Jak správně zacházet se stresem

Všichni jsme asi v zátěžové situaci zažili pocit svírání žaludku, případně bolest na hrudi a následné vyčerpání. Ale také vzrušení a nervozitu, které se obvykle objevují zároveň s nepříjemnými tělesnými projevy.

Právě vzrušení ve stresových chvílích dokonce mnozí z nás vyhledávají, ať už v práci, nebo v životě obecně. Máme rádi ten stav, kdy se jakoby projasní hlava, tělo i mozek fungují rychleji, soustředění na problém nebo situaci dosahuje vrcholu, prostě nemyslíme na nic jiného a fungujeme na nejvyšší obrátky jako dobře namazaný stroj.

Náš organismus nám jednoduše pomáhá takové situace zvládnout a je k tomu skvěle vybaven. Ale pozor, zvládá to jen po omezenou dobu a jen v určité intenzitě, jejíž míra bývá individuální. Proto odborníci rozlišují tzv. hodný a zlý stres – eustres a distres.

Ten druhý nám vysloveně škodí – při takových intenzivních prožitcích se organismus potýká s nadměrnou zátěží a často nás nejrůznějším způsobem handicapuje.

Zato eustres je zátěž vyvolávaná pozitivními zážitky, jako je třeba vlastní svatba, narození dítěte či povýšení, ale třeba i zkouška ve škole. Tehdy se sice stresujeme (jestli zkoušku zvládneme, zda stihneme vše zařídit, aby bylo dítě zdravé apod.), ale zároveň se těšíme na to, že náročnou situaci překonáme a výsledek bude stát za to. Jde tedy především o vidinu pozitivního výsledku této zátěže.

Eustres by měl mít o něco mírnější projevy než distres, oba ale v těle produkují stejné hormony – adrenalin a obávaný kortizol, který z dlouhodobého hlediska může velmi poškodit tělo i mysl.

Z krátkodobého hlediska ale zvyšuje celkovou pohotovost organismu a mimo jiné zajišťuje dostatečný přísun glukózy do mozku, což ho takzvaně nakopne. Díky katecholaminům adrenalinu a noradrenalinu se nám zvýší tep, tlak, svalová tenze, prokrví se svaly, což je pro leckoho, minimálně krátkodobě, docela příjemný stav.

Organismus se v tu chvíli dostává do módu útok, nebo útěk – v okamžiku, kdy adekvátně zareagujeme, stresová reakce prostě odezní.

Ještě zajímavější je, že podle výzkumu Stanfordské univerzity v USA se nám díky této reakci našeho těla zvyšuje například i imunita. Problémem je tedy až chronický nebo potlačovaný stres, který nezvládáme.

Náročné stresové situace mají i jiný překvapivý pozitivní efekt. Mohou vylepšovat mezilidské vztahy. Málo známým faktem je, že se v rámci stresové reakce vylučuje i tzv. hormon lásky oxytocin. Ten se za normálních okolností uvolňuje především při fyzickém kontaktu s někým blízkým, ale třeba i při porodu, kdy pomáhá překonávat bolest.

Příroda to ale geniálně zařídila tak, že nám oxytocin během stresové reakce velí hledat podporu, a tak tíhneme k sociálnějšímu chování.

Pátráme po někom, kdo nám pomůže, nebo kdo je v podobné situaci, abychom ji mohli překonat společně. Na to se zaměřili i němečtí vědci z Freiburské univerzity, jejichž studie naznačuje, že stres může přispět k vytváření přátelství.

Stres také zvyšuje výkon, tedy do určité míry. Podle tzv. Yerkes-Donsonova pravidla se výkon zvyšuje při psychickém nebo mentálním rozrušení, jenže pouze do určité hladiny. Pokud se tato hladina překročí, výkonnost naopak klesá.

Takže, i když se kamarádíme s výzvami, je podle mnoha odborníků dobré vyznat se v tom, co právě prožíváme a kdy je toho na nás už moc.

„V běžném životě není jednoduché mít vnitřní kontrolu a říct si: Aha, teď se začínám cítit nepohodlně. Kde je ta vnitřní příčina? a vyřešit ji,“ upozorňuje fyzioterapeut Richard Jisl, který se stará o fyzické zdraví a duševní pohodu sportovců a manažerů.

