Když dýcháme svinstvo aneb Jak se žije u frekventovaných silnic

Nebýt vážně nemocného manžela, o kterého se musí nepřetržitě starat a který by si jen obtížně zvykal na nové bydlení, už dávno by odtud zmizela. Jako aktivní členka sdružení SOS Spořilov a bývalá profesorka na přírodovědecké fakultě provedla vlastní výzkum pomocí dotazníků.

Jeho výsledky jsou výmluvné – ve stejné době jako ona začala zdravotními problémy trpět drtivá většina jejích sousedů. Sama si v počátcích, než se tělo trochu adaptovalo na zhoršenou kvalitu ovzduší, prošla astmatickými záchvaty a sérií pásových oparů, což považuje za jeden ze svých nejhorších zážitků v životě.

„Z obličeje mi odpadávaly kusy kůže, až mě s tím chtěli poslat do nemocnice, ale pak jsem zjistila, že to má u nás řada jiných lidí, takže je to nejspíš akutní reakce na znečištění,“ domnívá se paní Růžičková. Lékaři její hypotézu nemůžou potvrdit, protože zatím neexistují oficiální vědecké studie, ale již dříve provedené výzkumy ukázaly, že škodliviny ve vzduchu mají negativní vliv například na vývoj plodu během těhotenství.

„U dětí nedozrává imunitní systém, a proto jsou citlivější k různým onemocněním, zejména respiračním, a ve středním věku jsou ohroženy větším výskytem kardiovaskulárních chorob a diabetu, případně Alzheimerovy choroby,“ podotýká Radim Šrám, vedoucí oddělení genetické ekotoxikologie Ústavu experimentální medicíny AV ČR.

Když byla řeč o špinavém ovzduší, léta se poukazovalo hlavně na Ostravsko, kde má škodliviny ze dvou třetin na svědomí těžký průmysl. Jenže se stoupajícím podílem nákladní dopravy a po zdražení plynu i s návratem mnoha domácností k topení tuhými palivy byste u nás našli skutečně čerstvý vzduch snad jenom v hlubokém lese. Své o tom vědí ti, kteří se před časem kvůli zdraví svých dětí odstěhovali z Ostravy na venkov, povětšinou do Beskyd nebo Jeseníků.

„Když jsme před dvěma lety koupili domek ve vesnici pod Lysou horou, plánovala jsem, jak budou děti konečně řádit venku. V Ostravě-Zábřehu, kde jsme bydleli dřív, jsme chodili jen na krátké procházky, protože hlavně od podzimu do jara se venku nedalo dýchat. Dcerka má atopický ekzém, který se nezřídka může vyvinout v alergii nebo dokonce v astma, takže jsme nechtěli riskovat,“ rozpovídá se pětatřicetiletá Iveta, která chce v zájmu klidných sousedských vztahů zůstat v anonymitě.

Jenže jakmile se do nového domova přestěhovali, chuť začít zhluboka dýchat rodinu rázem přešla. „Zjistili jsme, že někteří spoluobčané házejí do kamen, co je napadne, a když vítr zafouká směrem k nám, pobyt na zahradě už není bezpečný a musíme stejně vyrazit do lesa. Podobné je to s pálením shrabaného listí. Když dotyčného upozorním, ať nám neotravuje vzduch, hájí se tím, že chvíli se to přece dá vydržet,“ popisuje maminka na mateřské dovolené své rozčarování z venkovského ovzduší a dodává, že její domácnost topí plynem.

Po přiložení do kamen vyletí komínem pro lidské zdraví škodlivé jemné prachové částice, na které se vážou karcinogenní látky. Jako jeden z nejnebezpečnějších uvádějí odborníci cyklický aromatický uhlovodík benzoapyren. Vzniká jak při hoření dřeva, tak uhlí a odpadků, v závislosti na palivu se mění pouze jeho koncentrace. Spalování plastů navíc může vyprodukovat jisté množství dioxinů.

Mylná je přitom představa, že škodliviny jsou ve vzduchu jenom během hoření, kdy se z komína valí zapáchající čoud. „Prach, který na sebe váže karcinogeny, se rozptýlí v prostoru a při bezvětří se může v oblasti držet i několik dní,“ upozorňuje Radim Šrám, který se v této souvislosti zabýval výzkumem v jihočeských Prachaticích, kde se po zdražení plynu v roce 2006 množství benzoapyrenu v ovzduší zdvojnásobilo.

Jak jsem měla možnost přesvědčit se letos o Velikonocích, ani na Šumavě ve výšce téměř tisíc metrů nad mořem není úplně bezpečno. V obci pod Boubínem plné penziónů a rekreačních chalup, kam míří i řada obyvatel hlavního města, aby se nadýchali čerstvého vzduchu, jsem mohla za typicky aprílových dnů pozorovat, jak kouř z komínů vesele tancuje nad střechami v závislosti na směru větru. Pravda, ve většině případů se topilo dřevem, což je lepší varianta k uhlí, ale zahrát si tenis na jinak lákavě vypadajícím kurtu mi uprostřed kouřové clony stejně připadalo kontraproduktivní.

