Mistrovská díla tvoří umělci nohama či ústy

Na první pohled by se zdálo, že život šestapadesátiletého Petra Šrámka, který od narození nemůže mluvit, má omezenou hybnost rukou a částečné mentální postižení, je tak trochu k pláči. Jeho diagnóza zní spastická kvadruparéza. Přesto už na druhý pohled zjistíte, že je úplně spokojený a patrně i šťastný, a to hlavně díky svému bohatému vnitřnímu světu plnému barev, obrazů a fantazie, kde však není nouze ani o legraci. Dokládá to svými obrazy.

Jako jediný člověk v naší republice je maluje nohou. I ve světovém měřítku je takových lidí pouze několik. Když Petr maluje, směje se a je vidět, že mu vůbec nic neschází. Narodil se v roce 1954 jako dvojče. Porod byl velmi komplikovaný – zatímco bratr Pavel byl zdráv, pro něj znamenal poškození pohybových schopností.

Od svých patnácti let žije v Domově a centru aktivity v Hodkovicích nad Mohelkou nedaleko Liberce, kde našel nejen svůj druhý domov, ale také umělecký ateliér. V něj proměnil místnost, v níž tráví nejvíce času. Právě tady každý týden vznikne jedno z jeho pozoruhodných děl.

K malování ho kdysi přivedla jeho sestra. Na rozdíl od ní však musel pastelky i štětce uchopit prsty nikoli na ruce, nýbrž na chodidle. Začínal tím, že obkresloval vše, co viděl, a tak vznikly překrásné kopie obrazů Josefa Lady, Jiřího Trnky i Vincenta Van Gogha. Později se pustil do portrétů několika dalších klientů, kteří v domově bydlí společně s ním. Úplně první portrét ovšem patřil pečovatelce Ivaně Morcové, která mu při výtvarné činnosti poskytuje osobní asistenci už dvanáct let.

Veřejnost měla možnost poprvé vidět jeho obrazy na výstavě v Liberci, kde také vzbudily zvědavost u náhodného návštěvníka Karla Stránského. Zprostředkoval zaslání jednoho z obrazů do Lichtenštejnska. Právě tam totiž sídlí celosvětové Sdružení malířů malujících ústy a nohama. Šlo o obraz se zimní tematikou a sněhulákem a v Lichtenštejnsku zaujal.

Krátce nato, v roce 1993, vznikla pobočka sdružení i u nás a nakladatelství UMÚN, s. r. o., se sídlem v Liberci. Petr Šrámek se tak stal naším prvním malířem, kterému bylo ze zahraničí přiznáno umělecké stipendium, díky němuž si nyní může nakupovat malířské potřeby a také si může dovolit pravidelný pobyt v Hamzově odborné léčebně pro děti a dospělé v Košumberku.

Už deset let za ním každý týden dochází výtvarník a akademický sochař Ivan Kolman, který nad jeho dílem převzal odborný dohled. „Když jsem poprvé viděl, co umí, žasl jsem, protože ačkoli se nikdy malovat neučil, intuitivně věděl všechno. Například to, že je třeba nejprve udělat tzv. podmalbu. Petr je nesmírně talentovaný a má úžasnou pozorovací schopnost. Také má dokonale zvládnutou perspektivu, takže ho upozorňuju opravdu jen na detaily,“ vysvětluje Ivan Kolman a dodává, že v oboru, jemuž se říká insitní neboli naivní malířství, je Petr Šrámek skutečně mistr. Kromě štětce se však stejně mistrně naučil ovládat také notebook a televizní ovladač.

To, co dokáže, předvádí i na veřejnosti při příležitosti výstav pořádaných po celé naší republice. „Sedne si, vyhrne nohavici a už jede,“ líčí Ivan Kolman. Ostatně to, že malování skutečně ovládá a nejde o žádný podvrh, musel před lety dokázat i na mezinárodním setkání všech malířů pobírajících zahraniční stipendium v Budapešti. Všechny jeho obrázky jsou k vidění na internetové adrese www.petrsramek.webnode.cz.

Dalšího zázraku jsem byla svědkem v Praze na Chodově, kde v bezbariérovém domě bydlí se svou rodinou Šárka Dvorská. Dvaačtyřicetiletá žena, která je od komplikovaného porodu postižena nehybností rukou a nohou, vystudovala vysokou školu, věnuje se malování a dokonce porodila dvě zdravé děti. Štětec stejně jako svůj elektrický vozík ovládá pouze ústy.

Také ona je jednou z malířek, jejíž kresby se prostřednictvím nakladatelství UMÚN objevují na pohlednicích i jinde. Ráda prý malovala už v dětství a jeden ze svých obrázků publikovala poprvé před lety v časopisu Vlasta. Poté ji z nakladatelství UMÚN oslovili sami. Dosud vytvořila téměř čtyřicet obrazů. Nejprve malovala vodovkami a temperami, dnes maluje na plátno olejem – pouze omalovánky pro děti malovala pastelkami.

„Olejem mi to jde nejsnáze a je to pro mě nejpříjemnější technika, protože štětec je měkký. Když používám pastelku, začne mě za krkem bolet mnohem dřív,“ vysvětluje. Její manžel Stanislav má přitom v procesu tvorby také nezastupitelnou úlohu, protože své ženě připravuje malířská plátna. Už se naučil vypínat plátno do rámů a poté je před vlastním malováním také potřít klihem a takzvaným šepsem. Samozřejmě své ženě musí pomoci i s přípravou malířského stojanu a vymačkáním barev na paletu.

