Když se čeští pacienti soudí se svými lékaři

Jako v případě zkušeného chirurga, který uvažoval o tom, že se kvůli pomluvám odstěhuje. Až do chvíle, než mu po operaci zemřela pacientka, byl pro obyvatele severočeské vesnice vážený pan doktor. Pak se ale o něm začalo říkat, že je břídil a že zabil člověka. Co na tom, že ho soud nakonec osvobodil? Podle místních mu k tomu stejně pomohla bílá mafie.

„Pacienti u nás často chtějí lékařův skalp,“ popisuje typicky český trend advokát Jan Mach, který se medicínskému právu věnuje už téměř dvacet let. „Zatímco v západní Evropě a v USA je běžné, že poškození chtějí vysoudit peníze, u nás mají tendenci lékaře kriminalizovat, leckdy na základě odfláknutých znaleckých posudků. Je to pro ně výhodnější, protože náklady na řízení u trestního oznámení hradí stát. Na rozdíl od žaloby o náhradu škody, kde částky můžou v případě prohry žalobce jít do statisíců korun,“ vysvětluje advokát.

Čeští lékaři tak jako by žili jednou nohou ve vězení. Týká se to chirurgů, ortopedů, anesteziologů, ale ze všeho nejvíc porodníků a gynekologů, protože všude na světě je tento obor považován za nejrizikovější. Už studenti medicíny, kteří v učebně i při praxi na oddělení poslouchají a vidí, s jakými komplikacemi se můžou při práci setkat, si udělají jasno: I když je to na první pohled radost přivádět děti na svět, mít nad sebou stálou hrozbu trestního stíhání nechci. V USA se prý této specializaci z podobných důvodů věnují převážně už jenom imigranti.

„Přednosta v porodnici nám vyprávěl, jak ho zdržuje řešit žaloby a přijímat inspektory, zvlášť když se stejně zjistí, že lékaři nepochybili,“ líčí student posledního ročníku fakulty v Hradci Králové, který si nepřál být jmenován, co přispělo k tomu, že se profesně vydá trošku jiným směrem a stane se nejspíš pediatrem. „Na každém oddělení nám kladou na srdce, abychom důsledně vedli dokumentaci, protože když něco není zapsané, tak jako by to nebylo,“ dodává pětadvacetiletý medik.

O tom, že žalob i trestních oznámení na nemocnice či lékaře u nás přibývá, svědčí také množství zpráv v novinách, které zpravidla informují o zahájení procesu, ale už ne vždycky o tom, jak dopadl. „Laická veřejnost moc nerozlišuje mezi fázemi, kdy je na někoho podáno trestní oznámení, kdy je někdo obviněn nebo odsouzen. Hned si udělá obrázek o tom, že lékař musí být špatný. Přitom oznámení může u nás podat kdokoli na kohokoli,“ podotýká prezident České lékařské komory Milan Kubek.

Mediální štvanice v 90. letech dohnala gynekologa z Domažlic odsouzeného za zavinění smrti pacientky dokonce k sebevraždě. „Ale i když je lékař osvobozen, ztracenou profesní čest mu už nikdo nevrátí. V lidech zůstanou pochybnosti typu na každém šprochu pravdy trochu. Nevěří tomu, že se může narodit dítě postižené nebo mrtvé a operace skončit nezdarem, aniž by za to lékaři mohli,“ vysvětluje postoj lidí mimo branži advokát Mach s tím, že za posledních pět let, kdy u soudu zastupoval desítky lékařů, ani jednou neprohrál.

Úspěšný byl i v případě špičkového chirurga, kterého soused požádal, zda by mohl operovat jeho manželku trpící rakovinou tlustého střeva. „Lékař byl velice ochotný, všechno zařídil a paní úspěšně operoval. Jenže pak došlo k něčemu, co se může stát vždycky a lékař to neovlivní, že se, zvlášť u starších pacientů, začne střevo rozmělňovat. Ačkoli se zdánlivě nic neděje, postupně dochází k otravě krve a pacient umírá,“ popisuje Jan Mach.

