Olda dostal ve dvou letech nové srdce, život mu zachránil neustálý pokrok medicíny

Krátce po narození lékaři diagnostikovali Oldovi těžkou srdeční vadu, která spočívá v nedostatečném vyvinutí levé srdeční komory.

„Lékaři doporučili tři operace s časovým odstupem. V té době nám bylo řečeno, že transplantace srdce není možná. První operace proběhla hned, po sedmi týdnech nás pustili domů,“ vypráví maminka chlapečka Tereza.

Po půl roce proběhla další operace, malý Oldík prospíval. Rodina začala řešit s lékaři, že by rádi dopřáli synovi sourozence, aby nebyl sám. Vše podle výsledků vycházelo dobře. V červenci 2015 rodina přivítala na svět Terezku. Dva měsíce po jejím narození se ale vše změnilo. Oldovi selhala jeho pravá srdeční komora.

„Díky bohu se jako zázrakem za dva roky posunula medicína a byla možná transplantace. Jenže Oldovo tělíčko na ni nemělo sílu. Trvalo měsíc a půl, než byl připravený. V té době byl několikrát v umělém spánku a na plicní ventilaci,” popsala maminka, čím vším procházeli.

Rodina nevěděla dne ani hodiny. Zoufalá maminka na možnost, že by o synka přišla, nebyla připravena.

„V hlavě jsem ale měla myšlenku, že počkáme rok. Bylo nám totiž řečeno, že se může stát, že bude celou dobu čekat na přístrojích, a tam jsem byla rozhodnutá, že ho víc jak rok v tomhle stavu čekat nenechám. Smířená jsem s tím ale nebyla. Jednou jedinkrát nastal kolaps, kdy monitor ukazoval zástavu, mě pak vyváděli ven a už jsem viděla, jak jedou s defibrilátory. Naštěstí ho nemuseli oživovat, ale měl arytmii 300 tepů za minutu, to byl takový stav zoufalství, kdy jsem na sobě cítila, že během chvíle omdlím,“ vzpomíná maminka.

„Byl to stav, kdy během pěti minut po všem zoufalství, beznaději, že se něco děje a asi o něj přijdu, přišlo uklidnění. Pocit, že jestli odešel, tak už se netrápí, jestli mu pomohli, tak mi ho zachránili. Po půl hodince mě k němu pustili, že ho znovu zaintubovali, a že ho zachránil žilní katetr, tak mu léky mohli podat hned. Asi třikrát měl namále, vždycky to ale zvládnul, bojoval, dával najevo, že bojuje,“ dodala.

Když přišel den transplantace, měla rodina velký strach, žádnou radost. Po transplantaci se Olda znovu učil mluvit a používat své tělíčko. Domů se z nemocnice dostal po třech měsících. Tam ale jako zázrakem ožil a během dvou týdnů začal chodit i mluvit. Během doby v nemocnici si ale pacient i jeho rodina zažili krušné chvíle.

„Po transplantaci, když ho probudili, tak zničehonic mluvil - sestřičce říkal „teto, pití“ apod. Večer ale přišel zvrat, neudýchal to, a zjistila se komplikace - zahleněné plíce. Neodkašlával, večer byl znovu intubovaný. Poté byl 14 dní na intubaci na JIPce, kde jsme po odpojení ventilace začali rehabilitovat,“ vzpomíná s hrůzou paní Procházková.

Olda se momentálně jeví jako zdravý chlapeček, jehož tělíčko je ´jen´ poseto jizvami. Na nové srdíčko si zvykl, do budoucna ho nečeká výraznější omezení, co se např. sportu týká.

Momentálně je ale ještě náchylný na infekce, zatím nemůže chodit do školky, mezi děti a cestovat veřejnou dopravou. Zdravotní komplikace jsou spojeny s občasnou několikatýdenní hospitalizací. To se bohužel podepisuje na psychickém stavu chlapce.

„Často se potýká s virovými infekcemi, kvůli kterým trávíme hodně času v nemocnici. To je teď asi nejtěžší pro jeho zdravou sestřičku, které pak bráška chybí a musí být často u babičky,“ říká paní Tereza, která ale věří, že se vše v dobré obrátí.

„Pacient po transplantaci srdce musí doživotně brát léky na potlačení imunity, aby jeho imunitní systém nebojoval proti dárcovskému orgánu a aby nedošlo k rejekci - odmítnutí, odhojení - nového srdce. Je proto více ohrožený infekcemi, léky mohou navíc mít i jiné nežádoucí účinky. Je nutné pravidelné ambulantní sledování, zejména po transplantaci jsou kontroly velmi časté. Během prvního roku po transplantaci a někdy i později se odebírají vzorky z transplantovaného srdce, aby bylo možné zhodnotit, jestli proti němu tělo nereaguje,“ vysvětlil Karel Koubský, ošetřující lékař malého chlapce z pražské Fakultní nemocnice Motol.

Kromě zdravotního stavu chlapce rodina řešila také finanční situaci a péči o malou Terezku. Otec Oldíka přišel v té době o zaměstnání, jediný příjem rodiny tak tvořil rodičovský příspěvek a příspěvek na mobilitu, což dohromady činilo cca 4500 Kč. To stačilo pouze na zajištění nejzákladnějších potřeb rodiny.

V Motole doporučili rodině, aby se obrátila na nadaci Dobrý anděl. Od té doby jim dárci prostřednictvím nadace pomáhají, téměř dva roky. Díky nim rodina například mohla pořídit rehabilitační pomůcky, pomůcky pro rozvoj mluvení či upravit bydlení tak, aby odpovídalo potransplantačnímu režimu Oldíka.

„Celkově se vším všudy nás Motol, ubytování a dojíždění, stálo kolem patnácti tisíc, když nebudu počítat všechno. Pořád jsem mu nosila nějakou hračku a dobroty. Nadace nám v tuto chvíli hodně pomohla, pomáhá nám i dál. Léky mám zaplacené přes pojišťovnu, to máme přes posudkového lékaře. Nadaci patří obrovský dík, ale také celému Motolu, kardiocentru za péči, jsou tam zlatí lidé. Také naší paní doktorce, která nám zajistila převoz do Motola, bylo to za pět minut dvanáct. Nemůžu opomenout ani řidiče sanitek, kteří nás vozí na kontroly...,“ vyjmenovává maminka se slzami v očích.

Nadace Dobrý anděl pomáhá rodinám s dětmi, ve kterých má rodič nebo dítě rakovinu či jiné závažné onemocnění. Vše, co v jednom měsíci nadace vybere, rozdělí rovnoměrně mezi potřebné rodiny. Těch je aktuálně 2643. Každý následující měsíc začíná výběr pomoci od nuly.

Měsíčně přijme nadace Dobrý anděl 75 nových žádostí o finanční pomoc. Pravidelné příspěvky jsou zasílány rodinám během léčby a určitou dobu po ní, protože rekonvalescence je vždy pozvolná. Během šesti let dárci pomohli více než 4500 rodinám z celé České republiky.