„Maluju, když je čas, a moc mi to dává. Vlastně u toho odpočívám, a hlavně můžu vyjádřit svoje pocity,“ tvrdí malířka. A aby se ještě zdokonalila, chodí příležitostně do lidové školy umění na konzultace k akademickému malíři Janu Hlavatému. S manželem, který je zcela zdráv, se poznali před lety na srazu křesťanské mládeže. Dnes spolu mají jedenáctiletou dceru Julii a téměř osmnáctiměsíční Marušku. A i když je maminka Šárka neustále připoutána na invalidní vozík, rodina žije velmi aktivně.

V roce 2005 například manželé cestovali do Izraele a navštívili Betlém a Jeruzalém. O miminko se však Šárka sama starat nemůže, vždy musí být přítomen buď manžel nebo asistentka.

Přesto však Šárka také pracuje a už čtrnáctým rokem působí jako klinický psycholog v psychiatrické léčebně v Bohnicích. S klientkami zde vede individuální pohovory, tematické skupiny a také se věnuje arteterapii. Svoji výtvarnou dílnu má pravidelně i na kulturním festivalu Mezi ploty, který se vždy v červnu koná právě v areálu bohnické léčebny.

„Tady si všichni můžou vyzkoušet sami, co to obnáší malovat ústy nebo nohou. Vždy je o to velký zájem. Mám krásný život a na nic si nestěžuju,“ je přesvědčena Šárka Dvorská.

Při osudné autohavárii, která z dnes sedmadvacetiletého Pavla Hejhala z Milevska udělala nehybného člověka, mu bylo devatenáct let. Studoval střední průmyslovou školu ve Volyni, obor nábytkářství. Nehoda se mu stala pět set metrů od domu, když jel pouze natankovat benzín a nepřipoutal se. Bylo před Vánocemi a na jaře měl maturovat.

„Ještě ten večer, kdy se to stalo, mě operovali v Českých Budějovicích a pak jsem v nemocnicích strávil téměř tři roky. Měl jsem zlomené krční obratle a ještě k tomu inervovanou bránici,“ říká. Právě to je důvod, proč je dnes nehybný a zároveň neustále napojený na domácí plicní ventilátor, neboť bez funkční bránice sám dýchat nemůže. Odborně řečeno je takzvaným pentaplegikem.

„Dlouho mi trvalo, než mi došlo, jak je to vážné. První dny po nehodě jsem si stále říkal, že se z toho musím rychle dostat, abych stihl oslavu Silvestra,“ vzpomíná na nejtěžší dny svého života. „A když mi došlo, jak to se mnou je, vůbec jsem si nedokázal představit, co bude dál.“

Naštěstí mu pomohl zájem a nápad dobrého člověka. Rehabilitační sestra Lenka v nemocnici v Písku, kde ležel několik měsíců na ARO, se ho po nějakém čase od nehody zeptala, jestli ví o tom, že postižení lidé malují pusou. Prý na ni koukal jako na blázna, ale pak si řekl, že to zkusí.

„Nejprve jsem zkoušel tužkou jednoduché čáry, ale tužky i pastelky byly hodně krátké, a tak mi na ně taťka zhotovil speciální nástavce, abych hlavu neměl tak blízko papíru. Nejdřív jsem si nakreslil obaly k některým svým cédéčkům a pak vznikla první květina – pampeliška.

Brzy jsem namaloval ještě další květiny a vznikla kolekce. Pastelkami maluju dodnes, ale zvolil jsem ty s měkčí tuhou. Když vidím, že se obrázek povedl, vždycky mě to moc potěší.“

Do nakladatelství UMÚN jeho kresby poslala jeho sestra Hanka. „Radost měly samozřejmě i sestřičky na ARO, které mi dřív v nemocnici chystaly i malířské potřeby a stojan. Dnes mi pomáhá moje mamka.“

„Všichni mě velmi podrželi a děkuju hlavně rodině a také všem ve škole, kde mi nabídli, že až se budu cítit, můžu si maturitu dodělat dálkově,“ vysvětluje. To se pak podařilo i díky internetu a skypu. Na maturitní ples za ním přišli i spolužáci z bývalé třídy. Ostatně s nimi se stýká dodneška.

„Jednou za rok máme sraz u nás na zahradě, kde si povídáme, grilujeme a je nám dobře. Hodně lidí si myslí, že musím být nešťastný, ale není to tak. Dnes nejen maluju, ale pusou ovládám i malý počítač a díky tomu komunikuju s mnoha lidmi.“

V době naší návštěvy Pavel Hejhal právě pracoval dokonce na trojrozměrném obrázku. V létě se pustil i do výtvarného díla, kdy obraz vypálil do topolového dřeva upravenou pájkou. Ovládal ji ústy. „Byl to dárek a s pájkou chci pracovat i dál. Líbí se mi to a začal jsem si hrát. Vážné tělesné postižení mi do života paradoxně přineslo úplně nový rozměr. Dnes jsem přesvědčený o tom, že jedna z nejdůležitějších věcí v životě je udělat radost někomu druhému."