Článek
Nejprve o sobě onemocnění dalo znát asi po dvou týdnech po odstranění klíštěte. U pana Josefa se objevily příznaky připomínající projevy chřipky – bolesti svalů, kloubů, malátnost.
„Šel jsem ke svému obvodnímu lékaři a řekl mu i o klíštěti, ale neobjevila se žádná červená skvrna, a tak mě poslal domů, ať to chvíli vyležím, že borelióza to nebude…“ Příznaky pomalu odeznívaly a pan Josef šel do práce. Po pár dnech se však projevilo onemocnění znovu – a opět ustoupilo. Josef věděl, že se necítí ve své kůži, ale přesto uskutečnil s přáteli náročnější výlet, který měli již dlouho naplánovaný.
Po návratu se mu přitížilo, měl dvojité vidění, zvýšenou teplotu, nezvládal dobře komunikovat. Druhý den se jeho stav ještě zhoršil, a tak manželka pana Josefa zavolala pomoc. Lékař mu nejprve předepsal antibiotika, protože nezaznamenal specifické příznaky klíšťové encefalitidy – bolest hlavy, ztuhlá šíje.
Týž den však přišlo další zhoršení stavu a pan Josef byl konečně převezen na neurologii. V tu dobu měl již příznaky obrny bránice. Následovala lumbální punkce, která potvrdila onemocnění klíšťovou encefalitidou, a pan Josef se ocitl na infekčním oddělení nemocnice v Opavě.
Po 36 hodinách od příjmu mu ochrnula bránice a hrozila plicní ventilace, byl proto převezen na JIP a napojen na podpůrné přístroje. Další dva týdny si pan Josef moc nepamatuje. Přidávaly se další komplikace, dostal zápal plic a kvůli ochrnutí se nakonec nebyl schopen ani sám posadit na lůžku. Jeho stav byl velmi vážný, mimo jiné měl závažné potíže s vyprazdňováním a hrozilo mu mentální postižení. Po několika dalších lumbálních punkcích lékaři připustili, že by nemusel přežít.
Na pokraji psychických sil
Po ustoupení virové infekce se nakonec pan Josef ocitl v prosinci 2007 na rehabilitační klinice FN v Ostravě. Trpěl velkými bolestmi a přemýšlel nad tím, zda by pro něj smrt nebyla vysvobozením. Svaly stále nefungovaly, lapal po dechu a nebyl schopen sám přijímat potravu. Poprvé zde slyšel, že u něj došlo k silnému poškození nervových vodičů a že s touto diagnózou se na klinice ještě nesetkali.
Začala velmi náročná a bolestivá rehabilitace. Na klinice mohl pan Josef zůstat jen tři týdny, pak se dostal do rehabilitačního ústavu Hrabyně, kde mohl pokračovat. Tady rehabilitoval na rotopedu poháněném elektřinou nebo cvičil na vertikalizačním stole.
V té době si sáhl i na dno svých psychických sil – byl nucen nosit pleny a byl absolutně závislý na pomoci druhých. Nabízené služby psychoterapeuta však odmítl. Bylo to proto, že od začátku nepřestal věřit tomu, že nakonec odejde po svých, nad čímž všichni kroutili hlavou: „Takže jsem nakonec přece jen asi byl případ pro psychiatra,“ směje se.
Josef Mohyla se svou vnučkou.
Prodělaná nemoc se velmi podepsala i na jeho vzhledu, proto dostal fobii ze zrcadel a nesnesl pohled na sebe. První úspěch se dostavil na Tři krále, kdy pan Josef udělal první dva nejisté kroky. Jásal a věřil, že vše se obrací k lepšímu. Po důkladném vyšetření si ale opět vyslechl nepříliš pozitivní zprávu – větší zlepšení stavu může kvůli svému věku očekávat tak nejdříve za pět let.
Josef tomu nevěřil: „Říkal jsem si, že když jsem udělal ty dva kroky, zítra udělám tři, pozítří čtyři a za chvíli budu na nohou,“ nicméně testy prokázaly trvalé následky. Dál cvičil podle metody Čápové a Vojtovu metodu, byl také průkopníkem nordic walkingu, který u nás v té době ještě nebyl moc známý. Zdolané metry tak postupně, ale pomalu přibývaly.
Návrat do života, i když s trvalými následky
Na začátku dubna 2008 se pan Josef dostal po měsících v nemocnicích na týden domů, za manželkou. To už dokázal řídit i auto a být mobilní, v kufru měl ale pro jistotu schovaný vozík. Na měsíc se vydal na rehabilitační pobyt do Beskyd a koncem května už byl natrvalo doma. Pomalu se vrátil k milovanému včelaření a zapojil se do správy rodinného penziónu, který musela po dobu jeho nepřítomnosti zvládnout manželka sama. Dodnes musí pan Josef provádět každodenní cvičení i dechové cviky, docházet na rehabilitace a je pod dohledem neurologa.
Dnes už se pan Josef věnuje i oblíbené autoturistice a zvládá krátké vyjížďky na kole, ale i po osmi letech od prodělané klíšťové encefalitidy se musí stále potýkat s trvalými následky. Při delším sezení přichází pálení a štípání ve svalech, zůstala mu také toporná chůze, kloubní omezenost, snížená motorika, bolesti, spánková porucha a problémy se soustředěním. Cítí také, že se mu zintenzívnilo emoční prožívání, a dokonce mu konfliktní situace způsobují bolestivý svalový neklid.
Dnes už ví, že kdyby kdysi nebagatelizoval hrozbu klíšťat a nechal se očkovat, nemuselo se mu nic podobného stát. Zatím má v těle stále protilátky proti tomuto viru, ale protože nezískal doživotní imunitu, bude se muset nechat tak jako tak časem očkovat.
Podle svých slov zdolal ve svém životě několik Matterhornů a doslova slezl hrobníkovi z lopaty. „Měl jsem velké štěstí na perfektní a kvalitní ošetřující lékaře a terapeuty, kterým vděčím opravdu za hodně. Dodnes obdivuji jejich osobní nasazení, odhodlání a trpělivost, s jakou se mnou pracovali. S řadou z nich jsem dodnes v kontaktu a stali se mými přáteli. Nikdy jim nebudu moci dostatečně poděkovat,“ uzavírá s dojetím v hlase pan Josef svůj příběh.
