila na kole, do 117 kouřila. Ráda si dopřála skleničku portského, čokoládu nebo stroužek česneku. Podle lékařů byla mimořádně odolná vůči nemocem, stresu nebo depresi.

Určitě neměla jednoduchý život. Od roku 1960 zůstala sama. Po manželovi a dceři zemřel i její vnuk. Při autonehodě. Kuriózní bylo, proč si nemusela dělat starosti o živobytí. Když jí bylo 90 let, souhlasil jeden právník s tím, že jí každý měsíc zaplatí 2 500 franků až do její smrti, když pak zdědí její dům v Arles. Od uzavření smlouvy ji vyplatil 900 000 franků, tedy třikrát tolik, než byla reálná hodnota nemovitosti. A po smrti právníka museli ve splátkách pokračovat jeho potomci.

Ve 110 odešla Calmentová do domova důchodců. Ani to, že byla později téměř hluchá a museli ji vozit na vozíčku, jí nezabránilo, aby snila a trousila vtipy. „Budu se smát ještě těsně před tím, než umřu, mám to v plánu,“ tvrdila nezdolná stařenka. Byla krásným příkladem toho, jak se díky optimismu nejlépe vyrovnat s chorobami i s věkem.