Teď ale zpátky ke Spořilovu, jehož obyvatelé se bijí za své zájmy téměř stejně aktivně jako lidé ze zamořeného Ostravska. Připadá jim nefér, že kvůli nedostavěnému pražskému okruhu začalo trpět sídliště, kde se několik desítek let vcelku příjemně žilo.

„Teď má většina z nás sníženou imunitu a jsme náchylnější k čemukoli. Netvrdím, že všichni chodíme s rouškami na obličeji, ale trochu citlivější lidé si uvědomují, jak si pobytem tady škodíme. Nehledě na to, že pořádně nemůžeme ani vyvětrat,“ stěžuje si další z obyvatelek dopravně vytížené pražské čtvrti, Jaroslava Veselá.

Na balkóně pěstuje hromadu květin, které zplodiny z výfuků alespoň částečně pohlcují. A jako na smilování čeká na déšť, aby mohla otevřít okno na déle než deset minut denně. „Bezmoc a vztek vás nenaladí příjemně, co vám mám povídat. I kdybychom se chtěli odstěhovat, byt kvůli problematické lokalitě prodáme s téměř miliónovou ztrátou.

Vlastním 4+1 v cihlovém domě a vždycky jsem žila v domnění, že si za něj jednou budu moci koupit dvoupokojový byt v novostavbě. Jenže v realitní kanceláři mi řekli, že můžu být ráda, když dostanu dva milióny tři sta tisíc. Zůstala jsem paf, protože tohle by mi v Praze na nový byt vůbec nemuselo stačit,“ rozkládá naštvaně rukama paní Veselá.

Jaroslav Šindelář ze sousedství přikyvuje: „Tři čtvrtě roku už vážně hledáme, kam bychom se přestěhovali, a pravděpodobně odejdu do předčasného důchodu, abychom mohli úplně zmizet z Prahy. Manželka má dva roky vážné problémy s ledvinami a dceři se do roka od navedení kamiónů udělal ekzém,“ potvrzuje pan Šindelář, že zdraví se tady od doby, kdy se Spořilov dostal pod nápor nákladní dopravy, podlomilo kdekomu.

Přidává zkušenost z letošního předjaří: „Hlasivky mám v takovém divném stavu, že někdy pořádně nemůžu mluvit, jak mi v nich něco drhne. Když jsem byl ale lyžovat v Alpách, během dne se ze mě stal úplně jiný člověk. Všechno ze mě spadlo, skvěle se mi dýchalo i spalo. Jenže po návratu ze mě do dvou dnů byla zase mrtvola.“

Výsledky měření jemných prachových částic, které provedl na dopravně frekventovaných místech v Praze a v Brně, byl letos v únoru zděšen dánský expert Kare Press-Kristensen. Divil se, kolik lidí u nás používá ke každodenní cestě do práce auto místo toho, aby jezdili na kole, jak je to zvykem například v jeho domovské Kodani.

Pro české vědce však jeho poznatky nejsou žádnou novinkou. „Když kolem vás projede auto, tak částice, které na sebe vážou škodliviny, se okamžitě zvýší a rozptylují se do prostředí. Částice menší než 1 µm (PM1) pronikají do krve, a vyvolávají v těle zánětlivé změny. Na vině jsou hlavně nákladní vozidla, která by se měla častěji vážit, jestli nejsou přetížená, a měla by být u nich zajištěna správná technická kontrola,“ vidí východisko z neutěšeného stavu ovzduší znečištěného dopravou Radim Šrám.

Jeho tým provedl nedávno několik měření i na zmíněném Spořilově. Ukázalo se, že množství benzoapyrenu několikanásobně překračuje limit snesitelný pro lidský organismus, přestože měřicí přístroj byl umístěn uvnitř bytu. „To, že desítky firem u nás na zakázku odmontují filtr u dieselových motorů, považuji za lumpárnu, která by měla být tvrdě postihována,“ má jasno, kdo takové znečištění způsobuje, Radim Šrám.

Přesednout na kola, jak nám doporučil dánský odborník, však nepovažuje, zvlášť ve městech s kopcovitým terénem, za rozumné. „Vzpomínám na jednu mladou kolegyni, která jezdila do práce na kole, ale jednou nedojela, protože do ní někdo ťukl. Na rovině, jako třeba v Hradci Králové, je to asi něco jiného, ale z hlediska bezpečnosti to ani tak není žádná sláva. Nejdůležitější je, aby se v Praze rychle udělal okruh.“

Základní škola Lingua Universal v Litoměřicích pořádá pro své žáky dvakrát do roka ozdravné pobyty v přírodě. Budova totiž stojí u frekventované silnice, a když začne foukat vítr od nedalekých Lovosic, je ve vzduchu cítit i zápach z chemičky. „Tvrdí nám, že to škodlivé není, ale myslím si, že dobré určitě také ne,“ podotýká zástupkyně ředitelky Simona Aichlerová.

