Lékařka Ludmila Bezdíčková: Zdravé vztahy jsou základ zdravého života

V péči o zdraví se neustále skloňuje prevence, a to jak z hlediska prohlídek u lékaře, tak našeho přístupu k vlastnímu životu. Jak by měla vypadat? A máme přitom zohledňovat třeba období v roce?

Sebepéče má být celoroční a konstantní. V zásadě jde o to, abychom byli citliví k tomu, co naše tělo i duše potřebují a abychom to reflektovali. Podzim je specifické období, kdy mají děti i rodiče více povinností než po zbytek školního roku, jsou vystaveni velkému stresu a náporu.

Doporučuji pohyb venku, pokud možno na sluníčku, aby načerpali dostatečnou dávku vitaminu D. Září a říjen jsou navíc optimální dobou pro očkování, nejen proti sezonní chřipce a u rizikových osob covidu-19, ale i proti dalším onemocněním, u seniorů například proti pneumokokovým nákazám.

Je to ideální čas pro preventivní prohlídky, jestliže jsme nebyli v posledních dvou letech. Zvlášť pokud máme nějaké chronické onemocnění.

Staráme se o své zdraví dostatečně?

Myslím, že vždycky jde dělat víc. Obecně se snižuje pohyblivost populace, všichni se hýbeme méně, než by bylo žádoucí. Na tom bychom určitě měli zapracovat. Dále je otázka, jestli se o sebe staráme správným způsobem.

Setkávám se s tím, že lidé nadhodnocují možný efekt některých speciálních procedur či výživy a vynakládají finance na věci, které ve skutečnosti nejsou ničím výjimečné, místo aby věnovali pozornost jednoduchým opatřením.

Která to jsou?

Jestliže má člověk pestrou a vyváženou stravu, s dostatkem makro i mikro živin, vitaminů, minerálů, nepotřebuje žádné suplementy. Pokud se jedná o někoho se specifickými potřebami, tak je na místě příjem vybraných vitaminů a minerálů.

Co doporučuji, jsou procházky, případně indiánský běh, jóga, cyklistika – vlastně jakýkoliv sport, který není příliš jednostranný, nebo kombinaci různých aktivit. Je také třeba pít více čisté vody, dostatečně spát, občas vypnout elektronická zařízení a užívat si čas s blízkými. Jednoduché věci, jež stojí málo a může je udělat každý.

Někteří si stěžují, že zdravý a pestrý jídelníček je především otázka peněz. Platí to?

Je to otázka návyků. Zejména co se týká ovoce, je třeba si dávat pozor na množství, protože obsahuje poměrně dost cukru. Bohatě stačí jablka, nepotřebujeme jíst exotické plody. Také sezonní zelenina není nijak extrémně nákladná, stejně tak běžné přílohy.

Kdežto konzumace masa je extrémní, přijímáme ho daleko více, než je pro tělo nezbytné. Naši předkové měli ve stravě základní nedostatky, na mnoha místech planety stále žijí lidé s chudým jídelníčkem, zato my máme všeho přebytek.

Můžeme jít a koupit si všechno, na co si pomyslíme. Není to vůbec třeba. Vyšli bychom s daleko menším množstvím, které není z druhého konce světa. Stačilo by jíst lokálně a menší porce.

Co ještě podceňujeme?

Relaxaci a vkládání energie do vztahů. Co činí lidi dlouhodobě šťastnými, je úroveň jejich mezilidských vztahů, zjednodušeně řečeno láska. Množství, které přijímáme a dáváme, je hnacím motorem.

Často zapomínáme, že bez blízkých osob člověk nebude v životě spokojený a naplněný, proto je na vztazích potřeba neustále pracovat. Jen díky tomu pak můžeme být spokojení i v jiných oblastech života, tedy i v práci. Zkrátka zdravé vztahy jsou základ zdravého života.

S čím nejčastěji přicházejí pacienti do vaší ordinace?

