Článek
„Psychoterapie neléčí rakovinu, ale umožňuje například změnu negativních postojů k nemoci. Psychoterapeut naslouchá nadějím a přáním a oslovuje ty stránky osobnosti, které nejsou nemocné a které bývají často potlačené, čímž vrací život pacienta do normálu. Pomáhá pacientovi zůstat člověkem a umožňuje mu pocítit, že má na svůj život vliv i v průběhu choroby. To vede zpravidla ke zlepšení spolupráce s lékaři, a někdy dokonce k vyléčení,“ upozorňuje MUDr. Olga Kunertová z neziskové organizace PRO Gaudia. Ta je jednou z mála organizací, které se snaží danou mezeru v léčbě zaplnit. Její zaměstnanci poskytují psychoterapii a psychosociální podporu onkologicky i jinak vážně nemocným pacientům, ale také jejich příbuzným a blízkým.
Psychická podpora pro nemocné bohužel není v našem zdravotnictví samozřejmostí. Psychoterapeutů, kteří se zabývají péčí o nemocné rakovinou, je v České republice žalostně málo. Jednou z příčin je i to, že pojišťovny proplácejí psychoterapii pouze klinickým psychologům a psychiatrům. Onkologický pacient navíc potřebuje dostat psychiatrickou diagnózu, aby měl nárok na psychoterapii hrazenou pojišťovnou. Dlouhodobě nemocní nejsou cílovou skupinou ani pro sociální služby.
Zároveň není dostatek onkopsychologů, což potvrzuje i docentka Laura Janáčková z oddělení psychosomatiky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, která se takto nemocným lidem věnuje více jak dvacet let.
„Přestože by odborná pomoc onkopsychologa měla být samozřejmou součástí komplexní péče o onkologicky nemocné, praxe ukazuje stále opak. Bohužel dobré onkopsychology spočítáte v celé republice velmi snadno.“
| Laura Janáčková: Jak závažné onemocnění působí na lidskou psychiku |
|---|
| První potíže přicházejí v době vyslovení diagnózy. Člověk nechce přijmout fakt, že není zdravý, cítí se být životem podveden a je frustrován, plný obav a strachu.Nemocní chtějí o svém stavu hovořit, často se zaobírají otázkou, proč si nemoc vybrala právě je a jak se bude dál vyvíjet jejich život. Tím v mnoha případech začíná selekce přátel a kamarádů, kteří ne vždy chápou změnu v chování člověka, jehož dlouho znali. Je zasaženo sebevědomí nemocného, jeho sociální aktivity i fyzický a pracovní výkon. Nemocný hledá podporu i porozumění, s větší intenzitou se obrací na své blízké příbuzné.Tím se ale mnohdy začne vyhrocovat situace doma. Pokud nejbližší okolí neprojeví dostatek zájmu a trpělivosti, vzniká problém. Potíž je v tom, že nedostatek zájmu ze strany partnerů a dětí často bývá pouze subjektivním pocitem nemocného nebo pouze důsledkem prostého faktu, že okolí neví, jak by se mělo nejlépe k nemocnému chovat.Nezřídka se setkávám s tím, že blízcí po čase začínají problémy nemocného přehlížet či zpochybňovat, což komunikační nedorozumění jen násobí. |
