Článek
„Narodila jsem se předčasně, v 7. měsíci těhotenství. Pan doktor při porodu zřejmě udělal chybu, nejspíše šlo o porod kleštěmi. Tehdy došlo k postižení,” popsala Novinkám Iva Marešová, která se od narození potýká s mozkovou obrnou, jež vzniká při poškození mozku.
Nebylo to přitom jediné pochybení lékařů, které paní Marešovou ovlivnilo na zbytek jejího života. „Navíc mě znehybnili, jelikož kvůli předčasnému porodu mi nestihly dorůst kyčle, nasadili obráceně speciální strojek, který je měl dát dohromady,” dodala.
Doživotně tak skončila jako kvadruplegik, kdy ochrnula na všechny čtyři končetiny. Lékaři přitom dlouho netušili, co přesně za jejím postižením vězí. Podle paní Marešové to bylo kvůli tomu, že i přes své postižení se vyvíjela jako zdravé dítě.
Iva Marešová potřebuje k životu asistenty.
„Tehdy, to byl rok 1963, se nepředpokládalo, že u tohoto postižení může mít člověk běžný intelekt,” řekla s úsměvem.
Lékaři rodičům radili ústav
V 60. letech, kdy přišla na svět, byla přitom společnost k podobným dětem nemilosrdná.
„Tehdy se rodiče těchto dětí dostávali k radě odborníků, podle kterých se o těžce postižené děti dokážou postarat pouze odborníci a většina dětí tak vyrůstala v ústavech. Někteří doktoři postupovali i velmi drsně. Jeden z lékařů rodičům poradil: 'Dejte to do ústavu, pořiďte si jiné dítě',” zmínila.
Ona sama v ústavu sice také vyrůstala a chodila tam do školy, s rodiči ale zůstala v úzkém kontaktu. Stálo za tím podle paní Marešové i to, že tehdy rodiny postižených dětí nedostávaly žádnou podporu ze strany státu.
„Naše rodiče to stmelilo, byla jsem s nimi pravidelně každý týden v kontaktu. V ústavu jsem chodila i do školy, kde bylo 12 dětí a z toho jen dvě měly úplné rodiny. Většinu otců tato situace odradila,” vysvětlila Iva.
Iva se rozhodla s životem pořádně zabojovat.
Právě láska rodičů a pochopení ze strany učitelů jí v dětství pomohly najít cestu.
„Za socialismu se nevěřilo, že takto handicapovaný člověk, jako jsem já, bude moci jednou pracovat a žít jinak, ale já jsem to prostě nedokázala nechtít, tak jsem si za tím šla. Byla jsem milované dítě, hlavně od svého otce, který měl obrovské pochopení. Čím dál víc si vážím jeho pochopení, protože čím jsem starší, tím víc chápu, že není běžné mít takovýto vztah k postiženému,” dodala se slzami v očích.
Otec ji vedl k přesvědčení, že může dělat vše, co bude umět. Mohla se také spolehnout na jeho neochvějnou podporu. I díky tomu se velmi záhy rozhodla, že svůj život věnuje pomoci ostatním, a dokonce vystudovala práva.
„Otec mi řekl, všichni ti rádi pomůžou, ale musíš mít co nabídnout a nesmíš to čekat. Tak jsem se rozhodla nabídnout podporu každému člověku, sounáležitost a radost ze života. Protože každý člověk, i když na tom není dobře, žije v křečích, nebo leží v posteli, tak má v sobě něco, kvůli čemu si zaslouží lepší život,” vysvětlila.
Bojí se, že Vánoce stráví bez asistenta
Dnes díky svému právnickému vzdělání nabízí poradenskou a lektorskou pomoc ostatním. Práce má přitom dost.
Od minulého roku je také členkou poradního orgánu ombudsmana pro oblast ochrany práv osob se zdravotním postižením, kde se zaměřuje zejména na dodržování povinností při poskytování asistenčních služeb.
„V dnešní době, třicet dva let po revoluci, jsou u nás sociální služby pro těžce zdravotně postižené lidi v nedobrém stavu. Mnoho poskytovatelů osobní asistence, skoro všichni, mají problém, aby dodržovali poskytování pomoci v celé šíři. Nejenom pro zajištění základních úkonů, ale pro zajištění volného času a pracovního procesu. A to se musí změnit,” vysvětlila s tím, že sama se s podobnými problémy potýká.
Vystudovaná právnička žije plnohodnotný život.
„Nyní se bojím, že neseženu asistenta na Vánoce, kdy většinou opravdu nikdo nemůže,” dodala.
Životní těžkosti ji ale nikdy neodradily od pozitivního smýšlení a nadšení do života.
„Musím říct, ačkoliv nevím, kolik lidí mi to uvěří, že se cítím jako šťastný a naplněný člověk, protože když máte smysl života, tak je jedno, čím hýbete, protože nejpodstatnější je klid v duši, láska v srdci a zdravý rozum,” uvedla.
Těm, kterým jakékoliv postižení brání v cestě za svým snem, by ráda vzkázala, aby se nikdy nepouštěli svého snu a dokázali na něm do detailu pracovat.
„Je důležité vědět, co chcete a že to chcete vy. Ze začátku, kdy jste závislí na pomoci ostatních, je těžké neztratit sami sebe. Když zjistíte, kdo jste a co chcete, tak pak už je potřeba jen ten sen udržet a zapálit pro něj i ostatní,” dodala.