S různorodou škálou obtíží. Značná část souvisí s infekčními onemocněními, většinou virového původu, na jaře a na podzim se objevují častěji. Dále řešíme chronická onemocnění, zaměřujeme se na jejich diagnostiku, ať už je to cestou pravidelných prohlídek, nebo pravidelného sledování.

Stále více lidí přichází také s poruchami spánku, úzkostmi, vyhořením, zejména po pandemii vnímáme citelný nárůst.

Dokážete ihned odhalit, zda pacientovy problémy pramení z psychického rozpoložení, nebo přichází s jinými symptomy?

Souvislost těla s prožíváním je tak úzká, že to nerozděluji. Problémy jsou takové, jaké pacient prožívá a jak je sděluje. Někdo dokáže svému tělu porozumět lépe, někdo méně.

Někteří si stěžují na tělesné příznaky a dopátráme se traumat, kterými pacienti prošli, někdo naopak přijde s depresí a zjistíme, že za ní může být porucha funkce štítné žlázy. Souvislost je oboustranná.

To znamená, že si musíte s pacienty hodně povídat.

Komunikace s pacienty tvoří u praktiků podstatnou část jejich pracovní náplně, u ostatních specializací by tomu mělo být podobně. Právě na základě anamnézy, tedy popisu pacientových obtíží, tvoříme z velké části diagnózu. Ne vždy však bývá čas, který pacientům věnujeme, doceněn.

Pojišťovny proplácejí pouze daný úkon, nereflektují, že každý má individuální potřeby. Například onemocnění covid-19 jsem jinak řešila s mladým a vcelku zdravým člověkem, a jinak se seniorem, který špatně slyší. Prvnímu stačila desetiminutová konzultace, s druhým jsem strávila téměř hodinu. Aby mi pacient porozuměl, chce to čas.

Právě to také učíte své budoucí kolegy…

Ano, komunikaci s pacienty se věnuji v rámci výuky všeobecného praktického lékařství na 3. lékařské fakultě UK, kde nacvičujeme pomocí simulací různé situace. V minulém roce jsme také realizovali v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (je zde vedoucí katedry všeobecného lékařství – pozn. red.) kurz o komunikaci ohledně očkování pro lékaře.

Stručně řečeno – hrajeme si na lékaře a pacienty, zkoušíme se vžít do jejich role, poskytujeme si vzájemně zpětnou vazbu.

Platí, že nejvíc o nás ví praktický lékař?

Primární péče je základ a současně nárazník systému, takové nohy. Velmi výrazně dokáže ušetřit náklady a zároveň vybrat pacienty, kteří budou profitovat ze specializované péče. Má současně i „srdeční“ aspekt.

Praktický lékař je pacientům nejblíže, protože je zná. Stárne s nimi, zná jejich rodinné zázemí, příslušníky. Právě díky tomu máme možnost daleko intenzivněji spolupracovat, než je tomu v jiných odvětvích medicíny, kde podobná kontinuita často není. To všechno dohromady dává možnost velmi personalizované péče a lidskosti.

Podepisuje se na pacientech i internet? Léčí se podle něho?

Určitě. Internet obsahuje kvantum informací, takže na něm přirozeně hledáme všichni, včetně nás, lékařů. Vnímám pozitivně, že se pacienti snaží vzdělávat. Ráda s nimi diskutuji o různých přístupech k léčbě a beru jako výzvu uvádět na pravou míru nesprávné a zavádějící informace. A také se sebevzdělávat.

Jako lékař nesu odpovědnost za diagnostiku i léčbu. Obklopuje nás přehršel informací, neubráníme se jim žádnou regulací, nýbrž tím, že se je naučíme třídit.

Upozorňuji pacienty, že žádné informace z internetu ani online konzultace nemohou nahradit fyzické vyšetření a komunikaci s lékařem v ordinaci. Na druhé straně jsem se ale setkala i s pacienty, kteří se přesně diagnostikovali díky internetu a dokázali dobře vyhodnotit i poměrně spletitou věc.

