Lidé velmi často zajídají své špatné pocity

Porozumět svým emocím a naučit se je zvládat bývá totiž mnohem složitější než odhalit největší kalorické bomby a rozdělit si potraviny do tří skupin na:

I to je samozřejmě užitečné, ale samo o sobě to nestačí. Svědčí o tom výmluvný fakt. Trvale zhubne s pomocí diety jen mizivý počet lidí.

Psychologové už řadu let zdůrazňují: obezita je psychosomatická nemoc. To znamená, že její hlavní příčinou bývají potlačené nebo špatně zpracované emoce. Proto řadě lidí může pomoci psycholog podstatně více než tabulky s kaloriemi potravin.

Ostatně nebude náhodou, že dr. Iva Málková, organizátorka nejúspěšnějších kurzů hubnutí v ČR, je původní profesí psycholožka. Zdaleka však není jediná, která se tomuto oboru věnuje. Jednou z dalších odbornic je například PhDr. Eva Růžičková.

„Nejčastější příčinou přílišného přejídání je, že postižení lidé přestali vnímat signály svého těla,“ říká. „Stali se necitlivými ke svým emocím i citovým potřebám. A své pocity běžně zajídají.“

Pětačtyřicetiletá bankovní úřednice přišla za doktorkou Růžičkovou, protože chtěla zhubnout, ale nedařilo se jí to. Měla asi 15 kilo navíc a s psycholožkou se domluvila, že zkusí shodit pět kilogramů. Nejprve se zaměřily na jídelníček, počítání kalorií a pravidelný režim jídla. Jíst pětkrát denně přiměřené porce jídla ale žena kvůli návalu práce nezvládala.

Dohodli se, že se pokusí jíst nejprve třikrát denně. Až jí to nebude dělat potíže, může přejít k pěti jídlům. „Nečekejte, že budete dělat všechno hned perfektně,“ vysvětlovala psycholožka klientce, která měla pocit provinění, že se jí nedaří dodržet pravidelný režim jídla.

Jíst přiměřeně a pravidelně, pětkrát nebo i vícekrát denně, je podle zkušeností odborníků efektivní způsob, jak hubnout. Člověk při něm totiž netrpí hlady, jeho organismus zvyšuje svůj klidový metabolismus a je pro něj snazší shazovat přebytečná kila. Tělo má menší sklon ukládat si energii do tukových zásob.

Eva Růžičková navrhla bankovní úřednici při jedné z návštěv hru, aby pochopila, proč se večer tolik přejídá. Ať si představí, že polštář, který leží vedle ní na pohovce, je její vytouženou, kaloricky vydatnou večeří. „Zkuste si představit, že vás ta večeře může slyšet. A popište jí pocity, které vás k ní nejvíc přitahují.“

Klientka začala po chvíli polštářku vyprávět, jak se po vypětí v práci těší na večerní mňamky. Mluvila také o velkém napětí, které nedokáže popsat ani ovládnout. Přiznala i to, že se moc těší na velké množství jídla jako na záchranu. Tu často představuje bramborový salát s majonézou, hebké smetanové sýry, silné červené víno vonící po lesních plodech, čokoláda…

Když začali rozebírat její pocity, ukázalo se, že pacientce v životě nejvíc chybějí odměny a podpora někoho blízkého. Navíc ji práce příliš stresuje a nepřináší jí radost.

Psycholožka vysvětlila ženě, že není možné změnit všechno najednou. Nejprve ať zkusí pravidelně snídat. Navíc jídlo, které bude jíst přes den, si může připravit do plastových krabiček. Aby na něj a na kalorie nemusela přes den myslet. Počítání kilojoulů a hubnutí by nemělo být dlouhodobě ústředním motivem jejího života.

Také by pomohlo, kdyby začala chodit na nějaké cvičení, které ji bude bavit a při němž se i uvolní. Klientka se spolu s kamarádkou přihlásila na jógu, na které se postupně učila relaxovat.

Odbornice ji pak na společných sezeních vracela neustále k tomu, aby si své pocity nejen uvědomovala, ale aby se je učila také vyjádřit. Pokud ženě v zaměstnání naloží víc práce s tím, že ona to přece zvládne, zatímco její kolegyně ne, protože není tak šikovná, neměla by křivdu a nespravedlnost v sobě potlačit. Naopak, měla by je nějakým přijatelným způsobem ventilovat.

Zásadní změna se stala, když se jí v bance podařilo přejít do jiného oddělení na klidnější práci. Sama o přeřazení požádala. Měla sice méně peněz, ale byla spokojenější a klidnější. Nežila v takovém napětí jako dřív.

Stresům a náporům na psychiku se navíc naučila efektivněji čelit díky józe a relaxaci. Logicky pak lépe zvládala i hubnutí. Za šest měsíců shodila deset kilo.

