Mýty o vyhoření, na které raději hned zapomeňte

„Sama jsem syndrom vyhoření zažila a přežila, ale trvalo mi hodně dlouho, než jsem si to uvědomila a přenesla část viny z ostatních na sebe,“ vysvětluje na svém blogu koučka Rachelle Stoneová, která se zabývá prevencí proti syndromu vyhoření a radí klientům, jak se s ním popasovat, když už se dostaví.

Jak doplňuje, už tak nelehkou situaci ještě ztěžují některé mýty, které si lidé v sobě nosí, což následně ovlivňuje jejich přístup ke stresovým situacím a duševnímu zdraví.

Na jaká tvrzení si dát pozor, a raději jim vůbec nevěnovat pozornost?

Když se řekne syndrom vyhoření, většina lidí si vybaví někoho tzv. „na dně“ a myslí si, že se prostě ze dne na den sesypal pod tlakem okolního světa. Tak jednoduché to ale není a dokládá to i zkušenost koučky Stoneové.

„Když se ohlédnu zpět, vidím svou zkušenost s vyhořením jako něco, co se mi stalo v okamžiku. Realita je ale taková, že jsem k tomu směřovala roky, a ani jsem to nevěděla. Všechny náznaky jsem zdárně ignorovala,“ vysvětluje.

Neustálý duševní stres, z něj plynoucí zdravotní potíže, únava a další příznaky nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku během pár dní volna. To není odpověď na blížící se syndrom vyhoření.

Přerušovaný a nekvalitní spánek kvůli stresu za pár dní volna nezmizí. Nedostatek mentální jasnosti a soustředění, pocit bezmoci, nevysvětlitelné přibývání na váze nebo vypadávání vlasů několik dnů volna jednoduše nevyřeší. Mnohdy je třeba odborný lékařský zásah, a to trvalejšího charakteru.

Vyhoření si bohužel nevybírá. Nezáleží na tom, jestli jste generální ředitel, servírka, nebo třeba vedoucí prodejny. Pokud k tomu nastolíte podmínky a nebudete pečovat o svou pohodu, vystavujete se syndromu vyhoření.

Bohužel většina lidí, kteří tuší, že jim akutně hrozí syndrom vyhoření, se ani přesto nezaměří pouze na sebe a nedají si čas na zotavenou, protože se bojí reakce okolí, a to především ze strany zaměstnavatele.

Je nejlepší prevencí dělat něco, co vás skutečně baví, a naplno se tomu věnovat? Rozhodně ne. Je samozřejmě dobré se věnovat tomu, co vás těší, ovšem nesmí to zabírat čas na úkor odpočinku, rodiny, starosti o vlastní zdraví atd.

Jakmile si člověk neumí nastavit zdravé hranice toho, jak moc se něčemu věnovat, a kdy umět zvolnit, bude vždy ohrožen syndromem vyhoření.

I když by se z hodně laického pohledu mohlo zdát, že ženy jsou k vyhoření náchylnější než muži, a to kvůli mnoha starostem nejen v práci, ale i při péči o rodinu a domácnost, není tomu tak.

„Vyhoření nedělá rozdíly mezi pohlavími, věkem, ani etnickou příslušností,” vysvětluje Stoneová. Příznaky vyhoření se ovšem velmi liší v závislosti na různých životních fázích pracujících mužů a žen.

Zvláště ohroženi syndromem vyhoření jsou muži a ženy ve věku 20 až 35 let, a následně skupina 55 let a starší. U druhé jmenované to má více co dočinění se stárnutím, kdy přirozená schopnost organismu odolávat stresu automaticky klesá.

U současné mladší uvedené skupiny může být důvod v tom, že mnozí z nich zažili situace, kdy se rodiče v mnohém a opakovaně často obětovali, aby uživili rodinu.

Mnozí zažili, jak rodiče přišli o práci, dům i hrdost, a to kvůli rozličným věcem. Chápou tak, že nikdo než oni sami se o ně nepostará lépe, a proto svou kariéru budují s velkým odhodláním, čímž si ve výsledku často škodí.

Vyhoření není konec kariéry. Je to začátek, kdy si můžete začít užívat kariéru za reálných podmínek, tvrdí Stoneová. Jednoduše nastal čas, kdy stanovit hranice, čeho už je moc.

„Je třeba si uvědomit, že pracujete, abyste mohli žít dobrý život se svou rodinou. Nepracujete, abyste mohli být stále odměňováni další prací,” vysvětluje koučka.

Jak dodává, určitě bude chvíli trvat, než se vše zas uklidní. Je ale třeba si uvědomit, že vyhoření je nový začátek s novými, a hlavně jen vašimi podmínkami. Zůstanete ve stávající práci, ale za lepších a méně stresujících podmínek? Nebo se rozhodnete pro radikální změnu? Obojí je dobré, záleží ale jen na vás.