Když hubnout, tak po vojensku

Už po pár minutách je jasné, že tahle disciplína, která připomíná vojenský dril, je ohromný zápřah pro tělo, ale i psychiku. Její příznivci tvrdí, že po prvních pár hodinách nemohli téměř chodit, ale touha překonávat sám sebe a závislost na fyzické aktivitě je tak silná, že si tělo brzy zvykne. A co víc, na postavu i kondici má skvělý dopad. A tak se sem někteří chodí „ničit“ před prací i třikrát týdně.

„Jedeme jako tým šedesát minut a snažíme se využít každou minutu té hodinky. Je to skvělý v tom, že člověk by to tady sám nevydržel, ale tím, že jsme tam třeba v osmi lidech, tak se držíme navzájem. Funguje tu taková týmová filosofie, že silnější táhnou ty slabší a naopak,“ vysvětluje trenér Bootcamp Praha Jiří Baran.

Do Česka se bootcamp dostal před více než třemi lety, teď ho už vyhledávají stovky lidí. Dostupný je hlavně ve větších městech. Například v Praze jich funguje už několik. Obvykle probíhají brzy ráno, nebo v pozdním odpoledni.

Ze zatažené podvečerní oblohy tu a tam slabě zaprší. Vzduchem létají povely jako na vojně. Skupina deseti lidí na louce u Vltavy pod vedením trenéra kmitá, jak může. Však jsou tu od toho, aby si sáhli na dno sil.

„Na vydýchání si dáme padesát sklapovaček,“ nešetří po čtyřiceti minutách cvičení své klienty Marek Bublík. Žádná pauza během hodiny a čtvrt tréninku v podstatě neexistuje a nikdo o ni zřejmě ani nestojí. Lidi, kteří si zaplatili originální kurz bootcampu, si chtějí dát pořádně do těla. Metodu původně uplatňovali velitelé v amerických vojenských přijímačích, aby zjistili, kdo svou fyzičkou stačí na službu v armádě. Teď díky ní hubnou stovky lidí i v Česku.

Sedmadvacetiletá manažerka logistiky Iveta Vacková dojíždí do sportovního centra v Braníku přes půlku Prahy třikrát týdně.

„Nemám ráda posilovnu, jsem raději venku na vzduchu a vůbec mi nevadí třeba déšť. Vyhovuje mi, že hodně běháme i posilujeme, takže to není jednotvárné.“ Před dvěma a půl roku se na bootcamp přihlásila kvůli nadváze i touze vytvarovat si postavu. Kdysi závodně hrála basketbal, ale po přestěhování do Prahy a nástupu do práce se sportem přestala. V okamžiku, kdy se dostala na téměř osmdesát kilo, se rozhodla něco dělat.

„Zpočátku jsem na tom fyzicky nebyla nejlépe, ale tělo si rychle zvyklo. I když občas to bolí. Záda, břicho, ruce, stehna… Z tréninku se kolikrát vracím úplně vyřízená, ale s dobrou náladou. Po několika měsících jsem zhubla o patnáct kilo a tuk se mi přeměnil na svaly. Nemusím držet žádné diety, pořád jím čokoládu a další sladkosti,“ říká mladá žena, která v práci prosedí osm až deset hodin za počítačem. „Potřebuju pak ze sebe vybít energii,“ vysvětluje, proč si život bez pohybu už nedokáže představit.

Cvičení v bootcampu je zvláštní v tom, že se v něm lidi hýbou na povel jako na vojně. V české verzi jim sice nikdo neřve megafonem do ucha, že při klicích mají víc ohýbat ruce a ramena tlačit k zadku, ale stejně jako v Americe i jinde po světě musejí poslouchat trenéra. „Kdo chce mít krásný břicho?“ ptá se řečnicky Marek Bublík a žene své svěřence posilovat na karimatky. Vzápětí je nechá tahat pneumatiku na laně, poskakovat po jedné noze mezi kužely nebo běhat do kopce s několikakilovým míčem nad hlavou. Samozřejmě s napnutými lokty. Kdo to zvládne nejrychleji, má u něho pivo.

Když vidím, že uběhnout kilometr po louce je jenom malá rozcvička na zahřátí, je mi jasné, že do téhle party bych nejspíš nezapadla. Nejenom svou o pár tříd horší fyzičkou, ale také přesvědčením, že sport by měl být zábava, což se o těchto aktivitách z mého pohledu říct nedá. Co na tom, že hnacím motorem má být jakýsi kolektivní duch a schopnost týmu vyhecovat jeden druhého. O to víc obdivuju pár cvičenců, kteří by mohli být mými rodiči, a přesto drží krok s ostatními.

