Každé shozené kilo pomáhá v boji s cukrovkou

Není přitom nutné hubnout přehnaně. „Pokud diabetici druhého typu shodí 10 procent své váhy, klesne u nich třeba riziko infarktu i dalších kardiovaskulárních komplikací o 20 % a nebezpečí metabolických komplikací nebo rakoviny až o 50 %,“ říká MUDr. Marie Skalská, internistka a kardioložka z IKEM, která zároveň působí jako instruktorka aerobiku a jedna z lektorek kurzů hubnutí společnosti STOB.

„Obvykle se jim také výrazně sníží vysoká hladina cukru. Nejen proto, že omezí sladká a hlavně kaloricky vydatná jídla, ale i proto, že začnou víc sportovat nebo se věnovat aktivnímu pohybu. Ten pomáhá spalovat krevní cukr. Navíc usnadňuje jeho vstup do buňky, takže zároveň snižuje spotřebu inzulínu.“

Manažerka telefonické společnosti začala pomalu přibírat na váze po padesátce. V 64 letech měla podle odborných výpočtů 23 nadbytečných kil. Její manžel, vášnivý sportovec, byl naopak štíhlý. „To má od přírody,“ tvrdila. Myslela si, že se svou váhou, kterou přičítala i klimakteriu, už nic moc nenadělá. Je stará na nějaké hubnutí. Mrzelo ji to, ale byla s tím smířená.

Když jí lékaři diagnostikovali cukrovku, pokrčila rameny a říkala si, no co, cukrovka nebolí, už s ní nějak dožiju. Diabetolog však zjistil, že má také trvale vysoký cholesterol a vzhledem k tomu, že její otec i dědeček zemřeli na mozkovou mrtvici, hrozí vysoké riziko cévní mozkové příhody i jí.

Protože si pamatovala, jak těžce nesl její otec ochrnutí poloviny těla, vyburcovala se k tomu, že přemluvila kamarádku z práce a společně se přihlásily na kurz hubnutí STOB, určený speciálně diabetikům.

Vyzkoušela si různé druhy cvičení. Nejvíc ji zaujal aerobik a pilates. Časem, až získala trochu sebevědomí a odvahy, troufla si chodit i do posilovny mezi mládež a lidi středního věku. Na rozdíl od ní měla většina z nich vypracované postavy, opálenou kůži a značkové cvičební úbory. Se svou cílevědomostí a houževnatostí však brzy dosáhla toho, že její výkony nesledovali s úsměvem, ale s respektem.

V kurzu se naučila rozeznávat největší kalorické bomby, které naprostá většina lidí nezná. A jedním z největších objevů byla síla pravidelného rozložení jídla do celého dne. Když totiž změnila skladbu jídla, kalorické bomby nahradila méně kalorickými variantami, a co byla zvyklá sníst, si rozdělila do více dávek, začala ke svému velkému překvapení hubnout. I když nejedla o moc méně než dřív.

Také zjistila, že se tolik nenadýmá, jakmile jí zeleninu v menších porcích v průběhu celého dne.

Když k tomu přidala častější pohyb, její váha začala svižně klesat. Za tři měsíce shodila 11 kilo. Při tom se nedalo říct, že by její jídelníček byl úplně bez chyb. Ale určitě spořádala méně kalorií, jídlo si lépe rozložila a celodenní sezení kompenzovala cvičením, které ji začalo bavit.

S každým shozeným kilem se totiž lépe cítila. Jako kdyby s ním trochu omládla. Navíc díky endorfinům, hormonům pohody, které se do těla vyplavují při každé intenzívnější tělesné námaze, zvládala s větším nadhledem nápor stresů a povinností v práci i doma. Její hubnutí ocenil také manžel. Vyrážela s ním na výlety a stačila jeho tempu. Byla to pro ni satisfakce a podpora sebevědomí.

Chválil ji však hlavně její diabetolog. Znormalizovala se jí většina důležitých parametrů, takže mohla vysadit antidiabetické léky.

Komplikace vyvolané cukrovkou, jako je mrtvice, infarkt, poškození ledvin nebo zraku, ji přestaly bezprostředně ohrožovat. Stejně důležité však pro ni bylo i něco jiného. Znovu objevila sama sebe. Přesněji řečeno radost z toho, že se dobře cítí a vypadá.

„Pokud nezměníte svou životosprávu, hrozí vám, že přijdete o zrak,“ oznámil diabetolog padesátileté úřednici městského úřadu po operaci očí. Poškození očního pozadí a zhoršení nebo ztráta zraku je jednou z komplikací vyvolaných cukrovkou. „Byla jsem puťka, která běhala z úřadu ke stárnoucí a nemohoucí mamince, k plotně, ke králíkům, slepicím a záhonům se zeleninou,“ říká.

„Prostě servisman pro všechny. Na sebe jsem neměla čas. Nejvíc jsem se bála, že nezvládnu hladovění. Jídlo je mou velkou radostí. Jednou z mála. Měla jsem strach, že o ni přijdu.“ V kurzu pak s nadšením zjišťovala, že k většině milovaných potravin existují jejich nízkokalorické varianty, které jí v naprosté většině chutnaly.

Objevila také to, že nemusí bůhvíjak intenzívně sportovat. Stačí chodit pěšky do schodů a ne se vozit výtahem, cestou do práce nebo z práce vystoupit o stanici dřív, nebo jít na svižnou procházku se psem. Prostě se jen dvacet minut denně intenzívněji hýbat. Nejvíc ji ovšem těší, že si může občas i zahřešit. Doktorka Skalská a další lektorky STOB vedou účastníky kurzu k tomu, aby to udělali nejen s chutí, ale i bez výčitek. Jestli si smlsnou na čokoládě, na milovaném dortíčku, na uzeninách nebo na vepřovém řízku s bramborovým salátem, je jejich věc.

Měli by ale hřešit promyšleně a v rozumných mezích. Lepší je vychutnat si každý den kostičku čokolády, než se dlouze přemáhat a pak spořádat tabulku téhle sladkosti na posezení. Větší vybočení, třeba na rodinných oslavách, musí druhý den kompenzovat pohybem a méně kalorickým jídlem. Tak mají šanci neztratit nad mlsáním a radostí z jídla kontrolu.

Naopak, užijí si je a budou z nich mít hezký pocit. O efektivnosti této strategie nesvědčí jen shozená kila, ale třeba i fotky řízků a dalších laskominek, které například doktorce Skalské posílají účastnice kurzu hubnutí ze svých výletů. Zároveň s žertovnými komentáři. „Dcery mi tvrdí, že jsem se přestala hrbit a začala se víc nosit i jako ženská,“ směje se úřednice měst ského úřadu, která shodila 7 kilo a hubne dál. „Pokud jde o cukrovku, mám nejlepší výsledky všech vyšetření za dlouhé roky.“