Nemoc, která z lidí dělá děti

„Zpívají hrozně rádi,“ šeptá mi Ladislava Maťhová. „Písničky, které znají z mládí, jim vždy zlepší náladu. Vidíte? Někteří i tancují,“ ukazuje na stařečky, kteří se uprostřed místnosti pomalu pohupují z nohy na nohu. Pána na vozíku v modré košili protáčí jedna z ošetřovatelek a on se blaženě kření. „Jde nám o to, nenechat naše klienty celé dny nečinně sedět a zírat do zdi, ale nabídnout jim aktivní program. Takový, který respektuje přirozené denní biorytmy včetně činnosti a odpočinku. Protože i pacienti s demencí jsou takového programu schopni.“

Ladislava Maťhová je ředitelkou Domova důstojného stáří v městečku Tuchlovice poblíž Kladna. Je to jedno z mála zařízení v České republice, které se stará výlučně o seniory s diagnózou demence. A to v jakémkoli stadiu.

Demence, tedy skupina nemocí, jejichž důsledkem jsou degenerativní změny v mozkové tkáni, je pro odborníky zatím oříšek. Jak po stránce diagnostiky, tak léčby. Rozpoznat nemoc v jejích počátcích je těžké. Jenže když odumře kus mozku, už jej nezachráníte. Pacient s demencí, a nejčastěji to bývá Alzheimerova choroba, má porušený úsudek, krátkodobou a posléze i dlouhodobou paměť i časoprostorovou orientaci. Zapomíná, jak se obléká svetr, jak se čistí zuby, ztrácí své osobní věci a často bloudí i ve známém prostředí. Samostatného života není schopen.

„Nemoc je vrací na začátek,“ vypráví Ladislava Maťhová, která se před šesti lety rozhodla vybudovat zařízení, kde právě tito lidé mohou žít v důstojných podmínkách a kde je jim věnována péče šitá na míru jejich onemocnění. „Na úroveň tří - až pětiletých dětí. Proto to tady vypadá trochu jako v mateřské školce,“ ukazuje kolem sebe na rozestavěné kuželky, nafukovací míče, házecí kroužky či pestrobarevné obrázky.

V Domově důstojného stáří právě probíhá muzikoterapie. Na harmoniku vyhrává Vladimír Lutovský, který se zároveň stará o marketing. Kolem něj sedí za stolem na dvě desítky zdejších klientů. Někteří zádumčivě poslouchají, většina jich však zpívá, a to hodně nahlas. Mezi nimi je i devětapadesátiletá Liduška. „Pojď tancovat,“ tahá za ruku ředitelku. Podupává si do taktu a směje se od ucha k uchu. Liduška má nejen Alzheimerovu chorobu, ale též vrozený Downův syndrom.

„Máš mě ráda?“ opakuje snad desetkrát. „To víš, že jo, Liduško,“ ujišťuje ji ředitelka. Liduška se nedá odbýt, dokud se jí nedostane objetí. Pak se vrací na improvizovaný taneční parket, kde se nepřestává natřásat. „Liduška je tu mezi námi s Downovým syndromem jediná. Lidé s touto diagnózou se obvykle nedožívají vysokého věku,“ vysvětluje ředitelka, „nicméně zlepšující se medicínské postupy prodlužují život i jim. Ve vyšším věku se může přidružit demence a pak nastává problém, kam půjdou. Klasické zařízení pro lidi s Downovým syndromem, si s nimi neví rady.“ Proto se rozhodli pro experiment a Lidušku umístili mezi zdejší seniory. Našla tu prý nový domov a zapadla skvěle.

