Článek
Vloni na jaře trávil šestapadesátiletý pan Josef se svou přítelkyní velikonoční svátky na venkově. Tou dobou už zhruba tři týdny přecházel nemoc, která svými symptomy připomínala klasickou chřipku.
„Na odpolední procházce si partner stěžoval, že ho bolí hlava. Sousedka, která nás potkala, se úplně zděsila. Vypadal už velice špatně. Na chatě si šel hned lehnout,” vzpomíná paní Zuzana. Během spánku se ale stav pana Josefa zkomplikoval. Když jej paní Zuzana kontrolovala, zdálo se jí, že je něco jinak – přítel nereagoval na běžné podněty, nakonec ani na to, když s ním hodně třásla. Po nějaké chvíli se jí podařilo partnera na okamžik přimět k nějaké reakci. Mluvil však z cesty a byl úplně mimo. Paní Zuzana neváhala a zavolala záchrannou službu, která jejího přítele odvezla do nemocnice v Kolíně na ARO.
Druhý den se paní Zuzana dozvěděla, že přítel má těžký zánět mozkových blan a čeká se na rozbor, co onemocnění způsobilo. Verdikt lékařů byl jednoznačný, viníkem byl zákeřný pneumokok. Po dvou dnech byl pan Josef převezen do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Na oddělení ARO strávil celkem sedmnáct dní, z toho osm dní v bezvědomí. Lékaři nevěděli, zda se vůbec probere.
„Dvacátého šestého března odpoledne se mi udělalo zle, rozbolela mě hlava a cítil jsem se hodně unavený. Později toho dne jsem si šel lehnout a 'probudil' se až 8. května, kdy jsem poprvé začal vnímat okolí,“ popisuje první fázi nemoci pan Josef.
A že právě první dny byly velice vyčerpávající, potvrzuje i paní Zuzana. „Doktoři mě připravovali na nejhorší. Říkali, že když se neprobere do deseti dnů, bude to zlé. Chodila jsem za ním celou tu dobu do nemocnice a promlouvala k němu. Nakonec začal reagovat.”
Nový začátek
Po probuzení pan Josef nekoordinoval pohyby a nic si nepamatoval – nevěděl, jak se jmenuje, kdy se narodil nebo jaký je den.
„Nebyl jsem schopen se pohnout, nemohl jsem dokonce ani sedět. K dispozici jsem měl fyzioterapeuta a ergoterapeutku, kteří mě v podstatě každý pohyb učili znovu. Všechno mě hrozně bolelo, ale snažil jsem se. Všichni mi zdůrazňovali, že nepůjdu domů, dokud se to zase nenaučím. To byla motivace a lék na všechno,“ vypráví. Za obrovského přispění nejen lékařů, ale i partnerky se stav pana Josefa začal postupem času zlepšovat.
Následky si ale ponese až do konce života. Fyzická omezení se bohužel pojí i s omezeními některých mozkových funkcí. „Strašně zapomínám, mnohdy udělám něco, co jsem ani udělat nechtěl, nebo pravý opak toho, co jsem udělat měl. Mám problémy s krátkodobou pamětí – vybavují se mi věci desítky let staré, ale na to, co se stalo před malou chvílí, si nepamatuji. Nevzpomínám si ani na jména. Vlastně jsem zapomněl skoro všechno a postupně se ke všemu vracím,“ konstatuje pan Josef.
Bez problémů se neobejdou ani nejzákladnější aktivity jako čtení a psaní, při kterých se navíc velice brzy unaví. Josef se také musel vzdát mnoha svých koníčků, odevzdat řidičský průkaz a vše dělat za doprovodu druhé osoby.
Nemoc ho také naučila přemýšlet jinak o svém životě. „Postupem času jsem naprosto změnil žebříček životních hodnot a zároveň změnil své návyky. Celkově jsem zpomalil, a to nejen kvůli horším pohybovým schopnostem. Uvědomil jsem si, že mi nic neuteče, a naučil jsem se odpočívat. Uvědomil jsem si také, že zdraví je důležitější než úspěchy v práci. Člověk si za peníze život ani zdraví nekoupí. Dnes už také vím, jak moc je důležitá prevence a jaké možnosti nám moderní doba i díky očkování nabízí,“ dodává na závěr pan Josef.