„Není snadné říct šéfovi: Děkuji, že mi nabízíte práci v pátek večer, ale rád bych už měl volno, týden byl dostatečně náročný, proto potřebuji zregenerovat své síly.“

Umět si nastavit hranice je pro spokojený život velice důležité, najít smysluplnost v našem chování jistě také. A stres přichází s životními obdobími, která později hodnotíme jako významná.

Pokud se psychologové ptají na nejsmysluplnější období života svých klientů, bývají tato období označena i jako vysoce stresující. Tento fenomén byl nazván stresovým paradoxem.

Kelly McGonigalová, psycholožka působící na Stanfordské univerzitě, razí myšlenku, že bychom kvůli duševnímu klidu měli změnit vnímání stresu. Odkazuje na řadu vědeckých studií z poslední doby a tvrdí, že pro člověka je stres škodlivější, pokud jakoukoliv jeho známku vnímá negativně.

Proto vědomí toho, do jaké míry nám stres prospívá, může vést i k lepším výkonům. Sníží také pravděpodobnost toho, že si zaděláme na psychické i fyzické potíže. Už když jsme v náročné situaci a sami pro sebe si naše rozpoložení pojmenujeme jako vzrušení, nikoliv jako stres, sníží se nám stresové markery.

Podle Richarda Jisla bychom také neměli přehánět reakce na nepříjemné podněty. Tím, že reagujeme přepjatě nebo zveličujeme, se dostáváme do ještě většího stresu.

„Například, když vedle nás štěká ratlík, tak nám asi nic neudělá.“ Prostě je třeba dobře vyhodnotit, která situace vyžaduje naši rozhodnou reakci, a která za to nestojí.

Typicky to mohou být třeba opakující se drobné hlouposti v práci kolegů. Za normálních okolností jsme s nimi smíření a velkoryse je přecházíme nebo se jim smějeme (vždyť sami nejsme bez chyby), ovšem v období, kdy jsme unavení, přetažení a v kalupu, je rozhořčeně vnímáme jako donebevolající absurdity, které nám ztrpčují život a brání či zdržují v práci.

V tu chvíli se ale stačí párkrát nadechnout, dát si pauzu, nebo – a to nejlépe – se všemu zasmát.

Stresu, který v sobě nezpracujeme, se přisuzuje podíl na zhoršení psychického i fyzického stavu. Může vést například k depresím.

Mezi důsledky jeho působení odborníci řadí i zvýšený krevní tlak, kardiovaskulární nemoci, žaludeční vředy či křeče svalstva. Neustálé kolování hormonu kortizolu v těle může nadělat pěknou neplechu.

„V dnešní společnosti je na nás kladen velký tlak. Chce se po nás, abychom byli asertivní a zadobře s každým,“ říká Richard Jisl s tím, že nezpracované psychické impulzy se obzvlášť rády ukládají ve svalech.

„Například vás v průběhu dne někdo naštve a vy si řeknete, že jste lepší než on, a nebudete se rozčilovat. Jenže ten nepříjemný pocit, který to ve vás vyvolalo, zůstává ve vás a uloží se. Pak se takové pocity kumulují, až je z vás takový papiňák.“

Z toho jasně vyplývá, že bychom měli umět nejen to, jak takové pocity zvládnout a přejít je, ale také, jak si je vyhnat z mysli i těla.

To, že jsme neustále vystavováni impulzům, které způsobují chronický stres, víme. Jak se takové zátěže zbavit, nebo jak ji zpracovat, je tak velmi skloňovaným tématem. A samozřejmě i to, že ho řada z nás odbourává nezdravě.

„Alkohol nebo čokoláda uvolňují, jenže musíme zvyšovat dávky,“ varuje Richard Jisl.

Správnou míru uvolnění bychom měli podle fyzioterapeuta najít nejen v práci, ale i při sportu – respektive se nepřetěžovat.

„Někteří lidé mají tendence utíkat sami před sebou, například běží maraton proto, aby se úplně uštvali a vyčerpali. Ve chvíli, kdy se z takového vyčerpání dostanou, jsou šťastní, že žijí. Když se člověk dostane do tak velkého nepohodlí, může v sobě vyvolat reakci, která působí jako droga,“ upozorňuje fyzioterapeut s tím, že pokud svalstvo takto nadměrně zatěžujeme, sice se vyčistí, ale neodstraní příčinu stresu a celý cyklus nadměrného fyzického výkonu se musí opakovat.

„Pokud tělo přetěžujeme, není to zrovna zdravé,“ uzavírá Richard Jisl.