Zmínila jste online konzultace, s tím souvisí i telefonické ordinování na dálku, které se rozšířilo zejména za covidu. Neobnáší sem tam i úsměvné situace?

Historek mám spoustu, pomáhá již zmiňovaná znalost pacienta. Řeknu vám zážitek ze začátku pandemie, kdy volal pacient, který si stěžoval na urputnou bolest v krku, ale bál se přijít, takže jsem se domluvili, že mi vyfotí krk. Poslal tedy krásně zaostřenou fotku na krční mandle, na které byly perfektně vidět povlaky typické pro angínu, a protože ji v minulosti opakovaně prodělal, zaléčili jsme to antibiotiky.

S kolegy praktiky máme společné fórum, kde si vzájemně svěřujeme zkušenosti, podělila jsem se proto o tento úspěch.

Kolegyně pak psala, že také zkusila pacienta požádat o fotku. Přišel jí však snímek pupínků na krku, protože pacient si ho vyfotil zvnějšku. Vyzkoušely jsem si tak jedno z úskalí telemedicíny. Jednou jsem také radila na dálku pacientovi, kterého uprostřed moře postihla nevolnost, zvracení a průjem. Na malém prostoru neměl téměř nic, takže jsme to vyřešili odvarem z rýže.

Vedle lékařské praxe se věnujete i osvětě a zvyšujete povědomí o zdravotní gramotnosti. Co si pod tím pojmem mám představit?

Schopnost porozumět zdraví, příznakům chorob, případně našim onemocněním a využití tohoto porozumění k uplatňování opatření vedoucích ke zlepšení našeho zdraví.

Znalost, která pomáhá k lepší kvalitě života, se odvíjí od prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, tedy od toho, jak k ní přistupují rodiče a komunita. Později je utvrzována způsobem, jakým informace o zdraví získáváme ve společnosti a jak s nimi zacházíme.

Domnívám se, že základy by se měly vyučovat na základní škole, což se již v určité míře děje, ale chtělo by to mnohem více.

Pro lékaře je důležité stanovit úroveň gramotnosti konkrétního pacienta a přizpůsobit tomu úroveň komunikace. To například znamená, že na něho nebudeme mluvit v lékařských termínech či v latinských zkratkách, pokud jim nerozumí.

Praktiků, natož zkušených, ovšem ubývá.

V poslední době s kolegy pracujeme i na tom, jak motivovat studenty lékařských fakult pro výběr naší specializace. Je to hezká práce, ke které jsem se dostala náhodou během pandemie. A vidím také velký potenciál pro zlepšení našeho oboru.

Kde například?

Problém je enormní zatížení, s čímž souvisí nedostatečná generační obměna. Mladí lékaři nechtějí do regionů trpících největším nedostatkem lékařů primární péče. Je to například kvůli nedostatečnému pracovnímu uplatnění pro partnera, méně dostupnému vzdělání pro děti, horší dopravní logistice. Podle nových dat z našeho dotazníku hraje také roli nedostatek návazné zdravotní péče.

Navíc vést samostatně ordinaci stojí nemalé úsilí, trend je nyní preferovat částečné úvazky se zachováním možnosti například práce v jiném oboru medicíny a možnosti věnovat více času rodině.

Je medicína poslání? Není to klišé?

My lékaři jsme na podobná prohlášení citliví. Za tímto klišé se schovává skutečnost, že mnoho z toho, co děláme, není dostatečně ohodnoceno ani finančně, ani společensky. Lékařské povolání je jako každé jiné. I když pro mě je to krásná práce.

Byla ta krásná práce váš dětský sen?

Pocházím z lékařské rodiny, dlouho jsem medicínu dělat nechtěla. Teprve ve čtvrťáku na gymplu jsem si uvědomila, že mi dává obrovský smysl.

Kdy jste se rozhodla, že budete praktickou lékařkou?

Začínala jsem v oboru hematologie a transfúzní lékařství, pracovala jsem v laboratoři a věnovala jsem se například diagnostice leukémií a lymfomů. Líbilo se mi, že jsem měla možnost dělat vědu.

