Článek
Antropologové z londýnské univerzity College předloni provedli detailní studii kosterních pozůstatků dávných hominidů. Zjistili nejen rozdíly ve velikosti odpovídajících kostí samců a samic, ale i v jejich vyspělosti vzhledem k dosaženému věku. Samci paranthropů dorůstali větší velikosti než samice, ale pomaleji.
„Zjistili jsme, že již u těchto našich blízkých příbuzných samci rostli ještě dlouho během dospělého věku, jako je tomu u současných goril,“ napsal vedoucí výzkumu Charles Lockwood zprávu do časopisu Science.
Existuje sociální struktura rodiny
Vědci si pro vysvětlení zašli do živočišné říše. Porovnáním doby dospívání u různých druhů zjistili, že je tu souvislost se sociální strukturou rodiny. Nejen gorily, relativně blízcí příbuzní lidí, ale i jeleni, vlci, lvi, paviáni, husy, promyky a další druhy, kde samci dospívají později než samice, mají jedno společné.
Základní jednotku, rodinu, tvoří jeden dominantní samec, několik dospělých samic a nedospělí jedinci. Tedy paša a harém.
Takové postavení s sebou nese pro všechny účastníky výhody i rizika. Výhodou z pohledu zachování rodu je jistota (ne vždy ale skutečná), že dominantní, tedy nejsilnější samec předá své geny co největšímu počtu samic. Pro houf samic je výhodou, že jsou pod ochranou silného jedince.
Mláďata zase mohou těžit z toho, že nablízku je dost ochotných tet, které je nakrmí. Nevýhodou takového uspořádání je pro samice nemožnost volby, což u zvířat zřejmě nehraje roli, a historie lidských harémů zná bezpočet příkladů, jak tuto nemožnost volby obejít.
Nejlepší žijí krátce
Zvířecí samci však za svůj harém platí poměrně vysokou cenu: umírají relativně mladí. Z evolučního hlediska je tu snadné vysvětlení. Samec ke svému poslání ploditele a ochránce samic musí splňovat jeden základní předpoklad: být silnější než ostatní, to znamená mít víc svalové hmoty a bojových zkušeností. To vyžaduje čas.
Jakmile se ovšem pán tvorstva ocitne za vrcholem, je dalšími samci v dosud podřízeném postavení ohrožován a nakonec svržen. Pro přírodu je tedy u polygamních samců důležitější investovat do velikosti, síly a mohutnosti, ne do dlouhověkosti.
Ze zkoumaných lebečních pozůstatků australopitéků je patrné, že i u tohoto našeho předchůdce samci zráli déle než samice. Lockwood z toho vyvodil, že tedy žili ve stejném sociálním uspořádání: jeden dominantní muž s harémem žen a skupinou jejich potomků.
Lockwoodova teorie zapadá do výsledků studie Tima CluttonBrocka z Cambridgeské univerzity a Kavity Isvarana ze Střediska ekologických studií v indickém Bangaloru, publikovaných v časopise Proceedings of the Royal Society Biological Sciences. Ti vycházeli z rozdílů v průměrném věku samců a samic polygamních a monogamních zvířat.
Reprodukční etapa samců je kratší než u samic
„Efektivní reprodukční etapa života samců u polygamních druhů je kratší než u samic,“ napsal CluttonBrock. Polygamie má podle této studie dva efekty. Jeden spočívá v tom, že pro samce, aby získal co nejvíce samic do svého harému, je nezbytná robustnější tělesná stavba i velikost, ale především vyšší agresivita. Ta ovšem nese jako nedílný důsledek vyšší úmrtnost v produktivním věku.
Druhým důsledkem polygamie samců je kratší délka života, což se projevuje rychlejším nástupem stárnutí po uplynutí vrcholné životní fáze. Polygamní samci, kteří již nezaujímají dominantní postavení v tlupě, žijí kratší dobu než staré již nerodící samice. Ty se totiž stále ještě mohou starat o potomky svých mladších družek.
V monogamních společnostech je co do velikosti situace obrácená. Samci i samice jsou stejně velcí, nezřídka jsou samice dokonce větší.
„U lidí je tomu stejně jako u polygamních zvířat. Muži jsou větší, těžší, stárnou rychleji a jejich průměrný věk je ve všech společnostech asi o pět let kratší. To nasvědčuje převažujícímu polygamnímu způsobu života v naší poměrně nedávné minulosti, ještě v době kamenné,“ uzavírají CluttonBrock a Isvaran.
