Kochleární implantát vrací lidi do života

Úplná ztráta sluchu patří zároveň se slepotou mezi nejzávažnější smyslová postižení. Ochuzuje postiženého o svět zvuků a prakticky jej vyřazuje z mezilidské komunikace. Na sourozencích Poskočilových z Děčína na první pohled nepoznáte, že se jejich svět bez přístroje, voperovaného přímo do ucha, noří do absolutního ticha.

Předhánějí se, kdo dřív zahraje jakou písničku. Pětiletá Andrea na klávesy, osmiletý Robin na flétnu. Brebentí o sto šest a občas přihodí i nějaké slovíčko v angličtině. Na videu sledují své oblíbené filmy. Dětí s kochleárním implantátem, jak se přístroj jmenuje, je dnes v Česku kolem 390. Bez něj by nejen neslyšely, ale i řeč by pro ně byla mnohem obtížnější.

„Nenapadlo mě, že by Robin mohl být neslyšící. V mojí rodině i v rodině mého manžela jsme všichni zdraví jako řípy,“ vysvětluje čtyřiatřicetiletá Miroslava Poskočilová z Děčína.

„Zdálo se nám sice, že se syn neotáčí za zvuky, ale přičítali jsme to tomu, že je zabraný do hry. Když však ani v roce a půl nereagoval na zavolání, vyhledali jsme odborníky.“ Vyšetření potvrdilo úplnou hluchotu. Pro rodiče to byl samozřejmě šok. Bylo totiž jasné, že u tak rozsáhlého postižení sluchadla nepomohou.

„Vyzkoušeli jsme je. Byla k ničemu.“ Rodiče měli dvě možnosti: nechat dítě v jeho světě a domlouvat se s ním pomocí znakového jazyka, nebo hledat dál. Naštěstí jim foniatr řekl o možnostech kochleárních implantací. „Chvilku jsme váhali, ale opravdu jen chvilku. Dočetli jsme se, že někteří neslyšící přístroj těžko snášejí, že je zvuky ruší, protože jsou zvyklí na ticho. Nechtěli jsme však ztrácet drahocenný čas. Syn byl ve dvou letech zařazen do pořadníku čekatelů na kochleární implantát a během několika měsíců podstoupil operaci.“

Ta trvá tři hodiny a provádí se pod mikroskopem. Do vnitřního ucha je při ní vyvrtán drobný otvor, do kterého se zavede jemné vlákno o průměru 0,6 mm. V něm je několik vodičů vedoucích k elektrodám zavedeným do hlemýždě ve vnitřním uchu. Výsledek? Implantát umístěný pod kůží a mikrofon za uchem umožní pacientům vnímat zvuky kolem sebe. Tedy vlastně slyšet.

„Robin zpočátku přístroj nosit nechtěl. Museli jsme používat různé finty, jak ho k tomu přimět. Vypínat mu při nasazování zvuk a podobně,“ vzpomíná paní Poskočilová. „A ani žádný okamžitý zázrak se nekonal. Začal sice vnímat zvuky kolem sebe, ale nerozmluvil se hned. Do svých tří let říkal jenom šup šup.“

Logopedka Jitka Holmanová, která s takovými dětmi pracuje, upozorňuje, že voperováním implantátu nastává pro děti i rodiče těžká práce. Na jejím konci však může být zcela samostatné dítě, které není odkázáno na znakovou řeč či na odezírání ze rtů.

Poskočilovi netušili, že je podobné kolečko, které absolvovali se svým synem, bude za tři roky čekat znovu. Když totiž začal Robert dělat pokroky, rozhodli se pro druhé dítě. Bylo tu jen desetiprocentní riziko, že taky nebude slyšet. Vzácnou genetickou vadu u nich neodhalila vyšetření ani ve druhém těhotenství.

„Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by mohlo být něco v nepořádku,“ svěřuje se paní Poskočilová.

Jenže když půlroční Andree ve spánku otec zachrastil za hlavou dřevěnými kostičkami a ji to neprobudilo, bylo vše jasné. Tentokrát na nic nečekali. „Andrea dostala implantát už ve dvou letech a jako správná holka začala brebentit docela brzo. S oběma jsme dřeli opravdu hodně,“ říká paní Poskočilová.

„A zdaleka to nekončí. Rozhodli jsme se nepoužívat znakovou řeč, aby byly děti nucené se rozmluvit. Robin byl trochu líný odezírat ze rtů, ale nakonec se rozmluvil i on. Dnes je mu osm a chodí do první třídy běžné základní školy. Bez asistenta,“ upozorňuje maminka hrdě. Oba sourozenci hrají na hudební nástroje, učí se anglicky, bez problémů telefonují a dívají se na televizi. „Jen se sportem je to horší,“ uzavírá paní Poskočilová.

„Jakmile se zpotí, přístroj začne příšerně pískat. Vedra nemáme rádi.“ Na svoje náhradní ucho si sourozenci zvykli. Dokonce se jím i chlubí. „Nedávno se syna jeden kluk ptal, co to má za uchem. Odpověděl jsem mu za něj, že spojení s Marťany. A kluk mu evidentně záviděl,“ směje se otec Robina a Andrey.

Odborníci se shodují, že sluch v plném rozsahu ještě zcela nahradit nelze. Za normálních okolností máme v uchu 3500 řad vláskových buněk. Ve srovnání s tím je 22 elektrod implantátu málo.