„Vdovec podal trestní oznámení a znalci nezodpovědně konstatovali, že lékaři měli na komplikaci včas přijít. Pán s tímto posudkem chodil po vesnici a všem ukazoval, že mu doktor svou nedbalostí zabil ženu a že je za to trestně stíhán. Když byl chirurg později osvobozen, tak už soused jenom rozhlašoval, že se bílá mafie nějak domluvila. Jak se asi v takové situaci člověku na vesnici žije? Nejdřív to byl pro ostatní vážený pan doktor a potom fušer, který něco popletl a pak si zařídil, aby mu to prošlo,“ říká advokát.

„U nás se málo rozlišuje hranice takzvaného profesního nezdaru, to znamená, že nemusí dojít k žádnému pochybení, a přesto se výkon nepovede. Medicína není matematika, kde špatně vypočítaný příklad vypovídá o tom, že někdo pochybil,“ tvrdí Milan Kubek. „Kolegové lékaři pro to většinou mají pochopení, protože si uvědomují, jak snadné je dostat se před soud, ale to víte, manažeři nemocnic nebo pacienti si takové věci pamatují.“

Své o tom ví i primář gynekologie z malého města, který byl za poškození dítěte při porodu stíhán šest let. Třikrát bylo stíhání zastaveno a třikrát bylo zastavení zrušeno, ale nakonec byl lékař osvobozen. Během té doby se setkal se třemi typy lidí. Jedni ho utěšovali, druzí raději přešli na druhý chodník a ti třetí se mu škodolibě posmívali a někteří se posmívají dodnes.

Není divu, že se doktoři o svých zkušenostech se soudy nechtějí bavit, a je těžké najít někoho, kdo by se ke svému případu vrátil třeba jen anonymně. O problémech, do nichž se dostal jednašedesátiletý gynekolog z východních Čech, neměl kromě jeho kolegů a rodiny nikdo ani tušení. „Bylo to nepříjemné hlavně proto, že to trvalo dlouho, skoro rok a půl, takže se o tom doma občas mluvilo, stálo mě to desítky hodin, které jsem musel obětovat na shánění odborných materiálů ke své obhajobě,“ říká bývalý primář, který byl stíhán za smrt pacientky.

Dvaašedesátiletá žena přišla v březnu 2007 do nemocnice na operaci cysty na vaječníku, ale po zákroku nastaly komplikace s protrženým střevem a otrava krve. Pitva navíc ukázala, že pacientka měla dosud nezjištěný nádor střeva. V případu přitom nebyl stíhán operatér, nýbrž primář, který pouze správně určil původní diagnózu, nezhoubné onemocnění vaječníku, a sestavil operační tým ze zkušených odborníků. Většina posudků mu dala za pravdu, a tak nakonec u soudu uspěl. Má nicméně v úmyslu podat stížnost proti nezákonnému postupu státního zástupce.

„Když mi v lednu 2009 přišla obálka s modrým pruhem, že jsem trestně stíhán, že jsem svojí nedbalostí zavinil smrt pacientky, byla to pro mě po šestatřiceti letech kvalitní práce velká rána,“ svěřuje své pocity lékař. „Měl jsem ale štěstí na rozumného mladého soudce, který mě zprostil obžaloby.“

Přestože má také soukromou ambulanci, přiznává, že ani kvůli riziku neúspěšné léčby, které je v nemocnici nesrovnatelně vyšší, se nechce možnosti operovat vzdát. „Pokud mi to zdraví a rozum dovolí, budu to dělat dál,“ tvrdí.