„Nebojím se lidem ordinovat velké dávky a ještě jsem se nesetkal s nikým, kdo by neznal svou hranici. Ale když vidím, že někdo mele z posledního, tak mu samozřejmě uberu a nedám mu třeba sto kliků, ale jenom dvacet,“ popisuje svůj přístup Marek Bublík, absolvent Fakulty tělesné výchovy a sportu UK, který se živí především jako osobní trenér v posilovně a také učí několik hodin týdně tělocvik na gymnáziu.

Někteří sportovní nadšenci se bootcampu účastní i se zdravotním handicapem, jako je například astma. I na to jsou však trenéři připraveni. „Když jsme byli na soustředění na Šumavě, kde hodně jezdíme na kole, zdržela se jedna klientka v kopci. Něco jsem tušil, tak jsem k ní sjel, a ona najednou dostala astmatický záchvat. Většinou s sebou mají dýchací spreje, které rychle pomůžou. Horší jsou kolikrát silní kuřáci. Při zvýšené námaze se zakuckají a nevědí, kdy přestat.“

Nápad nabídnout bootcamp české veřejnosti dostal po svém návratu z Austrálie bývalý slávistický hokejový útočník Jakub Makalouš. Vrcholový sport musel kvůli vyhřezlé ploténce před deseti lety pověsit na hřebík, tak se jel k protinožcům jako trenér alespoň naučit angličtinu. Mezitím se však dal zdravotně natolik dohromady, že se začal připravovat na sezónu v Americe. Tak se seznámil se způsobem cvičení zvaným bootcamp, které mu svou náročností připomínalo letní soustředění jeho bývalého hokejového klubu.

„Bylo to strašně těžké, ale přinášelo to výsledky. Když chce někdo zhubnout, zlepšit si postavu nebo fyzičku, tak pro to musí něco udělat. Ne si vzít pilulku nebo si sednout na kanape a dát si vibrační pás kolem nohy,“ tvrdí nekompromisně Jakub Makalouš, devětadvacetiletý jednatel české firmy Bootcamps, která vznikla před více než třemi lety.

Trenér Marek Bublík připouští, že někteří zájemci se po zkušební lekci už neukážou. „Asi si řeknou, že je to na ně moc. Ale týká se to tak jednoho z dvaceti.“ Někdy však fyzický nápor neunesou ani protřelí sportovci. „Na jednom soustředění si chlapi v zoufalství odšroubovali a vyhodili ventilky z kola, aby nemohli pokračovat v túře.“

Několik zákazníků se k bootcampu připojilo náhodou, když zrovna běželi kolem. „Zastavili se a koukali, tak jsem je oslovil, jestli si nechtějí zacvičit s námi. Jiní zase jenom kroutí hlavou a nemůžou pochopit, co to děláme. Zvlášť když se nevydaří počasí, je zima a déšť,“ říká Marek Bublík, který uplynulou zimu cvičil dokonce v minus osmnácti stupních, ačkoli běžně v takovém mrazu chodí do haly.

Manželé Kroftovi vítají ráno v plném nasazení na břehu Vltavy několikrát týdně. „Nejsme už sice nejmladší, ale musíme se udržovat,“ říká šestapadesátiletý bezpečnostní technik Jiří Krofta, který se věnuje i vytrvalostnímu běhu. Na ruce má stejně jako jeho o jedenáct let mladší žena Mirka přístroj, který zaznamenává vzdálenost, místo pohybu, převýšení i tepovou frekvenci. „Vysoký tep není na hubnutí, ale když klušete pomalu, na sto dvacet, je to ideální. Plno lidí dře v posilovnách a pak se diví, že nehubnou,“ upozorňuje jeden z nejstarších účastníků bootcampu.

„Zaplatil jsem si to tak, abych mohl na trénink každý den, ale to víte, někdy taky musím do práce,“ usmívá se Jiří Krofta, který byl u zrodu českého bootcampu. „Za čtyři roky nám pršelo asi jenom třikrát, ale když jsme letos přecházeli z haly ven, tak hned první den koncem března lilo, že jsme byli všichni durch. Pokud se člověk pohybuje, dá se to zvládnout, i když se necvičí na louce, ale na asfaltu nebo na umělé trávě.“

Více zajímavostí o bootcampu, o rozvrhu hodin a místech, kde se tréninky provozují, najdete na stránkách: www.bootcamppraha.cz a www.bootcamp.cz.