FOTO: archiv, Právo

„Jenže děti s implantátem mají vysokou možnost porozumět mluvené řeči a začíst číst i psát. Tím se zařadí do běžné populace. Neslyšící dítě se sluchadly může tyto dovednosti rozvíjet mnohem obtížněji,“ upozorňuje Jitka Holmanová. Kromě častých pravidelných vyšetření je pro rodinu nezanedbatelná i finanční zátěž. Ačkoli operaci hradí pojišťovny, na další díly si musí připlatit kolem 70 tisíc. A to pro mnohé není málo.

U člověka ohluchlého v dospělosti je přístroj jedinečnou příležitostí, jak neztratit kontakt s ostatním světem. Pro děti je však možností do něj vstoupit.

„Čím je dítě mladší, tím lépe,“ upozorňuje doktorka Holmanová. Stráví-li totiž dítě období, kdy se rozvíjí řeč, bez zvukových podnětů, mateřštině se pak už navždy bude učit jako cizímu jazyku.

To byl i případ šestnáctileté Anety Š., která přístroj dostala ve čtyřech letech. „Bydleli jsme tehdy na Vysočině a neměli skoro žádné informace o možnostech léčby,“ vzpomíná její matka.

„Navíc vada byla odhalena poměrně pozdě. Do jednoho roku drmolila jako všechny děti, pak ztichla. To mi bylo divné, stejně jako to, že v roce a půl ještě nechodila. Jezdili jsme po různých doktorech, nikoho však nenapadlo, že příčina jejího opožděného vývoje je ve hluchotě. Klasická zkouška sluchu byla zamávání klíči před nosem. Na to reaguje snad každé dítě.“

Když se Aneta začala učit mluvit, byly jí více než čtyři roky. Během rehabilitace se ukázalo, že kromě vady sluchu má i řečovou dysfázii, tedy sníženou schopnost rozumět mluvenému slovu.

„Slovům delším než dvouslabičným nerozumí. Nemůžu na ni mluvit ve zdrobnělinách. Všechny věty musí být jasné a jednoznačně formulované. Jinak se ve slovech ztratí. Ale slyší mě, a to je hlavní!“

Přesto byl přístroj pro Anetu vysvobozením. „Reagovala na něj velmi brzy po jeho zavedení. Bylo to, jako by se probudila z nějakého hlubokého spánku. Radost, když jsem na ni zavolala jménem a ona se otočila, byla ohromná.“

Rodina se kvůli Anetině handicapu přestěhovala blíž Praze. „Na běžnou základní školu jsme si tehdy netroufali a já nechtěla, aby bydlela na internátě. První stupeň tedy odchodila na speciální škole pro sluchově postižené v Ječné ulici v Praze. Jenže tam se nerozvíjela tak, jak by mohla. Děti na sebe mluvily hlavně rukama a já chtěla, aby používala slova,“ vysvětluje Anetina matka.

Druhý stupeň tedy Aneta strávila už na běžné základní škole. Mezi zdravé děti chodí Aneta i na učiliště se zaměřením na gastronomii a cestovní ruch. „Když tam nastoupila, stoupla jsem si před třídu a vysvětlila jim, že Aneta není hloupá. Že jen slovům rozumí jinak než my.“

V České republice se narodí asi jedno z pěti set dětí jako neslyšící. Ještě víc jich sluch ztratí následkem onemocnění. Rodiče dvouleté Anety Tučkové z České Lípy jsou přesvědčeni, že jejich dcera do půl roku slyšela jako všechny ostatní děti. Za její hluchotu viní nedostatečnou péči lékařů.

Aneta se narodila předčasně v 6. měsíci a vážila pouhých 830 g. „Do půl roku slyšela normálně. Otáčela se za zvuky, budil ji zvonek u dveří,“ je přesvědčen její otec Pavel Tuček. Holčička trpěla mnohými záněty, na které jí byla předepisována antibiotika. Kvůli malé porodní váze měla uzpůsobený vývod bokem, který se zanítil, pak zase dostala zápal plic. „Když jsme se ze všech těch nesnází dostali, zjistili jsme, že je hluchá. Přístroje ukázaly, že by snad něco zaslechla, jen kdyby vedle ní přistával tryskáč,“ říká její otec.

I Tučkovi se naštěstí brzy dozvěděli o možnosti získání kochleárního implantátu a Aneta se stala jednou z nejmladších pacientek s přístrojem. Anetě je dnes rok a půl a svým temperamentem udivuje okolí. Holčička běhá po bytě a neustále křičí, vyráží první slova, poslouchá zvukové hračky, kterých má plno, tančí a zpívá si do rytmu.

„Jako by si chtěla vynahradit to období, kdy neslyšela,“ shodují se rodiče. Když se jí v přístroji vybijí baterie, sama na to upozorní. „Je to úžasná změna. Bez přístroje by ji čekala jen znaková řeč, možná zvláštní škola. Takhle má možnost rozvíjet se jako zdraví lidé,“ jsou spokojeni rodiče.

„Nevýhody? Možná jen to, že v supermarketu u turniketů nám občas píská,“ smějí se. „Pokud vyšetření zjistí, že dítě je ochotné komunikovat a že jsou předpoklady k tomu, aby se řeč rozvíjela, není nač čekat. Implantát dětem umožňuje žít běžným životem,“ vysvětluje doktorka Holmanová.

„Musím říct, že je úžasné, když děti s dobře nastaveným přístrojem užasle popisují, že slyší zvuky jako tikot hodin nebo bzučení počítače. Svět se jim rázem změní.“