To, že většina žalob a obvinění od pacientů či pozůstalých nakonec u soudu nepochodí, neznamená, že by doktoři nedělali vůbec žádné chyby. A pokud už něco zanedbají, mnohdy to stojí opravdu za to. Každé zdravotnické zařízení je na podobné události pojištěno, takže by se mohlo zdát, že s vyplacením náhrady škody nebude potíž. Jenže když už soud uzná vinu, rozjíždí se nový kolotoč jednání o odškodném, při kterých se handrkují nemocnice s pojišťovnami, jejichž souhlas je k vyplacení částky potřeba.

„Často jde poškozeným nejdřív o princip a potrestání viníka, ale jestliže jde o vážné poškození zdraví, tak potřebují především peníze, protože péče o handicapované lidi něco stojí,“ vysvětluje postoj svých klientů advokátka Pavla Nechanická. Stěžuje si na zdlouhavost procesů, z nichž některé trvají i sedm let. Například paní Jana se na ni obrátila dva roky po narození těžce postižené dcery v prosinci 2003 a dodnes získala rodina od pojišťovny pouze miliónovou zálohu. „Když už někdo udělá chybu, měl by se k tomu postavit čelem,“ říká advokátka.

„Paní Jana byla ve svých osmatřiceti letech rodička s řadou rizikových faktorů. Přesto byla ponechána více než hodinu a půl bez trvalého monitorování na kardiotokografu (vyšetřovací metoda, která lékaři umožní sledovat děložní stahy a měřit ozvy plodu u těhotné ženy). Během této doby přestal být plod zásobován kyslíkem. Hypoxie byla zjištěna až se značným prodlením a dítě se narodilo s nevratným poškozením centrální nervové soustavy. Natálka je mentálně i fyzicky na úrovni tříměsíčního dítěte, neumí se sama jakkoli pohybovat, mluvit ani polykat, nevidí a pravděpodobně ani neslyší,“ popisuje Pavla Nechanická rozsah postižení.

Ačkoliv soud rozhodl o odpovědnosti nemocnice téměř před rokem, stále nedošlo k dohodě o rozsahu a výši odškodnění. Advokátka navrhuje uzavření mimosoudní dohody ve výši 18 miliónů korun. Nemocnici, která pochybení zdůvodnila organizačními nedostatky na oddělení, i pojišťovně se však zdá částka příliš vysoká, takže zatím čekají na další znalecké posudky.

„Potřebujeme si především zařídit bezbariérové bydlení, protože v domku musíme dceru vynášet pětkrát denně do patra po kamenných schodech do pokojíku, kde má rehabilitační stůl,“ vypráví Natálčina maminka s tím, že cvičení je pro dceru důležité na uvolnění svalstva. Stejně tak by se jim hodila vířivka, protože pobyt v lázních nebo v bazénu Natálka pokaždé odnese těžkou infekcí dýchacích cest s hospitalizací v nemocnici.

„Už tak se k ní v noci budíme každou hodinu, abychom ji přetočili na jinou stranu, ale pokud onemocní, musíme být v pohotovosti stále a mít při ruce inhalátor a odsávačku,“ říká paní Jana. První čtyři roky byla doma s Natálkou, postupně se vyrovnávala se svým údělem, psychicky padala ke dnu a momentálně je na antidepresivech. Teď se o dceru stará její manžel, který stres spojený například s tím, že holčička čas od času upadne do epileptického záchvatu nebo se začne při jídle dusit, zvládá lépe.

Z miliónu, který jim téměř před dvěma lety vyplatila pojišťovna jako zálohu, stačili částečně splatit auto, které si museli pořídit kvůli speciálně upraveným posuvným dveřím, a další dluhy spojené s péčí o dceru. „Týdně dáváme minimálně patnáct set za nákup v lékárně.“ Paní Janě by ještě vytrhlo trn z paty, pokud by z poskytnutého odškodnění mohli občas zaplatit někoho, kdo by je mohl v péči o dceru kvalifikovaně nahradit. To znamená, že by s holčičkou dokázal správně rehabilitovat, nakrmil ji, přebalil, vykoupal.

