Nejčastější chyby při výběru dětských brýlí

„Když mu nepřipadnou hezké a bude se za ně stydět, začnou ho štvát,“ vysvětluje Pavla Vedralová z pražské Optiky Anděl, jedné z těch, které se na prodej těchto brýlí hodně zaměřují. „Pro človíčka může být handicapem už samotný fakt, že je ,brejlovec‘ a musí nějaké brejličky mít. Pokud ho rodiče navíc přinutí, aby nosil takové, které se mu nelíbí, lehce mu způsobí zbytečné problémy nebo i mindrák.“

Nejedna maminka uroní u optika slzičku nad tím, že jejich dcerunka nebo syn je bude nosit. Tatínek zas někdy ,povzbudí‘ dítě výrokem: „Vypadáš v nich jako blb.“ A to nemluvím o situacích, kdy se matka s otcem začnou o nich před dítětem hádat a říkat mu další věci, kterými ho snadno zraní.

„Rodiče by měli vědět, že jejich reakce snadno ovlivní vztah dítěte k brýlím a k jejich nošení,“ říká Pavla Vedralová. „Proto by se nejprve měli sami vyrovnat s tím, že je potomek musí mít a není to nic hrozného, co by ho diskvalifikovalo pro další život. Nejasnosti a různé názory si pak můžou vyříkat doma nebo za dveřmi, ale ne před dítětem. Tomu nejvíc pomůžou, když mu v klidu určité věci vysvětlí, ale jeho názory budou respektovat.“

U obrouček není důležité jen to, aby dobře vypadaly, je nutné, aby i dobře držely. Děti rády běhají, skáčou, honí se, prostě jsou neposedné. Rodiče pak někdy řeší problém, jak to udělat, aby jim správně seděly, nepadaly jim a nerozbily se.

Pro temperamentní dítka jsou jedním z možných řešení třeba posuvná ramínka, která se nasadí na nožičky brýliček, správně nastaví a drží pak obrubu poměrně pevně za uchem. Malý uživatel v nich zvládne udělat i kotrmelec. Někdy se rodičům líbí úzké obroučky. Podle odbornice si však otec s matkou neuvědomí, že dítě, zejména to malé, se často dívá na svět dospělých zespoda nahoru. A když brýle nejsou dostatečně široké, nekouká skrze ně, ale přes horní okraj obruby.

Je třeba počítat také s častější nutností oprav než u dospělých. Mrňouskové jsou neposední a myslí na hry víc než na to, co pomáhá jejich očím. Levné a křehké konstrukce obvykle nevydrží razantnější zacházení.

„Proto se obvykle vyrábí z pružných, netříštivých a zdravotně nezávadných materiálů, ale také by měly mít oblé tvary,“ říká Pavla Vedralová. „Bezpečnost zajišťují i skla, respektive plasty, které je obtížné rozbít. Někdy doporučujeme ta tvrzená, se speciální povrchovou úpravou proti poškrábání. Řada dětí je i tak zvládne poškrábat. Poškození však bývá výrazně menší a plasty víc vydrží.“

Speciální kapitolou je nošení okluzorů. To jsou kryty na brýle, které se u nejmenších často používají při léčbě šilhavosti. Existují látkové, které se dají snadno navléct na obrubu. U některých pacientů je však složité dosáhnout toho, aby seděly, jak mají, a denní světlo se nedostávalo za okluzor, což nesmí. Bývá pak nutné použít speciální náplasti, kterými se oko každý den přelepí.

Dětem se to často nelíbí a mají sklon si je strhnout. Rodiče by s nimi měli mít trpělivost. Musí je přivést k tomu, že oko potřebuje zůstat ve tmě. Jinak jim hrozí tupozrakost, zjednodušeně řečeno to, že už nikdy nebudou vidět ostře. Vadu pak většinou nelze napravit. Ani speciálními brýlemi, kontaktními čočkami nebo laserem.

Hodně rodičů hledí při koupi na cenu. Výrobky za málo peněz často nabízejí obchodní řetězce. Ty ale nemají velký výběr značek ani speciálně vyškolený personál schopný rodičům kvalifikovaně poradit. Levná koupě se pak snadno může stát problematickou nebo se i prodražit. Internetové obchody nabízejí širší sortiment a často i lákavé ceny, ale dítě si tam nemůže zboží vyzkoušet. Složité to bývá i s poradenstvím. Není náhodou, že některé portály odkazují na vlastní kamenné obchody.