Od patnácti let trpí migrénou. Postupně ji nemoc připravila o většinu koníčků a radosti ze života

„Zprvu jsem měla ataky v průměru dvakrát do měsíce, většinou před menstruací a po ní. Naučila jsem se dodržovat spánkový a pitný režim a další zdravé návyky, aby záchvaty nepřicházely ještě častěji,“ vzpomíná Simona.

S bolestmi se tehdy vypořádávala pomocí analgetik a před svým okolím se snažila nedávat nic znát. Vše se změnilo, když se v jednatřiceti letech po mateřské vrátila do práce na pozici účetní.

„Snažila jsem se vše zvládat naplno, zaměstnání, chod domácnosti a péči o děti, ale pro moje tělo to bylo neúnosné a skončila jsem na pracovní neschopnosti. K častějším a bolestivějším záchvatům migrény se přidaly panické ataky a problémy se štítnou žlázou,“ líčí Simona.

Trvalo půl roku, než se díky psychologické pomoci, antidepresivům, rodině a přátelům zase dokázala postavit na nohy.

Antidepresiva od té doby musí užívat neustále; jakmile je vysadí, její zdravotní problémy se zhoršují.

Nejvíce ji však trápí, že se musela vzdát sportu a většiny aktivit s přáteli. „Nejvíc mi chybí volejbal a chození na túry. Postupně jsem si zvykla trávit čas sama, protože kvůli migréně se musím vyhýbat například hluku nebo alkoholu, takže posezení s kamarádkami v restauraci a podobné akce jsem omezila na minimum,“ vypráví Simona a dodává, že i ráda cestovala, ale teď má strach. „Nechci kazit výlet tím, že se kvůli mé atace musíme vrátit domů dřív,“ dodává Simona.

Její stav se výrazně zhoršil po čtyřicítce, kdy se náhle z neznámého důvodu prudce zvýšila frekvence a intenzita migrény. Nyní má záchvaty dvakrát až třikrát týdně.

„Kromě šílené bolesti v hlavě cítím při atakách brnění v různých částech těla a ztrácím zrak. Když si včas nevezmu prášek, nedokážu se pak ani postavit na nohy a na toaletu musím po čtyřech,“ popisuje.

Nově jí nemoc pomáhá lépe zvládat i tzv. profylaktická (preventivní) léčba. Neurolog nejprve nasadil Simoně antiepileptika, ale po nich byla velmi unavená, proto vyzkoušeli betablokátory, díky nimž je bolest snesitelnější a může i v případě ataky zůstat v práci. Tam jí přitom vycházejí maximálně vstříc.

Simona před rokem na sociálních sítích narazila na pacientskou organizaci Migréna-help, která jí v mnohém otevřela oči. „Uvědomila jsem si, že migréna je legitimní nemoc, a přestala jsem se bát o ní otevřeně mluvit,“ svěřila se.

Získala zde řadu informací o nemoci a také o nejnovějších způsobech léčby, včetně biologické. Současně se začala v organizaci sama angažovat jako dobrovolnice.