„Ale nešlo jen o shozená kila,“ říká doktorka Růžičková. „Postupně se začala celá měnit. Měla uvolněnější výraz v obličeji, přestala se hrbit a její postoje se staly optimističtější.“

Po letech zase vnímala, že to u nich v ulici po dešti hezky voní, začala si fotit proměny oblohy nad rodinným domkem svých rodičů nebo se vrátila k tanci, který kdysi milovala, ale pro nával povinností opustila. Cítila se při něm hezky a uvolněně jako už dlouho ne.

Tak milého a příjemného člověka, jako byla sekretářka ředitele obchodního řetězce, hned tak nepotkáte. Přesto žila ve svých pětatřiceti stále sama, bez partnera. Za svůj největší problém považovala nadbytečná kila. Neustálý boj s nimi prohrávala.

Kontakt na doktorku Růžičkovou jí dala kamarádka. Sekretářka se u ní hned objednala. Probrali spolu matematiku kalorií a zásady hubnutí, psycholožka se ale také zajímala, jak sekretářka žije. Nápadné bylo, jak moc se věnovala ostatním a jak málo sama sobě.

Když ženě zavolala sestra, jestli by jí nepohlídala přes noc dítě, samozřejmě přijela. Když ji bratr poprosil, jestli by mu nepomohla s úklidem po malování, přivezla si vlastní mop a gumové rukavice. A když kolegové z práce potřebovali ještě jednoho člověka na bowling, obětovala se, aniž zkoumala, jestli to vůbec udělat chce.

Byla milá i na lidi, kteří ji štvali nebo využívali. „Co vám brání říct jim NE?“ ptala se jí psycholožka. „Dát jim najevo svůj nesouhlas.“

„Mám ze sebe špatný pocit, jakmile se nesnažím být příjemná,“ vysvětlovala klientka. „Asi je nechci zklamat.“

A v tom byl její hlavní problém. Snažila se vyhovět lidem proto, aby ji přijali a měli rádi. Dělala to bez ohledu na své pocity. Potlačované emoce jako třeba vztek nebo křivdu pak zajídala. Nejraději sladkostmi. Kremrole, laskonky a dortíčky byly jejím únikem, odměnou i kompenzací intimního života, který jí chyběl a po kterém přirozeně toužila.

„Spousta lidí nedokáže dát najevo svou zlost, zklamání, zkrátka co cítí,“ říká Eva Růžičková. „Neumějí to říct otevřeně a zároveň přijatelným způsobem. Radši sáhnou po jídle, které je uklidní. Neuvědomují si své skutečné pocity, a tedy ani to, proč se potřebují takhle uklidňovat nebo odměňovat.“ Psycholog jim pomáhá, aby své emoce začali znovu vnímat, rozuměli jim a učili se je kontrolovat. Když se to podaří, lépe zvládají i své zdánlivě nezvladatelné reakce. Třeba noční drancování ledničky.

Jedním ze způsobů, jak se znovu naučit vnímat své pocity, je relaxace. Psycholožka požádala klientku, ať zkusí udělat něco, co by jí mohlo přinést radost a co by si dokázala uvolněně vychutnat.

„Za začátku mě deptal pohled na moje špeky, skoro jsem měla strach, že si vanu nedokážu užít,“ vyprávěla psycholožce. „Pak jsem ale zavřela oči a nechala se unést novými dojmy. Bylo to moc příjemné.“

Vrátit se k vlastním pocitům není snadné. Člověk může mít dojem, jako by se znovu učil chodit. Navíc si nezačne uvědomovat jen hezké vjemy. Naopak, ze začátku to mohou být emoce spíš nepříjemné.

„Je nutné, aby měl odvahu a jejich existenci přijal,“ říká Eva Růžičková. „Pokud se pak dokáže přeladit z nepříjemných pocitů k těm příjemným, je na dobré cestě. Často, aniž si toho všimne, se postupně přestane přejídat, protože ho začne uspokojovat něco jiného.“

Pro spoustu lidí nebude snadné porozumět tomu, proč se někteří z nás tak nesmyslně přejídají. Někomu možná pomohou postřehy Evy Růžičkové:

Pokud jste v popsaných příbězích poznali své problémy, můžete se i vy obrátit na Evu Růžičkovou nebo další psychology prostřednictvím webových stránek Společnosti STOB: www.stob.cz . Kontakt na ně můžete získat prostřednictvím e-mailové adresy stob.sekret@volny. cz. nebo přes P. O. Box 146, 143 00 Praha 4.

Tito psychologové dělají lektory v kurzech společnosti, které se konají na území celé republiky. Rozbor emocí a strategie, jak je zvládnout, jsou přirozenou součástí těchto kurzů.