„Teď jsme na to sami dva, a když jsem byla nedávno v nemocnici na operaci, musela jsem si zařídit na víkend propustku, abych doma aspoň do zásoby navařila. Manžela zrovna chytla záda a nemohl se ani narovnat. Taky tu s mužem nebudeme věčně a mám noční můru z toho, že by pak Natálka měla skončit v ústavu.“

Tvrdým oříškem bývají pro právníky případy, kdy lékař včas neobjeví zákeřnou chorobu, například rakovinu. „Když si vás specialisté posílají mezi sebou, jak se má nakonec přijít na to, kdo provedl špatnou diagnostiku? Který z nich vás měl poslat ještě na další vyšetření? Navíc nikdo ze znalců si většinou netroufá vyslovit jednoznačnou příčinnou souvislost mezi postupem lékaře a zhoršením zdravotního stavu: Ano, kdyby se to zjistilo dřív, byly by šance na uzdravení větší,“ popisuje advokátka Nechanická další ze svých medicínských kauz s tím, že mnohdy se poškození zadostiučinění před soudem ani nedožijí.

„Mladá žena chodila řadu měsíců s bolestí páteře k lékařce, která jí předepisovala homeopatické léky, ale nakonec se zjistil nádor takové velikosti, že se nedal operovat a pacientka zemřela,“ říká právnička a dodává: „Vzhledem k tomu, že odškodnění za bolestné a trvalé následky jsou takzvaným osobnostním právem, a proto se nedědí, může člověka také napadnout, že druhá strana řízení protahuje tak dlouho, aby nemusela nárok zaplatit.“

Muž kolem čtyřicítky, který se po autonehodě dostal do nemocnice, kde mu pouze ošetřili povrchní zranění a poslali ho domů, se vinou zdravotníků ocitl na hranici života a smrti. Čtyři dny mu bylo zle, až se vypravil do jiné nemocnice, kde přišli na to, že má protrženou slezinu a zlomený obratel. „Znalecký posudek doslova uvedl, že byl několik dní v ohrožení života,“ líčí příběh svého klienta advokátka Nechanická.

„Podali jsme žalobu v rámci ochrany osobnosti kvůli porušení základního práva na život a zdraví. Soud poškozenému přiznal pětadvacet tisíc, i když jsme původně chtěli půl miliónu.“

Ne každé pochybení lékaře, které pacienta ohrozí na životě, však musí skončit žalobou. Dvaatřicetiletá klientka soukromého centra asistované reprodukce v západních Čechách se s lékařem, který jí při odebírání vajíček protrhl vaječník, dohodla bez asistence soudu na tom, že své pochybení klinika odčiní další nadstandardní péčí. „Nechtělo se mi absolvovat zdlouhavý proces, momentálně mám jiné priority,“ tvrdí mladá žena, která by už chtěla konečně otěhotnět.

Každý, kdo do toho vidí, potvrzuje, že pacienti se proti postupu lékařů ozývají čím dál víc, ale statistiky ohledně řízení před soudem neexistují. Jak odhaduje například advokát Jan Mach, během posledních pěti let mu počet případů vzrostl o sto procent. Lékaři ani právníci nevylučují, že se tento vývoj postupně přiblíží situaci v západní Evropě a v USA, kde právní kanceláře mají své agenty přímo v čekárnách před ordinacemi a vycházejícím pacientům kladou provokativní otázku: „Byli jste s péčí spokojeni?“

Lékař, který si nepřál být jmenován, dokonce odhaduje, že až právníci v Česku dokončí například všechny restituční případy, vydají se shánět obživu právě tímto směrem. „Fakulty každý rok chrlí stovky nových právníků, kteří se musejí něčím uživit,“ uvažuje lékař. K tomu je třeba připočítat fakt, že poškozené pacienty budou motivovat i vysouzené částky, které pomalu dohánějí odškodné v Rakousku či Německu.