Na parketě si všímám pána, který protáčí většinu místních dam. Je to manžel jedné z klientek, který se sem, ač zdráv, rozhodl svou nemocnou manželku následovat. Bydlí tu spolu a nejsou jediní. „Takových párů jsme tu už měli asi pět,“ vybavuje si ředitelka. „Nechci tomu říkat oběť. Ti zdraví se prostě nevykašlali na svého blízkého, když mu začalo být ouvej. A tak za ním šli i k nám.“

Pán, kterému říkají Jeníčku, volá, že chce kávu. „Tak si pro ni, Jeníčku, pojďte,“ uslyší. Nejistými krůčky překoná pár metrů a vytoužená káva je jeho. Že mu ji nepodají, není z neochoty. Pohybová aktivita je pro zdejší klienty velmi důležitá.

„Mnozí mají za sebou zlomeniny či jiná poranění, jež si přivodili kvůli nemoci. A starého člověka povinná rehabilitace nebaví. Když mu řeknete, že má desetkrát zdvihnout ruku či nohu, neudělá to. Bojí se bolesti a je pohodlný. Ale třeba do kuželek se bude trefovat rád, protože ho to baví,“ vysvětluje ředitelka Maťhová, jak se tu snaží přimět pacienty k pohybu a procvičit si nenásilně těžkou i jemnou motoriku.

„Když necháte člověka s demencí napospas jeho osudu, nemoc postupuje rychle. Vyléčit ji neumíme, můžeme však zpomalit její průběh,“ dostane se mi vysvětlení, v čem zejména je tento domov pro seniory uzpůsoben jejich diagnóze. A cena za péči? 660 korun denně. Harmonika pomalu utichá a ošetřovatelky odvádějí staroušky do jejich pokojíků. Tady si hodinku odpočinou a pak je čeká ergoterapie, což je vzletné označení pro jednoduché činnosti: házení míčem, hraní kuželek, navlékání korálků. Hlavně alespoň nějaká činnost.

Demence je zvláštní nemoc, která umí kromě zapomínání a zmatku v hlavě změnit i osobnost. Třeba z poklidné babičky udělá dračici. Bývalou učitelku, dvaaosmdesátiletou paní Annu, sem před dvěma lety přivezl její syn doslova násilím a ve zbědovaném stavu.

„Byla agresívní a špinavá, padaly z ní výkaly,“ vzpomíná ředitelka. Se svou rodinou pod vlivem narůstající choroby odmítla paní Anna komunikovat. Byla zabarikádovaná doma, nikoho k sobě nechtěla pustit. Když ji rodina jejího syna chtěla umýt, vyprat oblečení či jí dát jídlo, sprostě jim nadávala a přetahovala se s nimi o dveře. Ešusy jí tedy nechávali za dveřmi.

„Dohodli jsme se synem, že sem maminku dopraví i proti její vůli,“ přiznává ředitelka. „Jinak to ale nešlo.“ Syn překonal její odpor a vecpal maminku do auta. „Už druhý den byste ji nepoznala,“ chlubí se ředitelka. „Vykoupali jsme ji, ostříhali, vyprali oblečení. A došlo k rapidní změně. Paní učitelka se zklidnila, byla velmi milá a ke svojí rodině změnila postoj. Jako by pochopila, že dostala novou šanci.“

Té se někdy chopí i ti, kteří dříve byli apatičtí a nereagovali na žádné podněty. „Rodina často tvrdí, že maminka už nevnímá, nikam nechce chodit, chce mít svůj klid. Jenže pak se nám tu z maminky za pár týdnů vyklube jedna z nejaktivnějších babiček, která se suverénně zapojuje do všech her a aktivit.“

Nejsmutnější případy však jsou takové, kdy rodina o nemocného seniora nejeví zájem a nechá ho napospas osudu. „To byl případ tamhle té paní,“ ukazuje ředitelka na stařenku v růžovém svetříku. Rodina se od ní distancovala a osamocená stará žena se živila vším, co našla na zemi. Naštěstí po čase zasáhly její vnučky a přivezly ji sem. „Byla jako bez života, zvyklá jíst všechno, i odpadky. Byla jako zvířátko. To se naštěstí změnilo. Je však stále neobyčejně záživná a při každém kontaktu otevře ústa, protože si její mozek pamatuje to hrozné období, kdy trpěla hlady.“

