Na svatbě Elišky Přemyslovny se jedly magické pokrmy

Svatba Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským se konala v úterý 1. září 1310 v německém Špýru. Půvab české princezny, její ztepilá postava i krásné tmavé vlasy budily všeobecný obdiv. Jen málokdo ale věděl, že musela projít ponižující procedurou, kdy ctihodné matrony ověřovaly, zda je dosud panna.

Podezření se šířilo z kruhů kolem její sestry Anny, manželky tehdejšího vládce Čech Jindřicha Korutanského. Navíc byla osmnáctiletá Eliška podle středověkých měřítek dost přestárlou nevěstou. Po kladném výsledku už sňatku nic nebránilo.

Po obřadu začalo před špýrským dómem velké hodování a zábava, jež trvaly osm dní. Svatební hostiny, zejména ty královské, se připravovaly s velkou pompou a mimořádným vybavením.

Kromě množství ostatních jídel v menu jistě nescházely ani pokrmy symbolizující plodnost. V českých poměrech to bývala slepice, syrná kaše a jablka.

Nejspíš se podávala i krupičná kaše oslazená medem. Krupice proto, aby rodina měla tolik dětí jako zrnek v kaši. O medu se pak věřilo, že posiluje sexuální libido. Navíc se bral jako symbol lásky a moudrosti, jež by v manželství neměly chybět.

Na tabuli se určitě objevila také jídla na podívanou, tzv. šauesen. Třeba páv se pekl tak, aby se zachoval i ozdobný ocas a korunka. Před tepelnou úpravou se pomazaly těstem, které se pak slouplo. Jídla se malovala, zlatila, vytvářely se z nich doslova kulinářské obrazy a skulptury.

I svatební slepice přicházela na stůl jako šauesen. Po stažení se jí nechaly krk, nohy a hlava, kůže se naplnila nádivkou z masa, mandlí, vajec, rozinek i koření a pták se vcelku uvařil. Po ztuhnutí se podávala celá slepice trůnící v husté polévce se zázvorem a šafránem (koření lásky a štěstí).

Korunovace manželského páru proběhla o půl roku později v Praze. Hostina se pak uskutečnila v klášteře minoritů na Starém Městě.

Na stole bylo hlavně maso, čerstvé, z mladých kusů, výsada privilegovaných vrstev. Podávaly se zejména pečeně, neboť jen ony se považovaly za jídlo hodné krále. Nepřímo vypovídaly také o jeho bohatství. Pro přípravu se totiž musely roztopit pece, jinak používané jen na pečení chleba, a palivo nebylo zadarmo.

Na středověkých hostinách se nejen jedlo, pilo a veselilo, ale také diplomaticky jednalo a intrikovalo. Záleželo proto i na zasedacím pořádku, místo u královské tabule fungovalo jako známka postavení u dvora.

Čím blíž k vladaři, tím lépe. K incidentu proto došlo i na svatební hostině ve Špýru a způsobili jej kupodivu nejvyšší církevní hodnostáři „…starým sporem o přednost arcibiskupův Mohuckého a Kolínského, an každý seděti chtěl králi po pravici, veselí tak zmařeno jest,“ jak píše František Palacký. Došlo to tak daleko, že družiny církevních knížat dokonce tasily zbraně, a svatbanesvatba, začaly se bít. Naštěstí král vše obrátil v žert, odvedl rozohněné biskupy do paláce a jedl s nimi o samotě. Místo na konci stolu prostě signalizovalo průšvih.

Docela mě překvapila skladba potravin i některé chuti, jež naši předci kombinovali. Čekal jsem, co z toho vyleze, a kupodivu se to dalo moc dobře jíst. Mně osobně zcela učaroval vlaský hrách v homoli svou surovinovou netvárností. Hrách, med a sádlo s rozinkami bych totiž nikdy takhle spolu nemíchal. Středověké pokrmy ale chuťově zaujaly i mé dva kamarády, kteří se ten den náhodou v restauraci zastavili.

Jednoduchá, rychlá a celkem i zdravá středověká jídla byla úžasná z hlediska nevšedního spojení chutí. Navíc měli naši předchůdci proti dnešním kuchařům na jejich přípravu daleko víc času. Horší to už bylo s prostředím, kde se pracovalo. Vařit v černé kuchyni muselo být dost odpudivé.

Popravdě docela rád bych to zkusil ale se stejnou povědomostí o surovinách, jako mám dnes. A mít s sebou nějaké ty současné vymoženosti by taky neškodilo. Hlavně však obdivuji tehdejší profesionální čest a kulinářskou etiku, jež nám nyní trochu chybí. Známý francouzský kuchař Vatel dokonce spáchal sebevraždu, neboť mu na slavnostní hostinu, již chystal pro krále, nedovezli včas čerstvé ústřice. Špičkoví středověcí mistři vařečky totiž nedělali jen pouhé řemeslo, oni vařili srdcem.

Na středověkých hostinách se objevovaly i dnes už nepochopitelné součásti stolního vybavení. Obvykle plnily jediný účel - předvést společenskou prestiž a bohatství majitele.

Na slavnostních panovnických tabulích bývaly samozřejmostí nádobí i poháry ze zlata a stříbra. Za znak skutečně velkolepého stolování se považovaly hlavně umělecky propracované slánky, jako například slavná stříbrná od Benvenuta Celliniho, kterou známý zlatník vyrobil pro francouzského krále Františka I.

Jeden z ukazatelů společenského postavení tvořil tzv. bufetový stůl. Od těch dnešních se naprosto lišil. Tedy žádné slané ani sladké dobroty.

Na středověkém bufetovém stole se vystavovaly zlaté a stříbrné mísy, konvice, poháry i luxusní široké číše. A hosté bedlivě zkoumali velikost i počet naplněných etáží stejně jako škálu i pestrost prezentovaného bohatství.

Ani jiný kus středověkého stolního vybavení, tzv. nefy, dnes už na slavnostních tabulích neuvidíte. Šlo o mísy na milodary obvykle ve tvaru lodi. Účastníci hostiny sem odkládali kousky pečeného či jinak upraveného masa. Královský almužník je pak rozdal chudým. Přidal i pláty chleba natažené tukem a šťávou z pečení, jež se používaly místo talířů.

A ještě na jednu součást středověkých hostin nelze zapomenout. Panovník i šlechta se báli jedů. Oprávněně. Pro nejednoho bylo totiž otrávené jídlo poslední, na němž si pochutnal. Dokonce se traduje, jak píše František Palacký, že mladé Elišce Přemyslovně „…jednou prý zadáno bylo v jídle jedu v takové hojnosti, že každá osoba zdraví méně silného byla by mu podlehnouti musela“.

A tak se hledal prostředek, jak otrávený pokrm poznat. Vyzkoušelo se mnohé, ale nakonec se za nejúčinnější považoval „roh jednorožce“. Prý se jím stačilo jídla jen dotknout a případný jed byl zneškodněn. Co se však pod úlomkem ve speciálních zlatých držadlech skrývalo, ví asi jen bůh.