Současně jsem studovala postgraduální studium a také pracovala v nemocnici, u absolventů to bylo tehdy běžné. Bylo to náročné, ale velmi inspirativní období, měla jsem přístup ke špičkové medicíně a hodně jsem se naučila.

Jenže po dvou letech jsem vyhořela. Setkávala jsem se s pacienty v terminálním stadiu, měla noční i víkendové služby. Pak jsem odešla na mateřskou, postupně jsem měla tři děti a propadla pocitu, že návrat zpět nezvládnu, že už se k medicíně nikdy nevrátím.

Nakonec jste se medicíny nevzdala.

Trvalo dlouho, než jsem učinila rozhodnutí, že krásný obor hematologie opustím. Dnes vím, že věci šly udělat jinak a lépe, ale tehdy jsem to nevěděla, málo jsem si věřila.

Až po sedmi letech jsem nastoupila do ordinace všeobecného praktického lékaře, kde jsem se vyškolila a po atestaci jsem začala působit v ordinaci se svojí maminkou. Je pro mě studnice vědomostí, máme spolu krásný vztah a společná práce nás obohacovala, také pacienti to oceňovali. S příchodem pandemie odešla do důchodu.

Voláte někdy mamince o radu?

Často. Všichni v ordinaci se s ní radíme, obzvláště v záležitostech lékařské moudrosti, dokáže poskytnout nezávislý názor ve složité situaci. Dělám si z ní legraci, že je stará indiánka.

V ordinaci jste ale sama nezůstala. Máte vlastní tým.

Dospěla jsem k tomu, že pokud se chci věnovat dalším aktivitám a zachovat si zdravý přístup k sobě i pacientům, musím k sobě někoho přibrat. Teď máme kolektiv složený z internistky, která k nám chodí vypomáhat jednou týdně, a lékařky, jež se díky částečnému úvazku může věnovat půlročnímu dítěti.

A od září k nám nastupuje ještě lékařka – školenkyně v oboru všeobecné praktické lékařství. Na základě vlastní zkušenosti se snažím zlepšit pozici žen lékařek a mám radost, když vidím, jak vše může v praxi fungovat.

A ordinace by nemohla být funkční ani bez dvou zdravotních sester. Obecně by kompetencím sester a jejich roli v primární péči měla být do budoucna věnována mnohem větší pozornost.

Ne nadarmo se říká, kde je vůle, tam je cesta. Co by ženám lékařkám pomohlo?

Určitě pružnější legislativa, setkávám se s tím, že zaměstnavatel nechce ženu pečující o děti zaměstnat, protože je to nevýhodné, raději místo ní přijme muže. Přitom dvě třetiny praktických lékařů jsou ženy.

Z toho bychom měli vycházet a měli bychom jít vstříc i jejich potřebám. Nemyslím, že by bylo nějak extrémně složité vytvořit například sdílené pracovní úvazky, kdy by se na jedné pozici střídaly dvě lékařky, případně sestřičky.

Hlídáte si rovnováhu mezi soukromím a prací, abyste znovu nevyhořela?

Stále hledám hranu a vím, že se na ní často pohybuji. Někdy cítím úplnou frustraci, přesto se další den zvednu a jdu dál. Zásadní je podpora nejbližších lidí, ať už jsou to kolegové, nebo rodina. Někdy mi práce příliš zasahuje do soukromí, v té chvíli ale zatáhnu za brzdu. Rodina zůstává prioritou. Pomáhají mi i děti, nejmladšímu synovi je dvanáct let a nejstarší dceři skoro sedmnáct, jsou schopni uvařit večeři pro všechny.

Pomáhá vám i partner?

Ano, je velmi tolerantní, má to se mnou náročné. Máme dvoukariérové manželství, můj muž pracuje jako klinický psycholog a také učí. Sdílíme podobné trable, jsme si vzájemně oporou. Vždy mě podporoval v rozvoji a má lví podíl na tom, že se mi daří, bez něho by to nešlo.