Zdravotní sestřička Adéla Belušová má dnes službu na oddělení klientů v posledním, nejtěžším stadiu demence. Takoví už většinou neopouštějí lůžko. Přestože jsou všichni plně inkontinentní a je třeba je krmit, dávat jim pít a často je k jejich nelibosti i převracet, to kvůli proleženinám, ztratí s nimi i veselé slovíčko. „Jsou to děti ve stařeckém těle,“ vysvětluje hezká mladá černovláska, která tu pracuje zatím pátý měsíc, jak k nim přistupuje.

„Tak co, pane Bechyně, jak se máte?“ hlaholí ode dveří. „Vy byste potřeboval holiče, abyste byl zase štramák, že jo?“ ptá se žertovně sedmadevadesátiletého pána, kterého prý z dětství pamatuje jako šviháka s hůlčičkou, co pravidelně chodil fandit na fotbal. „Pan Bechyně je vtipálek,“ vysvětluje. „Občas mě straší svými vyndavacími zuby.“ Stařeček se usmívá a podotkne, že kdysi spravoval auta. Ale že to už je dávno. Sestřička ho zkontroluje, jestli nepotřebuje přebalit.

Pan Bechyně se už programu nezúčastňuje. „Někdy mu čteme z knížek. Jiné paní, která zase ráda luští křížovky, předčítáme z nich,“ přibližuje Adéla Belušová, co tu dělají pro nemocné, které mají jinde za „ležáky“. Na zdi malých, dřevem obložených pokojíků vidím připíchnuté fotky příbuzných. „A jsme zase u toho. Rodina je pro ně důležitá, i když už nemohou chodit. Jejich mozek si vybavuje snáz to, co bylo před půl stoletím než před pěti minutami,“ říká sestra. „Demence totiž není onemocnění duše, ale mozku.“

Od dob Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem působí uzavřené ústavy vždy trochu tajemně a nebezpečně. Péče o staroušky, kteří oscilují mezi dětinskostí a agresivitou, počurávají se a sami se nenajedí, musí být psychicky velmi náročná. Například odvést klienta do pokoje, aby si odpočinul, vyžaduje velkou trpělivost. Někdy si chce pohladit místní „služební“ kočku, jindy má pocit, že už neudělá ani krok. Někdy jsou klienti i agresívní.

Jak to personál zvládá? „Dodáváme si tu optimismu navzájem. Jinak bychom brzy vyhořeli,“ krčí rameny Vladimír Lutovský a dodává, že tahle práce není pro každého.

Je právě odpolední pauza, ve které se sem přihrne několik návštěv. Asi padesátiletá blondýna krmí svou nemocnou maminku na vozíku čokoládovým dortem. Trvá dobrou půlhodinu, než se starou paní podaří jakžtakž lahůdkou nakrmit. „Maminku jsem sem dala na zkoušku,“ vysvětluje paní Věra z Kladna. „Nemohu o ni pečovat tak, jak bych si přála. Zatím se o náklady na pobyt zde dělíme s bratrem.“

Maminku by si chtěla vzít k sobě, jakmile to bude možné. Kdy to však bude, neví. „Jsem ráda, že maminka prospívá. A hlavně že se tu o ni fakt starají dvacet čtyři hodin denně.“

„No, ona je to i nutnost,“ myslí si ředitelka Ladislava Maťhová. „Takto nemocní senioři nepřetržitou péči zkrátka potřebují. Bez ní se totiž začnou prohlubovat typické projevy stařecké demence: černé myšlenky, přetočený spánkový rytmus, kdy stařečci přes den klimbají a v noci nemohou spát, apatie či naopak agrese. Pokud jsou staří lidé čilí a umějí se sami obsloužit, není důvod je vytrhávat z přirozeného prostředí. S touto nemocí je ale ústav podle mého názoru tím nejlepším řešením.“