Díky její iniciativě je škola zapojena do projektu Technologické agentury České republiky Hodnocení vlivu faktorů vnějšího prostředí na zátěž dětské populace alergeny. Doktorka Eva Rychlíková ze Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem při něm nechává litoměřické děti dýchat do spirometru, zjišťuje jejich hmotnost i výšku a věk. Zajímá ji i to, jestli dítě pravidelně sportuje, zpívá nebo hraje na dechový hudební nástroj.

„Tyto aktivity zlepšují pružnost dýchacích cest a dítě se při nich učí zapojovat potřebné svaly. Také sportem, kdy musí zhluboka dýchat, se jeho organismus vyzbrojí a lépe se pak zbavuje změn, které mohou souviset se znečištěním,“ vysvětluje lékařka, proč je pro ni tak důležité vědět, co děti účastnící se studie dělají ve volném čase.

Nejdůkladněji projektový tým zmapoval, kde a jaké ovzduší během dne a noci vdechovalo třiadvacet dětí, které u sebe měly nepřetržitě přístroj na měření částic prachu a plynných škodlivin, respektive takzvaných suspendovaných částic PM 10. Na ně mohou být vázány organické znečišťující látky. Některé výsledky jsou překvapivé i pro samotné výzkumníky. Kupříkladu nejvyšší hodnoty nebyly naměřeny v blízkosti dopravní tepny nebo průmyslového podniku, ale doma při luxování.

„Do prostředí se dostalo tolik nečistot, že jejich koncentrace byly kolem dvou set mikrogramů na metr krychlový (doporučení Světové zdravotnické organizace ohledně limitů pro znečištění je 20 mikrogramů, ale u nás se zpravidla překračují a imisní limit je dvojnásobný – pozn. aut.). Naopak u chlapce z Litvínova, který měl jako astmatik v pokojíčku čističku vzduchu, jsme při měření v noci zaznamenaly téměř nulové hodnoty,“ zmiňuje dva extrémy Eva Rychlíková.

Odborníci upozorňují, že i kdybychom eliminovali všechny vnější zdroje nečistot, budeme si stále do určité míry škodit sami – takzvaným osobním mrakem (pokud bude obsahovat infekční mikroorganismy nebo alergeny), tvořeným například otěrem z pokožky nebo z oděvů včetně zvířecích chlupů a dalších částic. „V Kalifornii sledovali, jak se chová tento mrak, když přijdou děti do třídy. Ten, kdo měl doma více psů, měl vydatnější i osobní mrak plný roztočů žijících ve zvířecí srsti,“ upozorňuje Eva Rychlíková.

Podobná situace jako ve třídě nastává třeba i v prostředcích hromadné dopravy, kde ovšem k osobnímu mraku cestujících musíme přičíst také znečištění z dopravy a z prostředí tramvaje či autobusu. Může se pak stát, že vyjde nastejno, jestli jdete do práce pěšky podél frekventované silnice, nebo se vezete. Jen kvalita částic bude jiná.

V rámci projektu považuje Eva Rychlíková za alarmující zjištění látek, jako jsou benzen, formaldehyd, perchlorethylen nebo trichlorethylen, které by se v dětském prostředí neměly vůbec vyskytovat. „Objevily se v domácnostech a pocházejí zřejmě z čisticích prostředků. Selský rozum by měl v takovém případě při úklidu upřednostnit čistou vodu, protože tyto látky, které se v průmyslu používají na čistění oděvů a na odmaštění, můžou v určitých koncentracích ovlivňovat nervovou soustavu.“

Když už je jasné, že škodlivinám v ovzduší neunikneme – vždyť je vytváříme a dýcháme i při tak všední činnosti, jakou je vaření, o kouři z cigaret ani nemluvě –, měli bychom podle odborníků alespoň zvýšit příjem vitamínu C, protože pomáhá vytvářet geny, které se podílejí na „opravě“ těla. A co nejčastěji vyrážet do zeleně, která nečistoty filtruje.

Pokud nemůžeme rovnou do přírody, vezměme zavděk městským parkem a klidně i zelení osázeným vnitroblokem v centru města, kde se naměřily hodnoty nečistot nesrovnatelně nižší než na ulici. K pobytu venku je také dobré využít každou chvilku po dešti.

„V dřívějších výzkumech se potvrdilo, že dětem dělá velmi dobře, když na víkendy jezdí na chalupy. Svůj smysl měly i školy v přírodě, které si už ale dneska kvůli cenám nemůžou všichni dovolit, zvlášť rodiče s více dětmi.

Nebylo by od věci, kdyby školy vyjížděly na náklady znečišťovatelů nebo státu. Čtrnáct dnů dvakrát ročně by žákům z hlediska imunity velmi prospělo,“ tvrdí Radim Šrám. „Je ironií, že se přemýšlí o uzavření někdejších zotavoven, přitom tisíce dětí by jejich péči potřebovaly,“ dodává odborník z Ústavu experimentální medicíny AV ČR.