Článek
Mezi poruchy příjmu potravy jsou zahrnuty nemoci od anorexie a bulimie až po obezitu celých rodin. S narůstajícím počtem obézních lidí v populaci narůstá také fobie z ní nebo z některých potravin.
„Poruchy příjmu potravy se mnohdy vyskytují v jedné rodině až v několika generacích. Tyto rodiny mají často strach ze stigmatizace, trpí pocitem viny. Také proto nemocní svou chorobu často tají a s léčbou mnohdy začnou pozdě. I v tomto důsledku se zvyšuje počet chronicky nemocných pacientů, ale také úmrtnost,“ vysvětluje prof. MUDr. Hana Papežová, CSc., vedoucí lékařka Centra pro léčbu poruch příjmu potravy Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. LF UK.
Lži o jídle
Mezi první příznaky, že jedinec má problém, patří výrazné hubnutí, i když okolí nevidí žádné velké omezování v jídle. Ve skutečnosti totiž dochází buď k maskování nedojedeného jídla, anebo odnášení jídla mimo společné prostory.
„Jídlo jsem si často z kuchyně odnášela s tím, že ho s ním později. Když to z nějakého důvodu nešlo, tak jsem ihned po snězení čehokoliv běžela na záchod a vše vyzvracela,” vypráví bývalá pacientka, třicetiletá Ilona.
Na počátku anorexii také provází i pravidelné sportování. Když už totiž nemocný něco sní, o to víc pak cvičí.
Kromě velmi štíhlé postavy může na anorexii žen upozornit úplná ztráta menstruace a u mužů ztráta sexuálního zájmu. Podle dětského psychiatra Malcolma Bourneho začátek onemocnění před pubertou vede u dívek k opoždění menstruace nebo k jejímu zastavení, a k dokončení puberty dochází až poté, kdy dojde k uzdravení.
Anorektici začínají měnit i vztah ke svým přátelům a nejbližším. Začnou se jim doslova hnusit všichni, kteří normálně jí, začnou je považovat za slabochy, co se nedokážou ovládat a postupně se jim začnou víc a víc vyhýbat.
Když už se nemocní dostanou do fáze na pokraji úplného zhroucení, najednou sami začnou toužit po jídle, ale to už bývá většinou pozdě. Obvykle u nich zůstává jen u představ jídla, ale samotné jídlo do úst vložit nedokážou. V ten okamžik už obvykle přestávají ztrácet krok s reálným světem.
Nemoc postihuje i stále mladší děti
U pěti procent pacientů se nemoc začne projevovat do 12 let věku. U dětí je navíc složitější diagnostika, protože obtížně vyjadřují emoce nebo nespokojenost s vlastním tělem. Vyšetření tak musí být založeno na posouzení celkového somatického vývoje, včetně vývoje pohlavního.
Jedná se tedy o velmi nebezpečnou záležitost, která může zanechat i trvalé následky v podobě zástavy růstu a vývoje, menšího vzrůstu nebo neplodnosti. Dále může mít dopad i na vyšší nemocnost a dlouhodobě nižší hmotnost.
K uvedeným poruchám se poté mohou přidružit ještě další psychiatrická onemocnění. Jednak se tito lidé potýkají s úzkostmi (29 %), 35 % trpí obsedantně kompulzivní poruchou, a téměř polovina dětí má tendence k sebepoškozování, které je často skryto za módními trendy v podobě tetování nebo piercingu.
| Deset pravd o mentální anorexii |
|---|
| 1. Mnoho lidí s poruchou příjmu potravy může vypadat dobře i přes extrémně vážné onemocnění. |
| 2. Rodiny za onemocnění nenesou vinu, mohou být nejlepším spojencem pacientek i zdravotníků. |
| 3. Diagnóza poruchy příjmu potravy je zdravotní krizí, která poškozuje osobní i rodinné vztahy a jejich fungování. |
| 4. Poruchy příjmu potravy nejsou výsledkem volby, ale představují vážnou biologicky ovlivněnou nemoc. |
| 5. Poruchy příjmu potravy postihují v současnosti lidi všech věkových skupin, etnicit, tělesných tvarů a váhy, sexuálních orientací a socioekonomických úrovní. |
| 6. U poruch příjmu potravy narůstá riziko sebevražd i zdravotní komplikace. |
| 7. Geny a prostředí hrají důležité role v rozvoji poruch příjmu potravy. |
| 8. Geny samotné neodhalí, kdo poruchou příjmu potravy onemocní. |
| 9. Úplné uzdravení je možné, včasné rozpoznání a intervence jsou velmi důležité. |
| 10. Nespokojenost s vlastním tělem souvisí často s nespokojeností se sebou samým, nízkým sebevědomím i porušeným vnímáním vlastního těla spojeným s prožívaným stresem a rizikem pro vznik poruchy příjmu potravy. |
Léčba není snadná
Ze všeho nejdůležitější je, aby se takto nemocní lidé vůbec chtěli začít léčit. Nikdo jiný je totiž k nápravě nepřesvědčí. Dalším krokem je nemocniční léčba, která má vést k obnovení normální váhy. Bohužel ani tehdy ještě není zdaleka vyhráno.
Dost často se nemocní po návratu z nemocnice vracejí do zajetých kolejí. Aby k tomu nedošlo, musí dojít k přeprogramování mozku nemocného, aby u něj nastala náprava nezdravého postoje k jídlu.
„Ze statistik jasně vyplývá, že u zhruba poloviny je nutná hospitalizace do jednoho roku od ukončení předchozí léčby,” upozorňuje PhDr. Ing. Jana Sladká, zakladatelka a ředitelka Občanského sdružení Anabell, které pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy i jejich blízkým.
